Existoval skutečně ještě jiný básník stejného příjmení jako Osip Mandelštam? Ano.
Otec Roalda Mandelštama (1932–1961) byl Američan, který přijel do mladého Sovětského svazu pomáhat budovat komunismus. Ve třicátých letech byl jedním z prvních, kdo putovali do lágru. Roald žil s maminkou a sestrou v Leningradě až do blokády v letech 1941–1942. Pak se jim z obleženého města podařilo odjet. Po válce se vrátili a Roald tehdy získal neobyčejné bohatství – samostatný jednopokojový byt. Mohl si k sobě zvát přátele, organizovat nejrůznější setkání. Byl duší kroužku, který si říkal Salon zavržených. Ženy měly zákaz vstupu, diskutovalo se o výtvarném umění, o estetice – panovala u něj téměř sektářská atmosféra. Stalinovi říkali „balzamovanec“ a Malenkova později nazvali „kyselincem vanilkovým“. Rádi chodili „laškovat do publika“. Nešlo o výtržnictví, ale o popichování dobrých mravů: objednávali si v knihovnách zakázané knížky a zdůvodňovali to: „Chtěli jsme se seznámit s literaturou, kterou nelze koupit v obchodech.“ A na obligátní otázku, zda jsou v komsomolu, odpovídali: „Nemáme tu čest být v komsomolu…“ Dnes se tohle taškaření zdá směšné. Na Roaldovi Mandelštamovi je však jedinečné to, že byl postavou podobného ražení v padesátých letech. V letech, kdy nikomu do smíchu nebylo…
Bývá mu často přisuzován přívlastek odinočka (osamocený) a lunatik (náměsíčník). Vychází to z postavení, které má v ruské literatuře. Nehlásil se k žádné tehdejší básnické vlně či kroužku, nikdo na něj zatím nenavázal a po smrti se úplně ztratil z literárního povědomí. Útlá kniha veršů mu vyšla až v devadesátých letech dvacátého století, do širšího povědomí se dostal díky antologii neoficiální poezie Samizdat století (Samizdat veka, 1999) a dnes nejznámější básni Prodavač citrónů. Za svůj krátký život (zemřel na tuberkulózu kostí ve třiceti letech) napsal na čtyři sta básní, z nichž dvě třetiny tvoří variace. Jedná se tedy o celek neuspořádaný, nehotový, nedopsaný.
Jedno však všechny verše Roalda Mandelštama sjednocuje: nikdy se nedívá dopředu. V budoucnosti ho čekala jen rychlá či pomalá smrt. Východisko ze své společenské izolovanosti také neviděl. Změny neočekával nebo nevěřil, že se jich dožije. Pokud vystupoval ze své přítomnosti, pak jen dvěma směry. Prvním bylo výtvarné umění. Na konci čtyřicátých let se seznámil s Alexandrem Arefjevem, pak se Šolomem Švarcem, Rodionem Gruzenkem, Richardem Vjazmem a dalšími umělci, kteří stáli na počátku obrody abstraktního umění v Sovětském svazu. Roald byl mezi nimi jediný básník. Verše četl a psal pro výtvarníky, nepokoušel se ani nikde publikovat nebo číst na básnických večerech. Výtvarné vidění se stalo jádrem jeho básnické poetiky. Verše jsou naplněny plastickými obrazy a výraznými, jasnými barvami. Někdy se o něm píše jako o expresionistovi, jindy jako o imažinistovi. Doplnila bych snad, že jeho expresivita je často psychedelická. Dynamická, střídají se tu stíny, světlo a postavy – vše se míchá do propletence barev a plovoucího vědomí. Tyto básně bývají spojovány s morfiem, které často přijímal na tišení bolestí.
Roald Mandelštam je básník Leningradu, hlavně jedné jeho části – Novém Holandsku. Psal čistě „městskou“ poezii: ulice, domy, náhodní chodci… ne v romantických bílých nocích, ale v podzimních, chladných nočních plískanicích. Hlavním aktérem jeho scény je měsíc, jeho svit, barva, chuť a doteky.
Druhým útěkem pro osamoceného básníka byla minuvší doba stříbrného věku ruské poezie. Verše Roalda Mandelštama jsou plné epigrafů, citací a dialogů s Nikolajem Gumiljevem, Alexandrem Blokem, Osipem Mandelštamem, Velemirem Chlebnikovem či Valerijem Brjusovem. Na první pohled se dokonce zdá, že přepisuje jejich nejznámější díla (například Gumiljevovu Zbloudilou tramvaj pod svým názvem Nachová tramvaj). Roald Mandelštam ovšem zdaleka není tak přímočarý. Krouží antickou mytologií, píše Blokovými či Brjusovovými slovy, ale téměř v každé básni dochází ke kontrapunktu. Leningrad čtyřicátých a padesátých let se dere pod obrazy symbolismu, do tváří „krásných dam“, do měsíčního světla i do samotných rýmů. Básně se lámou, vlny stříbrného věku mizí za obzor, nesou své vysněné koráby a vzdalují se do nenávratna. Ve svých verších jako by se Roald Mandelštam ptal: A co mám teď dělat – s tím vaším symbolismem – ve svém Petrohradě?
Autorka je rusistka.
Část básní vyšla v časopise www.iliteratura.cz.