Když manželka letos poslední den školního roku kráčela z práce s úlevným pocitem, že jí začínají dva měsíce prázdnin, přistála u ní andulka. Přiletěla, nechala se uchopit a zjevně už chtěla zůstat. Moderoval jsem v tu chvíli jakýsi konferenční blok a s hrůzou vnímal, jak mi od ženy přichází jeden nepřijatý hovor za druhým. Při sedmém jsem vyběhl na chodbu s neblahým tušením, že se něco určitě stalo dětem. Rozhovor nemohl dopadnout jinak, než že tento pokyn osudu je dostatečným důvodem k prolomení jednoho rodinného tabu – nikdy nebudeme mít žádné zvířátko, protože je to starost navíc a člověk se váže i na to, na co nemusí.
Doma jsem našel ptáka bez minulosti: Komu asi patřil, na co byl zvyklý, jak se s ním má jednat? Žena mezitím odjela, ale nechala mi lístek s pokyny. Bylo na něm i – pouštěj jí hudbu, vypadá to, že to má ráda. Jal mne pocit zodpovědnosti, srovnatelný snad jen s pocitem, který zažíval zloděj a flink, jemuž klasik sovětské pedagogiky Makarenko dal koně, revolver a balík peněz, aby je dopravil do hlavního města gubernie. Začal jsem s Milesem Davisem: Kind of Blue. To se přece líbí každému. Andulka občas radostně pípla, pohupovala se, ale harmonickému splývání jednotlivých melodických linek nevěnovala myslím dostatečnou pozornost. Přešli jsme na klasickou hudbu, ale pozoroval jsem opět jen takový ledabylý, nárazový zájem – při dunivém Allegru Dvořákovy Novosvětské se klidně začala cpát ptačím zobem… Abych to zkrátil: Na konci víkendu už jsem věděl, že nejradši poslouchá klasický rock a jásavě vydrží zpívat po celou dobu, co zní skřípavě drsná, podladěná kytara Neila Younga na albu Americana. Teprve po pár dnech jsem začal hudbu vybírat spíš podle své chuti než podle hypotetického vkusu, který jsem našemu ptákovi vykonstruoval. Pustil jsem Dylanovu desku Blood on the Tracks a už v půlce alba pochopil, že Dylan je hudbou ptákova mysteriózního srdce. Naše andulka miluje Dylana folkového, rockového, countryového. Neřeší, kolikrát „zradil“ své publikum; netrápí ji, zda na něj v Newportu v roce 1965 bučeli proto, že se elektrifikoval, anebo prostě proto, že jim vadilo špatné ozvučení. Miluje ten skřípavý hlas intuitivně a prvoplánově. A teď jí Dylana ještě posvětili tím, že mu dali tu Nobelovku.
Na udílení Nobelovy ceny za literaturu je nejlepší ta komentátorská potřeba vyvodit, co že vlastně volba daného laureáta ze všech možných znamená. Máme letošní volbu brát jako stvrzení faktu, že hranice mezi vysokou a populární kulturou už neexistuje? Máme ji vítat jako rehabilitaci poezie, která má dokonce překvapivě masovější (a zdá se, že i trvalejší) dopad než jakýkoli soudobý román? Anebo jde o projev nablblé nostalgie, „vyvrhlé ze smradlavých prostat senilních a blábolivých hippies“, jak udělení ceny Dylanovi komentoval Irvine Welsh? Či jádro pudla objevili diskutující na webu TV Nova, kteří abstrahovali pravidlo, že židé vyberou žida, kdykoli je to jen trochu možné?
Volbou laureáta Nobelovy ceny za literaturu stockholmská porota zjevně neurčuje žádné trendy a nenastavuje žádnou strukturu hodnot. Neposvěcuje určité žánry, jež by se měly jevit jako žádané; nerespektuje kritéria korektnosti genderové, regionální ani náboženské. Neupozorňuje soustavně na autory a díla, jimž se neprávem dostalo nedostatečné mediální pozornosti, ale na druhé straně ani nereflektuje úspěch jako hodnotu, jež by měla být touto cenou stvrzována. Výběr působí, jako by laureáty tahali z klobouku; nemá logiku, a proto není ani prediktabilní. Jeden rok si volba žádá několik osvětových článků, kdo že to ten laureát vůbec je, a událost vyšumí za den, zatímco jiný – třeba ten letošní – rok se bude o volbě náruživě diskutovat.
Symbolický potenciál, který Dylanovo jméno skýtá, se projevuje spíš jiným směrem. Až jednou nedejbože umře, uzavře se éra nastartovaná občanským aktivismem a přesunem z vnitřních míst do otevřených, veřejných prostorů. Éra, která v sobě nesla étos hledačství, experimentování, ale i exhibicionismu. Welsh má možná pravdu, že lidé spjatí s někdejšími hippies (v tom širokém slova smyslu) dnes už nabízejí jen senilní žvanění. Ti dnešní vlivní, kteří přijali pravidla a styl práce v korporátu, ale i ti, kteří tento korporát chtějí humanizovat svým sociálním inženýrstvím, toto žvanění neposlouchají, protože ho není jak uchopit a použít. Vznikl hiát a tu „divnou“ éru je třeba odeslat do minulosti – jako když v Červeném trpaslíkovi pošlou konzervu s popelem George McIntyrea do vesmíru za zvuku písně See You Later Alligator a nebožtíka si potom zase vyrobí coby neškodný hologram, který jim děkuje za květiny a obřad. Řeči, že Dylan si Nobelovku zaslouží, ale měli mu ji dát před třiceti lety, jsou podobným typem pohřbívání.
Jsem rád, že máme andulku, která miluje Boba Dylana a nepotřebuje vysvětlovat, co je na něm cenného. A sám jsem také rád, že mu tu Nobelovku dali, protože člověk má rád své idoly posvěcené.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.