Upřímně hraná sebelítost

Vídeňská čtvrť Margareten nepřitahuje tu­­risty ani domorodce mířící za kulturou. Přesto zde, kousek od rušné hlavní Margaretenstraße, sídlí jedna ze scén proslulého Volkstheateru. Uličku, v níž se nachází takzvaná Volx/Margareten, zaplavil na konci října dav diváků očekávajících uvedení dramatického debutu Petera Handkeho v režii Dušana D. Pařízka, v hlavní roli se Stefanií Reinsperger. Dvojice už spolupracovala na hlavní scéně Volkstheateru v inscenaci Nora³ a poté také v konkurenčním Burgtheateru v oceňované Směšné temnotě. Očekávání spojená s uvedením Pařízkovy inscenace Selbstbezichtigung (Sebeobviňování, 1966), jíž započal Peter Handke před půlstoletím úspěšnou dráhu dramatika, tak byla naprosto namístě.

Stylizované „doopravdy“

Pařízek spolu s autorkou kostýmů Kamilou Polívkovou a dramaturgem Rolandem Kobergem vytvořili až parodický – a přesto jaksi jímavý – obraz herečky­osobnosti. Stefanie Reinsperger načrtne dětsky nevinnou postavu, následně ji nabubřele prosazuje, komicky shazuje i komentuje s brechtovským odstupem. Text má být podle Handkeho poznámek rozdělen mezi dva mluvčí, ženu a muže, zde je ale svěřen jediné herečce. Pařízek na spoustě míst v Handkeho textu škrtal, jinde zase zhusta přidával. Potvrdil tak ale jednu ze svých největších předností – zdánlivým „znásilňováním“ autora se mu daří vytvořit tvar, který tvůrce naopak až nečekaně ctí právě tím, že jeho dílo domýšlí a aktualizuje.

Přibližně v polovině inscenace se herečka dostane k nejobtížnější scéně. Každou větu dané pasáže nejprve přehnaně stylizovaně doplňuje různými „ilustracemi“, pak začne úryvek opakovat a nemilosrdně zrychlovat. Po pátém opakování se unaví. Musí zastavit. Přebíhání z role do role, blesková změna hereckých stylů a postav – tedy vlastně různých verzí sebe samé – se nedá dále vydržet. V jakési metafoře „herečky na vrcholu“ musí vše v nejlepším utnout. Zbývá se obléct, ukázat obrázky z dětství, sednout si co nejblíže k divákům – a začít snad konečně opravdové sebeobviňování? Reinsperger náhle hraje civilně, jako by teď už mluvila skutečná herečka Stefanie. Teprve nyní je vše „doopravdy“. Když ale v této upřímné lítosti pokračuje další čtvrthodinu, začne diváka napadat, že je dost možná přítomen jen jiné formě sebeprezentace – jinému divadlu, jiné hře. Jakmile je i tato civilnost prohlédnuta, herečce nezbývá než si sednout mezi diváky a zazpívat. Prázdnou scénu střídá už jen tma.

Působivý minimalismus

V závěru herečka ještě stihne prohlásit: „Šla jsem do divadla. Mluvila jsem tuto hru.“ Pařízek vypouští zbylé dvě věty: „Slyšel jsem tuto hru“ a „Napsal jsem tuto hru“. Pokud by herečka použila i je, musela by definitivně porušit iluzi skutečnosti: údělem herce je – v duchu Handkeho „divadelního divadla“ – vždy něco napodobovat, předstírat, přednášet cizí text. Na většině Pařízkových inscenací, Sebeobviňování nevyjímaje, zaujme jedna věc: jsou až překvapivě minimalistické. Přestože by si mohli momentálně cenami ověnčení tvůrci zřejmě vymyslet ledacos, Pařízek promítá obrazy na obyčejné plátno vymezující prostor, „kde se hraje“, a zbytek scény tvoří kapesní baterky a jeden přehrávač. I kostým v koncepci Polívkové je působivý, ač tradičně střízlivý – košile a starý pánský oblek. Skromně zařízený prostor působí dojmem, jako by inscenace byla vytvořena takřka na koleně. Ostře tak kontrastuje s naší tradicí přebujelých kukátkových výprav, ale i s megalomanskými koncepcemi mnohých „světových režisérů“. V Česku, když už jsou peníze, se raději platí za monstrózní konstrukce, drahé kulisy či kostýmy, než aby se zaplatili herci, popřípadě personál. Jedno vídeňské Sebeobviňování nicméně vydá za celé sezony některých domácích velkých divadel.

Autor je divadelní režisér.