Ještě není pozdě

„Když jsem byl dítě, znamenalo pro mě Německo svobodu,“ vzpomíná v předmluvě bývalý řecký ministr financí, ekonom a hvězda odporu proti politice austerity Evropské unie. Barvitě líčí, jak v roce 1967, v době vlády vojenské junty, s rodiči pod dekou (kvůli udavačům) poslouchali stanici Deutsche Welle. Chce tím dát najevo, že jeho odpor k současné německé politice není založen na iracionálním resentimentu. Že iracionální a nepodložený je naopak německý mýtus o líné řecké kobylce a pilném protestantském mravenci. Kniha And the Weak Suffer What They Must? (A slabí trpí to, co musí, 2016), která navazuje na Globálního Minotaura (2011, česky 2013), je příběhem o tom, jak byli Evropané rozděleni společnou měnou. Její název je citací slavného Thukydidova výroku z Dějin peloponéské války: „Silní dělají to, co mohou, a slabí trpí to, co musí.“ Právě tento citát měl podle Varufakise ve svém exempláři Thukydida podtržený asi nejvýznamnější britský ekonom 20. století John Maynard Keynes.

Evropské hodnoty

Právě u Keynese by celá evropská tragédie mohla začít. Konkrétně tím, že na konferenci v newhampshireském Bretton Woods, na níž se ustavovalo poválečné ekonomické uspořádání světa, neprošel Keynesův návrh, jenž měl dlouhodobě stabilizovat kapitalismus. V jeho jádru bylo zavedení mezinárodní měny bancoru, na kterou měly být vázány měny lokální, což by zabránilo krizím. Místo toho se zrodil brettonwoodský systém, v němž byl americký dolar vázán na zlato a ostatní měny světa na dolar. Varufakis částečně opakuje příběh, který už vyprávěl v Globálním Minotaurovi a v němž Evropská unie působila čistě jako projekt amerických ekonomických zájmů. V And the Weak Suffer What They Must? vstupují do hry i zájmy Francie a Německa, a to včetně politických. I tady ale jde o trochu jednostranný příběh. Varufakis třeba zcela odhlíží od skutečnosti, že Američané stáli o stabilní Evropu také z mezinárodněpolitického hlediska. Eliminace konkurenčních nacionalismů společným ekonomickým zájmem sloužila jako prevence další velké války v regionu a obrana proti sovětské hrozbě.

Spojené státy potřebovaly pro svůj dolarový systém v Asii a Evropě sekundární pilíře. Těmi se staly Japonsko a západní Německo. Všechno běželo jako na drátkách, dokud USA nejvíc vyráběly a Evropa a Japonsko jejich produkci kupovaly. Ke konci šedesátých let se ale v Evropě hromadilo víc dolarů, než bylo zlata ve Spojených státech. V srpnu 1971 tak prezident Nixon odpojil cenu dolaru od zlata a tím pohřbil brettonwoodský systém. A podle Varufakise je eurozóna vlastně snahou o jeho vzkříšení. Tím byl Evropský měnový systém, který vznikl v roce 1979. Samotné USA tehdy trpěly deficitem, a aby zůstaly ekonomickým hegemonem, musely přitáhnout cizí kapitál. A protože Wall Street musela být lákavější než londýnská City nebo Tokio, došlo ke zvýšení úrokové míry, což mělo za následek pokles reálných mezd amerických pracujících. Globální Minotaurus z horizontu evropské tragédie nikdy zcela nemizí.

Varufakis bez ohledu na exkursy do zámoří ale sleduje v prvé řadě peripetie resuscitačního pokusu, jejichž základní osou byl vztah Francie a Německa, soupeřících o výhody a vedení v poválečné Evropě. Jednotlivé epizody komentuje s příkladnou štiplavostí. Například vytýká Mitterrandovi a Kohlovi, že když připravovali společnou měnu, úmyslně zapřahali vůz před koně. Toužili sice po integrovanější Evropě, ale počítali s tím, že je tato představa zatím nerealizovatelná. Věřili nicméně, že až se měna dostane do krize, jejich nástupci přistoupí k větší politické integraci, aby tuto krizi odvrátili. Což je přesně to, co se nestalo. Podle Varufakise byla úvaha, že krize zplodí Spojené státy evropské, od počátku lichá. Evropská unie vznikla na rozdíl od USA jako administrativní složka průmyslového kartelu (Společenství uhlí a oceli), a ne jako politický mechanismus demokratického vyvažování různých zájmů. A navrch sama evropská technokracie začala vytvářet příliš hloupé, zbabělé a bezpáteřní politické vůdce, aby byli schopni udělat radikální krok směrem k větší integraci.

Exministr bojující

Margaret Thatcherová během svého posledního vystoupení v parlamentu coby premiérka správně odhadla, že s eurem to špatně skončí. Podle Varufakise měla sice pravdu, ale ze špatných důvodů. Železná lady se totiž bála federace, problém byl ale právě v ekonomické stránce věci. Na Varufakisově knize je mimochodem celou dobu velmi důležitá právě tato rovina. Levicoví kritici totiž většinou zavírají oči před ekonomickými faktory a spoléhají na politiku trochu jako na milost boží. Varufakis naopak sleduje, přinejmenším v minulosti, čistě ekonomickou linii kauzality. K tomu ovšem patří i jedna drobná obtíž. Ekonomické výklady jsou pro necvičené oko místy matoucí a pochopit, jak je to vlastně s ekonomickou stránkou evropské integrace, není úplně snadné. I když se vám podstatu finanční krize ve filmu Big Short pokouší vysvětlit Brad Pitt a Selena Gomezová, stejně se patrně nechytnete. A Janis Varufakis nejspíš počítá s tím, že mu budeme prostě trochu věřit. Svoji knihu totiž rozhodně nepíše jako akademickou studii, ale jako pokračování boje, který vedl jako ministr financí, jen jinými prostředky.

Je na ní přitom znát, že ji Varufakis dokončoval až po svém pětiměsíčním ministerském angažmá v roce 2015. Autor je totiž na Evropskou unii podstatně rozhořčenější, než byl na Ameriku v době psaní Globálního Minotaura. Ne ovšem pouze na tu současnou. Sebevražedné bylo už iniciační rozhodnutí zavést jednotnou měnu bez politického mechanismu přerozdělování přebytků. V důsledku toho „euro nahradilo strach z devalvace jistotou deprese“. Jednotná měna bez instituce, která by jí umožnila fungovat, vedla k tomu, že každý stát musel krizi čelit sám za sebe, bez centrální banky, jež by mu pomohla. Banky na severu Evropy, které s příchodem eura divoce půjčovaly Jihu (jak to známe z americké hypoteční krize), byly pak v roce 2010 skutečnými příjemci „pomoci“ EU Řecku. Dluhy se řešily pyramidou: státy byly nuceny půjčovat si na splácení skrze Evropskou centrální banku, protože ta musela dodržovat pravidlo zakazující dluhy vykoupit. Řecko dopadlo tak špatně hlavně proto, že bylo první. Zafungovalo jako strašák na ostatní zadlužené země a kromě toho ani Evropa tehdy ještě nevěděla, jakou paseku ostrá politika austerity nadělá.

Deficitní demokracie

Varufakisova perspektiva se zásadně liší od připomínek jiného kritika postupu EU – Ulricha Becka. Ten v knize Německá Evropa (2012, česky 2015) vychází z „evropské ideje“, eticko­kulturní představy o jednotnosti Evropy, jaká by měla být, a tou kritizuje stávající EU a Německo. Varufakis naproti tomu vychází z ekonomických mechanismů, jež vytvářely EU, jaká skutečně je (a ne tak zjevně také z řeckých zájmů o alternativu). Beck vidí v Bruselu a Frankfurtu, kde sídlí Evropská centrální banka, architekty Evropy. Varufakis nanejvýš strůjce eurodespotismu a útlaku Řecka. EU podle něj prostě trpí „vrozeným“ deficitem demokracie a nejdemokratičtější instituce, europarlament, je ta, která má nejméně vlivu. Společná měna přitom vládám vzala klasický nástroj, jak se dostat z problémů, totiž devalvaci měny. Výsledkem jejího zavedení bylo, že za „dobrého počasí“ převažovaly výhody, v krizi ale vyvřely všechny ­stinné stránky. Varufakisův recept na nápravu je evropeizace nevýhod, tj. rizik plynoucích z krize. A – přinejmenším prozatím – zachovávání národního charakteru politické moci. Dokud nedojde k širší demokratizaci evropských struktur a politické integraci Evropy: „Na myšlence jednoho trhu od Atlantiku po Ukrajinu a od Shetland po Krétu nebylo nic špatného. Hranice jsou jizvy naší planety, a čím dříve se jich zbavíme, tím lépe, jak potvrzuje i nedávná uprchlická krize. Nic špatného není ani na jednotné měně. Nebezpečně pomýlená byla myšlenka, že můžeme vytvořit jednotný trh a společnou měnu bez silného lidu, který by je vyvažoval, stabilizoval a civilizoval.“

S velmi hořkou ironií Varufakis připomíná, jak v roce 1953 došlo v americké režii k odpisu německých předválečných dluhů. Řecko je v rozkladu právě proto, že Německo od roku 2010 odmítá odepsat jeho dluhy, a to vede k růstu neonacistického Zlatého úsvitu. V závěru knihy Varufakis před nástupem fašismu varuje opakovaně. Jeho text ovšem není jen varováním, ale také výzvou: „Ještě není pozdě. Stále můžeme ztratit všechno.“