Příchylnost k nejrůznějším spikleneckým teoriím lze nalézt na radikální pravici i levici. Právě konspirace totiž oba póly často spojuje, což nakonec nejlépe ukazuje aktuální dění. Levice, která ztratila svou schopnost hlubší společenské analýzy, využívá stále rozšířenější konspirační populistický narativ a pozvolna se stává jeho součástí.
Teorie komplotů tradičně patří k reakční kultuře. Ať už jde o teorie abbého Barruela o zednářském komplotu proti starému režimu ve Francii, židovské konspirace či různé pikle liberálních elit, komunistů a homosexuálů, reakční kultura vždy viděla ve spiknutí proti přirozenému světu vysvětlení modernizace. V posledních letech se teorie komplotů znovu rozšířila mimo tuto úzkou subkulturu a dotkla se části radikální levice. V jejím případě se jedná spíše o coming back než o úplně nový fenomén.
Stalinisté pro Trumpa
V zástupu těch, již se 9. listopadu ráno radovali z náhlého vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách, nebyli jen nacionalisté, suverenisté a další více méně radikálně pravicoví politici. Svou radost neskrývali ani mnozí představitelé radikální levice, kteří jsou často známí svým protiamerickým myšlením. Pro ně nebyla ani tak důležitá výhra Trumpa, jako spíše prohra Hillary Clintonové. Ta byla vylíčena jako představitelka establishmentu, který se spikl proti lidu, obchází parlamentní demokracii, chce rozpoutat konflikt s Ruskem, bránit finanční kapitál a útočit na bílou „dělnickou“ třídu a její hodnoty. Toto konspirační vidění světa však přinejmenším zastřelo fakt, že Trump chce zrušit regulaci finančního sektoru, zavedenou Barackem Obamou, a jeho zahraniční vidění se vyznačuje chlapáckou agresivitou a smyslem pro izolacionismus. K Putinovi ho sice přibližuje obliba vlády tvrdé ruky, jestřábi v jeho okolí však nejspíš vidí v Rusku říši zla ze starých dobrých studenoválečnických časů.
Konspirační teorie se samozřejmě nevyhýbají ani naší kotlině, a tak nepřekvapí, že pro Trumpa se v optice boje lidu proti spiknutí liberálních elit vyslovilo i mnoho osobností, jež samy sebe zařazují na levici. Vedle prezidenta Zemana jde třeba o místopředsedu KSČM Josefa Skálu, který už dříve odkazoval na nejrůznější spiknutí. Skála je mimochodem ve straně místopředsedou pro ideologii, propagandu a mediální činnost, ačkoli spiklenecké teorie se v jeho výstupech ozývají častěji než marxismus. To ale ve straně, jejíž část členstva se nikdy nerozešla s politickou kulturou stalinismu, není vůbec překvapivé. Ve stalinismu byl marxismus a jeho přístup k analýze společnosti nahrazen neustálým strašením komploty. Od moskevských procesů až po kontrarevoluční spiknutí, kterým byla odůvodněna invaze vojsk států Varšavské smlouvy do Československa, stalinistické režimy mobilizovaly velké množství teorií o konspiraci vnějších i vnitřních nepřátel. Ty se pak staly součástí státní ideologie a s jejich pomocí se vysvětlovaly obtíže, spory a chyby tehdejších režimů.
Vykresli svého antagonistu
Konspirační narativ prezentující Trumpa jako kandidáta lidu proti spiknutým liberálním elitám vytvořil onen prázdný signifikant populismu, který dokázal spojit osoby velice odlišné politické orientace. A v tomto případě šlo o signifikant pocházející přímo z dílny radikálně pravicového prostředí. V příštích měsících a letech se o podobný kousek pokusí i další evropští radikálně pravicoví kandidáti, kteří by jinak měli jen velice omezené možnosti získat preference původně levicových voličů.
Kromě této dočasné voličské dezorientace však spiklenecké teorie působí na mentalitu vrstev voličů a aktivistů, kteří se hlásili či hlásí k levici. Jestliže byl teoretickým středem komunistické a socialistické levice konflikt ve společnosti, rozšíření konspiračních teorií vede k úplně jinému vztahu k těmto druhům konfliktů. Na jedné straně je většina společnosti líčena jako pasivní a zmanipulované stádo ovcí, naivně věřící velkým médiím, jež jsou samozřejmě součástí spiknutí. Na druhé straně je takřka každé hnutí podezříváno z neautentičnosti. V našich krajinách je to dobře vidět na hodnocení různých protestních hnutích ve státech bývalého Sovětského svazu. Tyto „barevné revoluce“ jsou často líčeny jako státní převraty provedené díky spiknutí místních liberálních elit, zástupců ideologicky zmanipulované mládeže, agentů CIA a George Sorose. Podobně jako v jiných spikleneckých teoriích i zde jsou jednotlivá fakta vytržena z původního kontextu a zasazena do narativu, který se zdá být neutrální, ale fakticky je manipulativní. Podobně i různé demonstrace – od arabského jara až po protesty proti zvolení Trumpa – doprovázejí konspirace a hoaxy o najatých komparsistech, zmanipulovaných záběrech a podobně.
Dalším problémem konspiračních teorií je karikovaný a zjednodušený pohled na uspořádání společnosti. I na levici si získává oblibu vykreslování konfliktu mezi národním lidem a globalizovanými elitami, jež jednají v paktu s místními elitami z řad novinářů, vědců či zaprodaných politiků. Spliklenecké teorie se zde pojí se snahami o levicový populismus, který se zdá být tak cool v prostředí akademických levičáků. Velký problém populismu, včetně toho levicového, spočívá v tom, že antagonistické dělení na lid a elity je zcela amorfní. Jestliže marxismus a sociálněkritické teorie zkoumaly, jak funguje moc ve společnosti, populistům stačí dostatečně věrohodně vykreslit svého antagonistu, který může být – a často opravdu i je – nekongruentním slepencem skupin osob, vůči nimž panuje ve společnosti zášť. V těchto spikleneckých teoriích mohou společně kout pikle velcí bankéři z Wall Street, černošští aktivisté a transgender osoby, aniž by se kdy setkali. A fenomény, které se nevejdou do konspiračního narativu, se samozřejmě často stávají samy součástí konspirace, takže boj za ženská práva se proměňuje ve vějičku, jež má odtáhnout pozornost zmanipulovaných občanů od probíhajícího komplotu elit, a to samé platí pro práva LGBT osob, vozíčkářů, začleňování etnických menšin, uprchlíků a tak dále.
Komplot komplotistů
Reakce levice na masové šíření konspiračních teorií se zatím výrazně neodlišila od liberálních a pravicových politiků. Ti by chtěli bojovat proti konspiračním teoriím především prostřednictvím represivních nástrojů, jakým je například úřad navrhovaný českým ministrem vnitra Milanem Chovancem na potlačování zahraniční propagandy a dezinformací. Použití represivních metod je umocněno tím, že šíření konspirací je začleněno do rámce informační války, kterou vede Rusko proti Evropě a západnímu světu. Nejde tak už jen o problém informovanosti občanů a demokratického soužití, ale o obranu státu.
Paradoxně se tak potlačovatelé komplotů dostávají na stejně příkrou stěnu jako ti, které chtějí potírat. Hypotéza, že za dezinformace může Rusko, je totiž stejně spiklenecká jako hypotéza, že veškerá média jsou v komplotu s mocí. Tato poslední domněnka má na levici jednoho z nejprestižnějších kmotrů – Noama Chomského. Dle amerického jazykovědce, filosofa a aktivisty média a jejich zaměstnanci soustavně upravují informace tak, aby vyhovovaly vládě, velkým zadavatelům inzerce a etablovaným lobby. Dle sociologa Philippa Corcuffa je Chomského kritika předmarxistická, „protože se zaměřuje na vědomé a dobrovolné rozhodnutí jako na motor historie místo toho, aby vzala v potaz, že akce jednotlivců narážejí na okolnosti nezávislé na jejich vůli, jako jsou historické okolnosti či váha sociálních struktur a ideologických mechanismů“. Jak spiklenci, tak „antispiklenci“ nejen že nedokážou postihnout společenské podmínky tvorby informací a dezinformací, ale také nechávají stranou ideologii, tedy onu kognitivní predispozici osob věřit nějakým informacím a jiným zase ne.
„Spiklenecké teorie jsou sociální vědy chudých na duchu,“ dal by se parafrázovat jeden známý výrok Theodora Adorna o okultismu. Jestliže konspirační teorie dnes slaví na levici úspěch, děje se tak i z toho důvodu, že dokázaly nahradit ono ideové prázdno zanechané vyklizením pozic starých komunistických a socialistických ideologií. Konspirační teorie jsou rezignací na hlubší sociální a třídní analýzu, protože vyprávějí příběh malé skupinky odhodlaných osob uchvátit moc mimo dohled lidu. V této vizi, která se podobá thatcherovskému zvolání „společnost neexistuje“, není místo pro sociální struktury, třídy, ideologii či habity – vše je jen výsledkem vůle spiklenců a jejich schopnosti překonat různé překážky. Jedinou strukturovanou skutečností je přirozenost a tradice národů, proti kterým prý bojují elity globalizovaného kapitalismu.
Jistou zásluhu na tomto ideovém prázdnu mají i sociální vědy, které se postupně uzavřely do svých akademických pracovišť a spokojily se s expertní rolí. Experti a pedagogičtí pracovníci jsou však ve světě konspirací nevěrohodní, neboť jejich primární rolí je indoktrinace obyvatelstva. Proto veškerý „fact checking“ a vysvětlování mají jen omezený dopad: zabývají se totiž spíše samotným sdělením než ochotou lidí tomuto sdělení věřit. To platí i o levicových thinktancích, jež jsou buď podfinancované, anebo se smířily se svou rolí akademických polopracovišť a kádrových rezervoárů politických stran.
Jakkoli mnohé spiklenecké teorie zní směšně a bizarně, dnes tvoří pro nemalou část lidí ideologii, skrze niž interpretují svět okolo a jednají. Konspirace tvoří ideologický svět, který je v mnohém přímou antitezí radikálně levicového konfliktualistického pohledu na svět. Uvědomit si to bude první fáze boje.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.