Názory na několikavteřinové pirátské vysílání, jež překvapilo desetitisíce diváků jednoho nedělního rána, se různí. O tom, jak funguje skupina lidí, kteří onen čin provedli, ale i o politickém umění a strachu hovoří jeden z původců zmíněného útoku na Českou televizi.
Z čeho se nás to vlastně uskupení Ztohoven snaží vytáhnout?
Již název 100hoven (ale zároveň i z toho ven) ukazuje jasně, že se snažíme lidi alespoň nakrátko dostat z hoven, ze sraček, které jsou svázány se světem, v němž žijeme. Každá naše konkrétní akce mířila na nějaký fenomén, který nás svým způsobem trápí a přijde nám důležitý. Vždy jde ale o útok v rámci veřejného prostoru, což byl i případ veřejnoprávní televize. Naše akce v metru s výměnou citylightů byla samozřejmě namířena na všudypřítomnou reklamu a modifikace srdce na Hradčanech v poslední funkční den prezidenta Havla měla také svou vlastní aktuální symboliku. Však jsme to provedli v poslední den, kdy byl Havel v prezidentské funkci.
Kolik lidí vlastně Ztohoven tvoří a jak jste se dali vůbec dohromady?
Nebudu mluvit o počtu lidí, kteří skupinu tvoří. Koncepce Ztohoven stojí na tom, že sám člověk sice může něco zajímavého vymyslet, ale zpravidla to nemůže jen sám i zrealizovat. Často se tedy děje to, že někdo přijde s nápadem a pak se k jeho uskutečnění přizvou lidi, kteří jsou zkrátka potřeba. Deformace srdce do otazníku na pražských Hradčanech byla akce, jež byla původně vymyšlena pro pár lidí, ale brzy se ukázalo, ze jich musí být více, aby vše dobře dopadlo. Stejné to bylo i s překrytím citylightů na lince metra.
Předpokládám, že jste přátelé. Je něco důležitého, co vás spojuje?
Určitě je to náš přístup k veřejnému prostoru a k ulici zvláště. Více bych to ale konkretizovat nechtěl.
Dlouho, snad tři roky o vás až na akci jednoho z vašich členů nebylo slyšet. Proč? Jste tolik líní?
Každý z nás se v posledních třech letech věnoval i svým vlastním aktivitám, kterých máme požehnaně. Sice se potkáváme na společných akcích a i jindy, ale každý z nás je individualita. Skutečností je, že po každé akci skupinu rozpouštíme, což trvá do chvíle, než přijde další nápad a následná příprava a realizace.
Když jste rozmýšleli průnik do televize, tak jste měli hned jasno o tom, že vysílat budete fingovaný jaderný výbuch?
Řešili jsme samozřejmě především technické problémy, ale v průběhu příprav přicházela celá řada různých nápadů na konkrétní obraz, jenž bude přenášen. Vedlo se kolem toho mnoho debat. Všem bylo ale společné téma války. Výbuch byl po celou dobu brán jako nejsymboličtější a zároveň nejpřesnější vyjádření vhodné pro dnešek. Zároveň i nejaktuálnější. V době války proti terorismu, v době, kdy se spojení zbraně hromadného ničení objevuje neustále. Spojnic, které vás v souvislosti s dnešním světem a možností atomového výbuchu a rolí médií zároveň můžou napadnout, je totiž celá řada. A to říkám z pozice člověka, jenž si tímto zobrazením zpočátku nebyl zcela jist.
Bojíte se možného trestního stíhání?
Osobně úplně beze strachu nejsem, ale nemyslím si, že by mohli zjistit, kdo konkrétně se v daný den na místě nacházel. Nikdo nás zkrátka nechytl za ruku a nikdo krom nás samotných nezná podrobnosti celé akce. Faktem je, že se strachem a možností postihu už do toho člověk jde, takže po akci se v tomto směru moc nemění. Také jsme samozřejmě věděli, že náš průnik do televizního vysílání bude nazírán i komentován asi ostřeji nežli naše předešlé aktivity.
Překvapila vás něčím reakce médií?
Byla větší nežli dříve, což souvisí s tím, že se zde nikdo jiný dosud nenaboural do televize. Dostali jsme se dokonce do wikipedie. Naší inspirací byl částečně Orson Welles, jenž udělal rozhlasovou hru o přistání UFO a mystifikoval neskutečné množství lidí.
Splnil váš atomový hřib na ČT 2 vaše očekávání co se týče reakce veřejnosti a médií?
Nevím, jak to mají ostatní, ale můj názor je, že se našlo jen velmi málo lidí, kteří se ten akt pokusili opravdu rozkrýt a zamyslet se nad ním. Ještě navíc naše akce nezamýšleně odhalila poměrně zvláštní způsob financování toho konkrétního vysílání. Samozřejmě že byly i kladné komentáře, ale nemyslím si, že většina společnosti by si při zamyšlení nad tím, jak může mediální realitu změnitskupina několika málo jedinců, promyslela zároveň i to, co s televizí mohou dělat ti, kteří ji vlastní a mají v ní neomezené možnosti. Nikoliv náhodou máme ve znaku otazník, my zkrátka pokládáme otázky, které nám připadnou důležité.
Cítíte se být svého druhu piráty a hackery, jak vás v médiích označují?
Tyhle termíny mně vadí a myslím, že na nás nesedí. Nejsme skupina hackerů ani pirátů a nepoužíváme ani jejich jasně dané způsoby. Určitě také máme bližší vztah k umění a hlavně jinou motivaci. Nejde o to jen něco hacknout, ale také na něco ukázat. Svou nepominutelnou roli v tom ale jistě hraje i adrenalin.
Objevila se v médiích nějaká konkrétní reakce, která by tě opravdu rozčílila?
Osobně mě nepříjemně překvapil Respekt svým duelem názorů, který žádným duelem protichůdných názorů nebyl, protože oba dva naši akci ve skutečnosti odsoudily. V Respektu prezentovaný názor, že o mediální manipulaci přece všichni všechno dávno víme, mi přijde scestný. Možná víme, ale rozhodně na to neustále zapomínáme, a také se dle toho, že víme, nechováme. Z jiných textů jsem měl pocit, že je z nich cítit trochu závist, ale to je třeba jen můj dojem.
Je v Čechách nějaká umělecká skupina, s níž cítíte nějaké myšlenkové souznění nebo se vám zkrátka líbí jejich práce?
Určitě je tady spousta anonymních jednotlivců, jejichž práce na ulici mě zasáhnou. Ze zavedených umělců se mi líbí některé věci Jiřího Davida. Co se týče skupiny, osobně mám rád práce skupiny Podebal, kteří se nebojí dělat i politické umění, které tu nemá příliš následovníků ani příliš vstřícné ohlasy.
Čím to je?
Proč tu vlastně takřka žádné politické umění není? To už myslím souvisí i s charakterem Čechů jako takových. Často si říkám, zda vůbec má naše snažení nějaký dopad, myslím, že lidé zde jsou zkrátka plni nezájmu o politiku a že s nimi jen tak něco nehne.
Vy ale rozhodně nejste političtí ve smyslu nějaké ideologie, neřkuli politické strany.
Samozřejmě že v tomto smyslu nejsme vůbec političtí. Máme také na řadu věcí odlišné názory. Žádné ideové pojítko, jakým může být třeba anarchismus, nás nespojuje a je to jenom dobře.
Představ si hypotetickou situaci, v níž máš zaručenou stoprocentní anonymitu a veškeré technické i jiné předpoklady, jež tento svět nabízí: jakou akci bys při vědomí těchto možností provedl?
To je strašlivě těžká otázka a nechtěl bych nad ní přemýšlet minuty ani dny, ale rovnou týdny. Narychlo mohu snad jen zmínit věci, které mě už napadly dříve. Jedna věc mi přišla na mysl v době povodní, kdy se využívalo signálu, jenž do všech mobilů vysílal stejnou informaci. Od té chvíle mě láká představa, že by na obrovském území v jednu chvíli velké množství lidí dostalo stejnou SMS. Sledování těch reakcí na různých místech, ale na tu samou zprávu, to by mě bavilo. Stejně tak třeba akce týkající se vypínaní, takový totální šábes, to by se mi líbilo.