Nakrmit kámen

Punčocháče

Má rádo chuť kolene. V létě ho vyjídá přímo z kůže, v zimě přes punčocháče. Na jazyku mu pak ulpívá línající bavlněná srst. Do hlavy přimknuté ke kolenu si dítě ukládá věci, které zná.

Rozemnutý mravenec voní po octu. Motýl má pel. Krtek frak. Na kůži mohou vypuknout šedé bitvy špíny. Ze starých lidí je cítit boršč. Třísky se zadírají do másla za nehty. Lidé bývají pomatení a mívají hrby, psi a ptáci nikdy. Když dítě saje své slané koleno, ví, že to jediné, co odděluje člověka od světa, je kůže. Díky ní se nerozplyne v nekonečnu věcí.

Lžička

Mrtví sladí, jenom když jim sami vkládáme do rukou lžičky a kroužíme jimi ve sklenicích. Krystaly cukru předstírají, že jsou tornáda, víry usazují čajové lístky na kolotoč. Lístky se stále točí, i když lžičky odložené na podšálek vystydly.

Budiž pohyb. Mravenec ať prchá po ubruse a zápolí s drobtem. Neobejdeme se bez vos nad stolem. Ať zazní břinkot a odzbrojí ticho na scéně, dokud mrtví nezačnou hovořit jazykem, který pro ně vytvoříme z tenoučkých papírků ulpělých slov. Dokud se jim neschováme za záda a nezačneme mluvit za ně, přesvědčeni, že pohybují ústy. Jejich prsty nasměrujeme nad talířky, rozlámeme jimi sušenky a bříšky, která nasliníme sami, posbíráme drobky. Až nás tíha loutek unaví, odložíme jejich ruce do klína a dáme si na srozuměnou, že tady končí jak svačina, tak vzpomínka.

Mrtví se neoblékají sami. Děláme to za ně. Právě tak to je s česáním, holením, spínáním vlasů a zapínáním manžetových knoflíčků. S přikládáním do kamen a sundáváním pískající konvice z plotny.

Musíme jim čistit boty. Olizovat za ně známky a posílat dopisy, které nám nepřicházejí. Nenapadne je nic, co nevymyslíme za ně, myslí tedy na nás našimi myšlenkami.

Někdy vysedávají v horku v rukavicích a vlněných čepicích. Nebo s čepicemi sněhu. U zamrzlé řeky, kde jsme je zapomněli loňského jara.

Dítě nechává dědečka u sklenice čaje. Zítra jej znovu přijde osladit. A znovu, dokud se nespotřebuje všechen cukr světa.

Kámen

Ani kaštany nastrkané do kapes, ani kradená jablka netíží dítě tak jako smutek. Úkolem smutku je přijít a být. Nic víc. Zbytek náleží člověku. Pokud se člověk smutku poddá, smutek naroste jako sněhová koule. Nabalí se na něj každá myšlenka.

Teď je léto. V zahradě stojí dítě s ústy dokořán, ze kterých sálá úžas nad světem. Smutek leží nedaleko. Netaje, ani se nepotí.

Dítě ví, dítě se dovtípilo, že žádná věc nepatří sobě samé. Ani pruh na zadečku včely, ani vlákno konopného provazu, ani padající list. Jsou součástí všeho. A jak uvidět všechno, pokud jsou okolo vidět pouze věci a každá chce být poznána?

Dítě cítí zjitření. Začíná v hlavě, splývá mezi nohy, lechtá, jako by se dítěte někdo dotýkal pírkem. Jako by se někdo dítěte dotýkal tam. Dítě ví, že chce všechno. Rovněž ví, že všeho nedosáhne, aniž by každou věc poznalo jednotlivě. Něco tak velkolepého nikdo nenechá projít mlýnem rukou a smyslů. To nelze. Koule smutku se pase na mrazivém slově „nelze“.

Dítě zavírá ústa. Courá se domů. Po cestě nachází kámen.

Jehelníček

Dítě si zoufá, poněvadž nedokáže nakrmit kámen. Ne protože nemůže najít jeho ústa. Ví, že celý kámen je ústy. Neví, k čemu je přiblížit, aby se dala do jídla.

Odchází do kuchyně poprosit o prasklý podšálek, ze kterého pije kočka. Tahá za zástěru, jednou, podruhé, ťuká, aby upoutalo matčinu pozornost. Čeká na správný okamžik jako na odřezek krájeného masa. Dítě ukazuje na podšálek, celé je prosíkem.

„Můžeš.“

Matka se vrací k udávání rytmu nožem o prkýnko. Na dvě doby.

„Jenom se nezraň.“

To se stane, sotva dítě překročí práh. Příliš silně přitiskne k prasklině prst. Krev zachytí na kočičí podšálek.

Teď nese kámen. S takovou bázní neslo pouze ptáče. Sedá si na bobek a kámen pokládá na okraj podšálku. Opatrně jej postrkuje, jako se postrkuje slepé zvíře, aby se kámen přemístil tam, kde spočívá krev. Chvěje se, pak se sráží. Ani se nehne.

Dítě prosí o jehelníček. Ten, který patřil jehlám a nyní nepatří nikomu. Je starý a rozpíchaný. Když je v noci tma, dítě na něj klade kámen. Dává mu chlebovou kůrku. Vedle něj se ukládá samo. Čeká.

Bílá chlebová tkáň pod kůrkou je to jediné, co svítí. Dítě ví, dítě se dovtípilo, že noc je těžká, že tíží každou věc: naplněný uhlák, knoflík, nit i víčko. Noc má závaží. Chlebová kůrka dál nerušeně svítí.

Dítě nemůže spát. Bojí se, že nepozná, že je kámen mrtev. Bude v ruce nosit mrtvý kámen, k mrtvému kameni hovořit, s mrtvým kamenem spát. Dítě se bojí, že kámen zemře, poněvadž nejí.

„Mámo.“

Je zakázáno budit matky, na které noc pokládá závaží.

Kapsy

Jednoho dne otec našel ruce. Své vlastní. Byly zastrčené do kapes kabátu. Pravá byla sevřená pevněji, levá méně.

Nejprve vytáhl pravou. Zuby ji popadl za kůži. Když ji ale upustil na zem, zabolelo to. Nohou ruku obrátil na hřbet a narovnal prsty zaťaté v pěst. Před použitím se patří prsty otřít, udělal to kolenem ve flanelových kalhotách. Levou ruku vytrhl z kapsy i s kouskem podšívky, které se ruka zuby nehty držela. Prac­ně ji narovnal, nasadil si ji a pořádně umyl.

Za několik dní na svém místě se ruce naučily jíst, pít a luskat prsty. Po určité době se jim zachtělo bít. Tehdy jim otec představil mne.

Naftalín

Ve skříni zvětrávají hrudky naftalínu. Některé mají ostré hrany, jiné jsou oblé, poněvadž je prababička cucala jako kostky cukru.

„Taky si dej, jinak tě snědí zevnitř,“ říkala a roztírala moly na zlatošedý prášek. „Kdo se v mládí nají naftalínu, v stáří nebude prožraný.“

Než se prababička usadila ve skříni, nanosila dovnitř paběrkované jídlo. Když zemřela, našli jsme v jejích šatech kroupy a ořechy a ve špičkách bot vycpaných novinovým papírem krystalový cukr na drobenku.

Jednou, dlouho poté, co byla skříň uklizená, si babička oblékla trenčkot, a když vytáhla ruku z kapsy, ukázala nám nakousanou housku.

„Podívejte, to je máma,“ řekla tónem, jako by konečně vypátrala někoho, kdo beze stopy zmizel.

Popadla utěrku, zabalila do ní housku a rozdrtila ji střenkou nože. Spravedlivě nás podělila prababičkou ve formě pečiva.

Nikdy jsem prababičku neuprosila, aby mě vzala do skříně s sebou. Jenom jsem nakukovala, když vcházela dovnitř – vždycky byla bosá. Otvírala prostřední dveře a rozhrnovala šaty mezi kožichem a cvilinkovým pláštěm. Pravou nohu kladla na schod dvacet centimetrů nad zemí, chytala se tyče se zavěšenými ramínky a s její pomocí zvedla zase levou. Byl to nejdelší krok, jaký jsem kdy viděla. Po něm dlouho odpočívala, pak zavírala dveře tak, že je k sobě přitahovala přivázaným provázkem, dokud neklaply. Pak, jak jsem si tehdy myslela, kráčela naftalínovou tmou.

Práh

Mé nohy kráčejí po místnosti. Ruce přikrývají uši. Mám zavřené oči. Chodím poslepu. Stěny, do kterých narážím, říkají: Včas se otoč a jdi na druhou stranu, než shniješ kvůli modřinám jako jablko. Musí to skončit, děje se to ovšem teď. Ať někdo „teď“ popožene bičem. Ať utichnou ryby, které zabíjejí na prahu.

V bytě je pouze jeden. Ten u vstupních dveří se nepočítá. Nepatří k nám, nýbrž světu. V domě s jediným prahem je příliš málo míst, kam se schovat. Zastřenou, leč chřestivou řeč kaprů, jimž uřezávají hlavy, není slyšet.

Práh je široký – předválečná práce. Raději zabíjejí na něm než na stole. Na stole ryba snadno vyklouzne, na prahu si lze pomoci kolenem. Na prahu není potřeba plýtvat novinovým papírem. Práh se snadno umyje od krve. Jizvy od nože prahu neuškodí.

Mé nohy už nikam nepůjdou. V kotnících je spoutal pásem od županu. Moje ústa křičí do jeho dlaně, ale to, co křičím, se mu pod kůži nevrývá. Dítě nemůže prosit o milost pro rybu, kterou nedávno nakrmilo chlebem. Kterou ráno pokřtilo. Otec neposlouchá, dovede pouze držet. Ví, kde stisknout, aby utlumil křik. Matka by si s tím rady nevěděla, proto tvrdě pracuje na prahu.

Jak naložit s okamžikem, který nechce přijít? Uvázl jako čepel uvnitř ryby. Břit nemůže proříznout páteř a skřípá, střenka starého nože vrže. Je třeba dobře ji sevřít, aby šlo přesný řez provést, strčit prst do žaber, rozevřít a pak – jediným jistým pohybem zrodit rybí smrt.

Jaké ticho. Sundává ruku. Ohromné ticho. Stahuje mi z nohou pás. Odchází z pokoje. Můj otec docela obyčejně překračuje práh.

Zápalka

Sen: matka krájí chléb, otec mydlí holicí štětku. Oba jsou rozkročeni, jako by se chtěli nohama zapřít o život. Držím zápalku. Jdu bosky – tedy potichu – a nesu jim oheň. Nejprve matce.

Přeskočil na ni jako hmyz, pne se po lodyhách květin na domácích šatech, roste na záhonech laciné látky. Matka si přejíždí rukama po prsou – chce si utřít ruce od mouky z chleba, ale jenom po sobě roztírá plameny. Pak bere nůž, podle zvyku jej noří do másla a otírá o krajíc a potom znovu. Žvýká zuhelnatělý chléb, který jí praská v ústech. Dívá se, jak plameny kradou vařečky, plení skříňky, bleskurychle čtou noviny a pak je okamžitě vyhazují. Pravidelně pochodují ve spárách mezi parketami. Matka se ničemu nediví, zná věci, které život dává. Některé ji překvapují, jiné ne, všechny lze překonat. A tak si sedá a čeká. Sedí na podlaze a je čím dál podobnější uhlu.

Otec si na tvář nanáší saze místo pěny. Štětkou je roztírá od klíční kosti až k očím. Břitvu nevezme jinak než přes mokrý ručník. Ocel syčí, štětiny se rozpouštějí, břit z kůže sbírá černou tekutinu. Otec spouští ruce – župan se rozpadá na stovky lístků popele – a stojí před zrcadlem jako holý strom.

„Výborně,“ říká. Nechtěl umřít neoholený.

Zrcadlo

Dítě vstoupilo do skleníku, poněvadž chtělo nakrmit kámen něčím červeným. Rajčata vypadala jako srdce a byla vyrobena z pravého masa. Každý keřík podpíraly pásky uchycené k rezavé vodovodní trubce nahoře. Zavěšené keříky připomínaly loutky, a přestože všechny měly víc než jedno srdce, dítě se neodvážilo žádné z nich utrhnout, pouze se každého z nich dotklo prstem a keřík začal vydávat omamnou vůni, která zvěstovala zavařování.

U dveří do skleníku stála malá skříň: na háčcích viselo nikdy neprané pracovní oblečení, ze kterého se dalo po čichu poznat, komu patří. Ve skříni bylo také zrcadlo – prašivé, ale přesto stále vidělo.

„Je to lež,“ pomyslelo si dítě, poněvadž se na sebe častěji dívalo zevnitř. Rukou si uhladilo vlasy, které lze ostříhat a odložit jako předmět, anebo je dát někomu, kdo by je chtěl mít. Vlasy ležely na hlavě jako špatně ušitá čepice. Tady dítě začínalo. Končilo sandály, botami s živými prsty a patami. Bylo pevně uzavřeno ve svém neforemném člověku.

Chvíli chtělo otevřít ústa a zvednout jazyk, ale pochopilo, že by se kameni takto odhalovat nemělo. Proto se šlo zase dotýkat rajčat, která byla ještě těžší než před několika okamžiky.

Dveře

Matka odešla a nechala mě s otcem, který znehybněl. Udělal to, co brouk položený do dlaně anebo pronásledovaný prstem, jenom s tím rozdílem, že brouk to dělá ze strachu, zatímco otec, když se přestává bát. Když byla matka doma, cítil nutkání být neustále v pohybu. Když byl se mnou, nemusel.

Dveře se zavřely. Otec vešel do místnosti a posadil se. Napřed si z pupku vyšťoural chuchvalec vykrmený prachem. Prohlédl si jej a strčil do kapsy kalhot jako něco, co se ještě může hodit. Pak poslal k svému obličeji ruku, která měla zkontrolovat, zda se musí holit dnes, nebo až zítra. Ruka se vrátila na koleno a on už se ani nepohnul.

Stála jsem na prahu a sledovala jej. Poprvé jsem viděla někoho, kdo dělal tak málo, že pouze byl. Šla jsem si po svém, a když jsem se vrátila ke dveřím, viděla jsem, jak tělo, které patří otci, sedí. Přistoupila jsem k němu. Díval se skrz mě, vůbec jsem mu nezacláněla ve výhledu. Byla jsem přesvědčená, že kdybych měla dost síly mu vypáčit ústa, spatřila bych v nich lana výtahu, kterým sjel dolů. Neřekla jsem ani slovo, pouze jsem otci zaťukala na čelo, jako se ťuká na dveře. A protože se nikdo uvnitř nezeptal „Kdo je tam?“, odešla jsem.

Z polského originálu Nakarmić kamień (Biuro Literackie, Wrocław 2015) vybral a přeložil Michael Alexa.