Nejlepší altruista

Vedení posledního hereckého ročníku činohry Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze vybralo pro jednu z absolventských inscenací text Bertolta Brechta, který se ve školním divadle DISK ještě nehrál – Dobrého člověka ze Sečuanu (Der gute Mensch von Sezuan, 1943). Brechtův text je bohužel na dnešní poměry příliš dlouhý. Příběh je celkem spletitý a jakýkoli inscenátor musí nutně volit mezi srozumitelností výsledného tvaru a znásilňováním autora. Brecht je autor filosofující a překvapivě náročný, a nepoučený nebo necitlivý přístup mu může snadno ublížit. Bohužel právě k tomu došlo v divadle DISK. Přitom se zdá, že chybělo málo a mohla vzniknout slušná inscenace. Zúčastněný herecký činoherní ročník totiž bezesporu patří k těm silnějším.

Situační komedie

Už při obtížném úvodním monologu prodavače vody Wanga – ztvárněného Václavem Švarcem – bylo znát, že se inscenace bude ubírat cestou situačního humoru a divadelní zkratky. Všechny další scény pak působily jako z konverzační komedie: čím dál kašírovaněji a plánovaněji. Nelze se ubránit dojmu, že režisér Petr Kracik v tomto případě svou direktivní představou vše jen zkomplikoval. Herci ze svých postav vystupovali ojediněle, zato do stereotypních parodií starých lidí nebo policistů se vciťovali důsledně, avšak proti smyslu brechtovského divadla. Podle dramaturgyně Barbory Hančilové bylo při interpretaci důležité téma altruismu. Tento způsob čtení Brechtova textu je zajisté možný, ale pro inscenaci ne úplně funkční. Celkově rozpačitý dojem podporuje i to, že herci byli nuceni, jak vyplynulo z následné debaty, inscenaci sami upravovat bez vedení režiséra. Pokud ovšem Kracik nediskutoval s herci a pak nezprostředkoval přemýšlení nad tématem hry divákům, svědčí to o závažném nepochopení Brechta.

Jistě, s některými Brechtovými pateticky „angažovanými“ větami se zřejmě pracuje těžko. Inscenátoři je však zasadili do takového kontextu, že se z nich staly navenek jakési všeobecné, a nikoli provokativní pravdy. Brechtův sarkasmus, tuto zásadní, dialektickou rovinu textu, která je obsažena už v samém názvu hry, jako by inscenátoři záměrně pominuli. Hledání dobrého člověka či obecného dobra – tedy jakési formy altruismu – je totiž nejen nemožné, ale i velice pokrytecké. Tři Brechtovi „Bohové“, kteří v Sečuanu hledají nocleh, vmanévrují chudou prostitutku Šen Te do absurdní role „dobrého člověka“, fetišisticky ji opatrují a proti její vůli jí vnucují její domnělou dobrotu, protože tím přece plní vyšší záměry nebes.

Problém s režiséry

Kamila Trnková, představitelka hlavní dvojrole Šen Te a jejího bratrance Šueje Ta, předvádí sympatický, v rámci daných možností vlastně obdivuhodný výkon. Musí vstupovat do role fiktivního bratrance, a přitom si ponechávat nadhled Šen Te, tedy neustále svou postavu zcizovat. Sympatickými a v pozitivním smyslu zapamatovatelnými výkony pak jsou, kromě zmíněného Wanga, už jen holič Šu Fu v podání Viktora Javoříka a vdova Šinová v podání Beáty Kaňokové.

Po studentských inscenacích, jako jsou Dobrý člověk nebo Bouře z roku 2015 v režii Pavla Ondrucha, je třeba se ptát, jestli výběr hostujících režisérů (anebo přinejmenším adekvátních textů) na DAMU poněkud nedrhne. Je pochopitelné, že si činoherci musí vyzkoušet různé žánry. A je také jistě záhodno, aby každý absolvent dostal příležitost ukázat různé herecké polohy. I činoherním ročníkům DAMU by ale slušely častější spolupráce s odvážnějšími umělci. Nešťastné kombinace vybraných textů a rutinních či velmi konzervativních režisérů neslouží ani absolvujícím hercům, ani celkově dobrému jménu divadla DISK, potažmo celé Divadelní fakulty.

Autor je divadelní režisér a redaktor Psího vína.