Trefit absolutno

První díl pamětí levicově orientovaného židovského intelektuála Arthura Koestlera Šíp do nebe (Arrow in the Blue, 1952) zahrnuje dobu od jeho narození v roce 1905 po jeho vstup do komunistické strany v roce 1931. Věnovat více než čtyři sta stran prvním šesta­dvaceti letům života působí jako opovážlivý záměr, ne­li výron přebujelého narcismu. Koestler první svazek svých pamětí psal sice už jako uznávaný spisovatel, bylo mu nicméně teprve šestačtyřicet let.

Jenže hned úvod čtenáře přesvědčuje o tom, že autor k věci přistupuje opravdu poctivě – píše a zároveň přemýšlí, jak má autobiografie vypadat a čeho je třeba se vyvarovat. Nachází přitom dva hlavní motivy pro sdílení životních osudů. Za prvé je to „kronikářský“ impuls: snaha uchovat dalším generacím paměť vnějších událostí. Druhý motiv nazývá „Ecce Homo“. Jde o pohled do vnitřního vesmíru jednotlivce, o němž může vydat svědectví jen on sám. Zdařilý životopis by měl kombinovat oba aspekty s vědomím, že se musí vyhnout pasti pouhého exhibicionismu. Stejně tak je třeba balancovat mezi nostalgickou sentimentalitou a sebemrskačstvím, mezi sebeláskou a sebekritikou, bez nichž se žádná dobrá autobiografie nemůže obejít. Nakonec se hraje především o upřímnost, která nesmlčuje, co bychom raději vytěsnili, ale stejně tak se nebojí sebechvály, když je namístě. Protože „každé umění obsahuje dávku exhibicionismu – ale exhibicionismus není umění“.

Chycen v protikladech

Koestler se narodil v Budapešti jako jediné dítě židovským rodičům, kteří však byli natolik asimilovaní, že židovství u něj nehrálo takřka žádnou roli. Přesto se jeho dospívání neslo zcela v duchu historek o zázračných židovských synech, kteří brzy čtou vše, co jim přijde pod ruku, dobře se učí, a jsou tudíž předurčení k velkým činům. Právě ty měly v Koestlerově případě vyvážit frenetický, ale také kolosálně neúspěšný podnikatelský život otce. Ten svého syna sice miloval, ale protože ho už od jeho raného věku až příliš obdivoval, nebyl s ním schopen navázat jakýkoliv intimní kontakt. Koestlerova matka zase kolísala mezi přehnanou láskou k jedináčkovi a hysterickou přísností, která měla ratolest ochránit před nebezpečím zkaženého vnějšího světa. Koestler tak vyrůstal v jakémsi viktoriánském skleníku. Jeho genialita se vždy potkávala se zakomplexovaností, kterou líčí s pedanterií psychoanalytika. Kolotoč zákazů a příkazů, které přicházely převážně od neustále se střídajících guvernantek, vedl k učebnicové dětské neuróze, v níž postupně přijímáte i ty hříchy, jichž jste se nedopustili. Koestler sice zmiňuje, že po intelektuální stránce byl předčasně vyspělý, ale zároveň zdůrazňuje, že byl ještě v dospělosti infantilní a nehotový.

Tato schizofrenní poloha jako by se otiskla i do jeho pozdějších děl, ale hlavně nalezla své vyjádření v původně dětské touze po vševysvětlující odpovědi, která odhalí tajemství nekonečna i věčnosti. Právě na to ostatně upomíná titul Šíp do nebe – jde o střelu, která letí věčně, ale jednou by měla dosáhnout nekonečna. Ambivalence je stěžejní osou prvního svazku Koestlerových pamětí, ať již jde o rozpor mezi vědcem a mystikem nebo rozumem a vírou. Koestler jako by neustále osciloval mezi dvěma póly: je rebelem, jenž chce svět změnit nikoliv k lepšímu, ale rovnou k nejlepšímu, a stoikem, který za ideální považuje nezúčastněné pozorování, anebo rovnou osamělou kontemplaci. I když ale Koestler sám tvrdí, že nejdůležitější momenty jeho života určuje kontemplace, nelze si nevšimnout, že se do politiky vrhal spíše po hlavě. „Většinu svých románů jsem zkazil z pocitu odpovědnosti k nějaké ‚věci‘; věděl jsem, že by umělec neměl nabádat a kázat, a přesto jsem dál nabádal a kázal.“

V zemi zaslíbené

Pálení mostů šlo Koestlerovi na výbornou a zpravidla se pojilo s nově nabytou vírou proselyty, který nejprve uvěří a postupně si svou víru racionalizuje. První takovou vírou mu byl sionismus a prvním „politickým šamanem“ revizionistický sionista a duchovní otec pozdějších židovských teroristů Vladimir Žabotinskij, který byl všechno možné, jen ne levičák. Dnes už málokdo ví, že buršácké spolky, které ve dvacátých letech 20. století ještě ovládaly univerzitní život ve Vídni, byly i židovské. V takovém bratrstvu se Koestler potkal s uhrančivou myšlenkou sionismu, ale také se zde naučil pít alkohol, zápasit kordem či holí a využívat promiskuity chudých vídeňských dívek. Zatímco svět židovských štetlů a nekonečných talmudických disputací, které člověka naučí scholasticky obracet pravdu v lež, mu byl z duše odporný, sekulární víra v to, že i Židé mají právo na existenci vlastního státu, konvenovala jeho pokrokové touze po spravedl­­nosti pro všechny bez rozdílu. Nelze se tedy divit, že krátce před ukončením studií rituálně spálil index a v roce 1926 odjel do Palestiny budovat židovský ráj na zemi.

George Orwell ve svém koestlerovském eseji z roku 1944 pochvalně píše, že se Koestler v době španělské občanské války ocitl blízko smrti zastřelením z pušek falangistů, protože to „odpovídalo jeho životnímu stylu“, stejně jako jeho pozdější uvěznění ve Francii na počátku války za neskrývaný antifašismus. Podobně se to zřejmě mělo i s jeho pobytem v Palestině, kde se rozhodl začít skutečně od píky, tedy tvrdou fyzickou prací v jedné z prvních židovských osad, které praktikovaly myšlenku společného vlastnictví. Ačkoliv mu nechybělo odhodlání, byl Koestler po zkušební době shledán „lehkým“, protože se nezdálo, že by uvnitř spartánské komunity dokázal setrvat po celý život, jak to „socialistický klášter“ požadoval. Koestler později složil svůj hold těmto prvním osadníkům v románu Zloději v noci (1946, česky 2006), který je částečně autobiografický a z dnešního pohledu mu lze vytknout snad jen to, že postavy Arabů jsou zde stereotypně zákeřné. Autor ale ironizuje i samotné osadníky a v Šípu do nebe bravurně ukazuje, proč je idyla komunistického osadnictví nepřenosná a platí jen pro ty, kteří se jí dobrovolně oddají. Mísí se zde úcta s nedůvěrou, kterou asi nejlépe vystihuje jedna z postav románu, definující vztah k osadníkům „jako čím dál větší obdiv a nechuť zároveň“.

Všechno, nebo nic

Koestlerova novinářská kariéra dopisovatele pro oblast Blízkého východu za moc nestála, stále ho pronásledoval nedostatek, hlad a stud. K tomu se přidávala sílící nechuť k šovinistickému a sektářskému politikaření sionistů i velmocí. Nakonec z Palestiny v podstatě utekl. Následovaly roky, kdy působil v roli zahraničního korespondenta z Paříže a později povýšil na zástupce šéfredaktora jednoho z tehdejších nejvýznamnějších německých listů.

Konec dvacátých a začátek třicátých let se vzestupem nacismu a fašismu Koestlera nutně posunul ke komunistické ideologii, jíž se poddal se stejným zápalem jako v případě sionismu. Když píše, že po reakčních zradách německých socialistů neexistovala „žádná třetí volba“, nelze s ním nesouhlasit – stejně jako když sebekriticky vysvětluje, že „nechat se zlákat novou vírou byla čestná chyba“. Marxismus byl skutečně novou vírou, která přinášela všechny odpovědi, nepřipouštěla žádné pochyby a jako pomyslný šíp mířila přímo do středu utopie. „Bylo to stejné hledání a stejná mentalita ‚všechno nebo nic‘, která mne hnala do Zaslíbené země a do komunistické strany.“

Ve zmiňovaném eseji Orwell podrobuje Koestlera kritice za to, že svou víru v revoluci později vyměnil za pesimistický postoj, podle něhož se každá revoluce sama degraduje a nemůže z ní vzejít nic dobrého. Když revolucionář nemůže mít všechno, nevěří už raději v nic. Přitom by stačilo přijmout myšlenku, že „cílem socialismu není učinit svět dokonalým, ale zlepšit jej“, protože „všechny revoluce nakonec ztroskotají, ale neztroskotají všechny stejně“. Dnes víme, že ani „dočasný pesimismus“ Koestlera, jenž se z komunisty stal antikomunistou, nakonec nezbavil touhy, která člověku věčně našeptává, že šíp by jednoho dne mohl zasáhnout cíl. Od politiky se ale odvracel směrem k duchovním naukám a věřil, že se mohou doplňovat s vědou. Zásah šípem už neznamenal nutně revoluci, ale smíření protikladů, které ho pronásledovaly po celý život. Kdesi v úvodu svých pamětí autor prohlašuje, že dobrá kniha by měla nalézt svého čtenáře i padesát let po svém vzniku, a to se Koestlerovi podařilo beze zbytku.