A co na to neznámý vojín?

Budapešťské Muzeum teroru ­připravilo k še­desátému výročí maďarské revoluce výstavu nazvanou Za svobodu a nezávislost, která byla v říjnu a listopadu ke zhlédnutí také v Maďarském kulturním středisku v Praze. Výstava vyzdvihla roli, kterou v revoluci roku 1956 sehráli takzvaní hoši z Pešti, tedy ozbrojená budapešťská mládež. Jejich osud byl většinou tragický. Řada z nich zemřela při pouličních bojích, další byli odsouzeni, někteří popraveni. Mezi nejmladší popravené patřil například Péter Mansfeld, odsouzený k trestu smrti nikoliv za aktivity během revoluce (původně byl odsouzen jen k ročnímu vězení), ale za vytrvalý odpor proti režimu. Připomenutí těchto nepříliš známých obětí a hrdinů je bezpochyby důležité. Obrazový materiál výstavy možná překvapil ty, kteří si revoluci v šestapadesátém spojují s několika emblematickými snímky: s projevem Imreho Nagye, s obrázky domů zasažených střelbou nebo se záběry lidového lynče (které často sloužily dobovému výkladu celého povstání). Návštěvník výstavy se namísto toho setkal s méně známými snímky a jmény. Je nicméně třeba upozornit na okolnosti, které na tuto jinak záslužnou instalaci vrhají stín.

Tabule cti a tabule hanby

Jak známo, každý obraz nese význam nejen sám o sobě, ale je zároveň součástí nějakého interpretačního pole. Platí to zvláště pro výčty a řady, například pro obrázky v rodinném albu, v dějepisné knize, anebo právě na výstavě. Obrazový materiál se vždy ocitne v nějaké interpretační perspektivě, která nejen ozřejmí věc samu, ale také sugeruje divákovi perspektivu, již výstavě vtiskl její tvůrce.

Výstava Za svobodu a nezávislost představila portréty většinou mladých lidí, kteří bojovali se zbraní v ruce. U méně známých fotografií jsou samozřejmě důležité popisky. Zaujaly mě zejména tři z nich: „Odvaha ‚pešťských hochů‘ zasadila komunismu nevyléčitelnou ránu“, „Maďarská revoluce umožnila jednou provždy vystřízlivět z iluzí komunismu“ a „Bez hochů z Pešti by se revoluce stala obětí politických ústupků“. Dikce sugerující maďarskou nostalgii po ozbrojeném boji je něčím více než přeháněním. Obrat, že systém dostal „nevyléčitelnou ránu“, nelze přisoudit jen přepjatému stylu. Také však nelze tvrdit, že všichni, kdo se roku 1956 chopili zbraně, užívali násilí jen na obranu vlasti.

Vedle pomyslné tabule cti byla na výstavě přítomná také jakási „tabule hanby“ – snímky těch, kteří za smrt „pešťských hochů“ nesou zodpovědnost. Fotografie „viníků“ výstava přiřadila k fotografiím obětí podle bipolární logiky nesmiřitelné nenávisti. Buď byla tato kurátorská strategie nepromyšlená, anebo měla za úkol vyvolávat negativní emoce znemožňující dialog v dnešní ideologicky rozdělené maďarské společnosti. Mezi „viníky“ se přitom ­ocitl například i reformní ekonom Resző Nyers, který byl v šedesátých letech postavou srovnatelnou s Otou Šikem.

Mýtus sjednocení

Důležité je také to, co výstavní panely nezobrazovaly. Jako každá historická událost je revoluce strukturou složitě splétanou z nejrůznějších materiálů a pozdější interpretace se liší podle toho, který z těchto materiálů zviditelní. Tak tomu bylo i v tomto případě, ačkoli obecné veřejné mínění stále považuje revoluci z roku 1956 za projev celonárodní solidarity a jednoty. Přímí účastníci se ve svých svědectvích vesměs shodnou v jednom: „V té chvíli jsme se cítili být Maďary a být Maďarem se opět stalo silným, pozitivním zážitkem.“ Tak se vyjádřila i Ágnes Hellerová, kterou roku 1944 hnali „rasově čistí“ ozbrojení Maďaři k Dunaji na odstřel. Revoluce je silný zážitek, kterým – jak nám ukázala revoluce francouzská i americká – se může datovat zrod národa, je to symbolický moment nového začátku, zejména podaří­li se její výsledky zanést do ústavy tak, aby se vytvořily mantinely pro národní existenci a suverenitu. Každá revoluce je ovšem zároveň výsledkem synergie v zásadě heterogenních společenských vrstev, respektive morálních a kulturních hodnot.

Také roku 1956 byla maďarská veřejnost diferencovaná a rozdělená. Ve společnosti totalitního typu se změny obvykle formují v prostředí elit. V prvních dnech maďarské revoluce tak právě elity znovu vytvořily politické strany a uskupení. Z nich vzešly známé osobnosti roku 1956, především István Bibó a Zoltán Tildy, angažovaní již v letech 1945 až 1948 v Malorolnické straně. Roku 1956 jim byla nabídnuta křesla ve vládě Imreho Nagye. Také někteří členové takzvaného Petőfiho kroužku, který navázal na Chruščovův projev a na poznaňské nepokoje, se stali nejbližšími spolupracovníky Imreho Nagye a spolu s ním byli i odsouzeni. Jejich hlavním cílem bylo odstranit stalinistické vedení země a revitalizovat reformně socialistický program. Tato stránka revoluce – tedy zázemí, které tvořily aktivní politické vrstvy činné již před rokem 1948 – je ovšem znovu veřejně připomínána až od roku 1989. Zcela jinou skupinu tvořily konzervativní měšťanské kruhy, jejichž symbolickým cílem bylo propuštění kardinála Józsefa Mindszentyho. Jejich boj s „komunisty“ byl veden jako ideologický zápas za „skutečné národní hodnoty“.

Retušování levicových tradic

Výstava pak upozornila na třetí skupinu – bezejmenné oběti a bojovníky. Tito pouliční hrdinové patří neodmyslitelně k mýtu šestapadesátého roku. A mýtus zase – ať se nám to líbí nebo ne – patří k politice, protože lidé potřebují příběhy, a to pokud možno jednoduché a soudržné. To, co se pod lupou historiků jeví jako pouhý mýtus, má v politice zásadní konstitutivní sílu. Jenže mýtus nesmí být zcela falešný (tak jako byl falešný kádárovský obraz šestapadesátého jako „kontrarevoluce“). Instrumentace obětí a mučedníků pro partikulární politické cíle je jednoduše nezodpovědná a neetická vůči samotným obětem.

Na Andrássyho třídě v Budapešti jsou před Muzeem teroru vystaveny oficiální plakáty zvoucí na výstavu. Občanské hnutí tyto transparenty doplnilo o plakáty s portréty některých protagonistů revoluce na výstavě marginalizovaných, například Istvána Bibóa, Imreho Nagye nebo Árpáda Göncze. „Hoši z Pešti“ jsou podle aktivistů na výstavě využíváni k zaretušování levicových tradic šestapadesátého. Provládní Muzeum teroru proto opatřilo tyto plakáty komentářem: „Tyto plakáty nejsou součástí výstavy – jde o politickou provokaci.“

Je smutné a také symptomatické, že boji mezi politickými tradicemi slouží ti, kteří se oběťmi už jednou stali, tedy oni málo známí pouliční vojíni revoluce. Dojemný mýtus roku 1956 byl obětován – bohužel však tendenci současné oficiální moci přivlastnit si pokud možno úplně všechno.

Autor je esejista a překladatel.