Spojené státy jsou dnes doslova provrtány, což platí zejména o Severní Dakotě, kde se od léta odehrává jeden z největších protestů původních obyvatel v amerických dějinách. K mnohatisícovému shromáždění domorodých Američanů, ale i místních farmářů, rančerů a jiných vlastníků půdy se postupně přidávají ochránci vody z celé země.
V poslední dekádě bylo v Severní Dakotě vyhloubeno více než 9 700 vrtů a došlo zde k více než 3 900 úniků z vadných potrubí, kterými se vedle ropy a zemního plynu transferuje i toxická směs na frakování mezi jednotlivými vrty. V půdě na místě havárií výzkumníci naměřili vysoké hodnoty soli, amoniaku, selenia a dalších toxických látek včetně radia, které je přítomno ve frakovací směsi. Na jednom místě byla zjištěna vysoká radioaktivita ještě čtyři roky po havárii.
Po dokončení asi 1 800 km dlouhého potrubí firmy Dakota Access LLC by mělo z ropných polí Bakken v Severní Dakotě přes Jižní Dakotu a Iowu do Illinois denně proudit téměř půl milionu barelů ropy. Potrubí mělo původně vést šestnáct kilometrů severně od města Bismarck přes řeku Missouri, ale občané projekt odmítli z řady důvodů, mezi nimiž bylo i riziko znečištění městských zdrojů pitné vody.
O nich bez nich
Státní agentura armádních inženýrů, jež je nejčastěji spojována s veřejnými projekty typu přehrad, usoudila, že projekt ropovodu, který více než dvěstěkrát kříží vodní cesty, ohrožuje místní zdroje pitné vody a zničí siouxská posvátná místa, je v pořádku. Stejně rozhodla i Komise veřejné služby v Severní Dakotě. To vše bez širší konzultace se siouxským kmenem Standing Rock.
V dubnu 2016 zveřejnily Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA), Vnitřní odbor federální vlády (DOI) a Poradní sbor na ochranu historických záležitostí (ACHP) své námitky k projektu ropovodu, které reflektovaly stížnosti a obavy kmene Standing Rock, a požádaly armádní agenturu, aby k projektu nechala vypracovat zprávu o dopadech na životní prostředí. Armádní inženýři je však ignorovali a využili zrychlovací schvalovací metody, aby stavba mohla už v červenci pokračovat. Siouxové následně podali na armádní agenturu žalobu za porušení zákona na ochranu národních historických míst a dalšího nezákonného jednání.
V dubnu kmen Standing Rock založil Kemp posvátného kamene, jenž se stal centrem pro ochranu kultury, vodních zdrojů a duchovního odporu vůči ropovodu. Už přes léto se rozšířil o tisíce příznivců. V červenci běželi mladí příslušníci původních kmenů ze Severní Dakoty až do Washingtonu D.C., aby upozornili na ohrožení zdrojů pitné vody. Mladí lidé se prezidentu Obamovi snažili doručit petici se sto tisíci podpisy požadující zastavení ropovodu. V Bílém domě je nepřijali.
Pod vládou korporací
V místě, kde Siouxové postavili svůj kemp, se setkávají řeky Cannonball a Missouri. Dříve tvořily vír, jenž vytvářel rozlehlé vodní dílo z velkých kamenů. Pro Siouxy jsou tyto kameny posvátné a po generace je používají při kmenových rituálech.
Dětská lékařka Sára Skákající Orel z kmene Standing Rock připomíná, že armádní agentura si přivlastnila půdu spadající do teritorií, které podle smluv z roku 1851 a 1868 stále patří Siouxům. Není to poprvé, kdy si armádní agentura dělá, co chce, a ničí siouxskou historii a posvátná místa. Na začátku šedesátých let totiž v oblasti postavila přehrady a vytvořila tak jezera Oahe a Sakakawea na Třech spojených teritoriích, čímž původním obyvatelům nejen zabrala půdu, ale také vyplavila posvátné hřbitovy.
„Stojíme tady, protože už nechceme, aby za naše děti rozhodovaly korporace. Chci, aby mé děti měly čistou vodu. Nechci se strachovat, kolik uhlovodíku a kolik frakovacího odpadu nám do naší řeky vylili. Máme komunity po celé Jižní Dakotě, které jsou na této vodě také závislé. Lidé si to uvědomují, proto tu s námi stojí a pomáhají nám,“ říká Sára Skákající Orel a dodává, že nejde jen o Dakotu, ale o ochranu zdrojů pitné vody po celém světě.
V Severní Dakotě nedávno ztrojnásobili povolené množství radioaktivního odpadu, který se zde může skladovat. Těžařské společnosti na to zareagovaly najímáním firem, jež se radioaktivního odpadu zbavují bez dodržování jakýchkoliv pravidel. Podobných příběhů je mnoho, ale zpravidla neplní přední stránky novin. Výjimkou je cyklus článků v New York Times, který podrobně zmapoval, jak korporace naprosto zamořily toxickým odpadem z vrtů městské odpadní vody podél řeky Monongahela. Toxický odpad, na nějž nebyly městské čističky připraveny, se v obrovském množství dostal do řeky a znečistil přes 112 kilometrů toku, což způsobilo, že se 850 tisíc lidí ocitlo bez pitné vody.
Když voda spojuje
I s obřími ropnými společnostmi lze ale svést úspěšný boj. Letos v říjnu se aktivistům z řad široké veřejnosti podařilo zastavit stavbu 991 kilometrů dlouhého ropovodu firmy Enbridge Energy Partners (EEP), který měl přepravovat ropu ze Severní Dakoty přes Minnesotu do Wisconsinu. Naleziště v USA jsou nyní na svém vrcholu, některá již dokonce vysychají, a frakovací a ropný průmysl tudíž zaměřuje svou pozornost na Evropu a Asii. Zvítězit nad zájmy těžařských společností lze ale i na této úrovni. Francouzská vláda byla po masivních protestech veřejnosti v roce 2011 donucena odstoupit od smlouvy o frakování s firmou Total and Schuepbach Energy. O rok později v Bulharsku protestovaly desetitisíce lidí proti vládou uzavřené dohodě o frakování se společností ExxonMobil. I tady byla těžba pomocí hydraulického štěpení zakázána, stejně jako v Německu a Skotsku.
Siouxská nenásilná reakce na stavbu obřího ropovodu je stejně jako kampaně proti těžbě břidlicového plynu také zápasem o čistou vodu. Právě to si zřejmě uvědomují stále další lidé, kteří se přidávají k více než dvěma stovkám kmenů, jež už vyjádřily Siouxům podporu. Nebývalé vzedmutí aktivismu uvnitř původních národů následuje řada farmářů a obyvatel Severní Dakoty. Do Kempu posvátného kamene je přivedla obava o vodu, již všichni bez rozdílu potřebují k životu.
Autorka je aktivistka sociálních hnutí.