Češi se víc než jiné národy bojí lidí, které pro jejich duševní potíže nazýváme duševně nemocnými. Nechtějí se s nimi přátelit ani s nimi pracovat. Tyto předsudky jsou známé. Mnohem hlubší stigma ale přichází už s diagnózou, často zastiňující pravou podstatu krize.
Národní ústav duševního zdraví uspořádal třetí říjnovou sobotu mezinárodní konferenci Beyond stigma – towards equity (Od stigmatu k rovnosti). Přednášelo a diskutovalo se o stigmatizaci a diskriminaci lidí s duševním onemocněním. Jde o navýsost aktuální téma, když uvážíme, že některá z forem duševního onemocnění potká za život přibližně každého čtvrtého člověka.
Data z výzkumu programu Sociální psychiatrie Národního ústavu duševního zdraví ukazují, že česká společnost trpí v tomto ohledu silnými předsudky a diskriminace je tu o dost horší než například v Anglii nebo ve Španělsku. Celých sedmdesát procent Čechů má za to, že jsou lidé s duševním onemocněním agresivní, a máme se jich tedy bát, a naopak stejné procento duševně nemocných cítí, že musí svoji diagnózu skrývat. Více než čtvrtina lidí by stanovení diagnózy u svého známého brala jako důvod k přerušení přátelství. Mezi další časté předsudky patří představa, že tito lidé nemohou pracovat, studovat, jsou nevyléčitelní a jejich místo je v ústavu. Průzkum na středních zdravotních školách ukázal, že práci s duševně nemocnými si dovede představit málokdo. Více než čtyřicet procent budoucích zdravotníků je považuje za nebezpečné, přibližně stejné množství studentů by své vlastní potíže tohoto druhu nepřiznalo svým přátelům a více než polovina kolegům.
Posunout většinové mínění k větší otevřenosti se v nedávné době pokoušelo vícero destigmatizačních kampaní s výmluvnými názvy: Ti, kterým se vyhýbáme, Duševně nemocných se bát nemusíme!, Neviditelní lidé – aneb jsou schizofrenici nebezpeční? nebo na střední školy zacílené Blázníš? No a!.
Krize není nemoc
Ve společnosti, v níž si většina lidí pod duševně nemocným představí a priori někoho nesvéprávného, agresivního a slaboduchého, se zdá být každá podobná snaha vítaná. Opuštění předsudků by prospělo nejen „laikům“, ale někdy i samotným psychiatrům, sociálním pracovníkům a „klientům“, kteří pak ze svých problémů viní sami sebe.
I když některé dílčí stereotypy tyto kampaně narušují, ten ústřední naopak živí. Jejich autoři vycházejí z předpokladů, které sdílí většina odborníků v oblasti péče o duševní zdraví. Veřejnosti vzkazují asi toto: Máme tu nemálo duševně nemocných, chovejme se k nim lidštěji, s větším soucitem, umožněme jim o něco lépe žít, nediskriminujme je jen proto, že jsou nemocní. Minimálně u části těch, kteří vyhledají odbornou pomoc, je ale označení „duševně nemocný“ nepravdivé. A nejspíš se to týká většího počtu lidí, než tušíme.
Ti lidé nejsou nemocní, procházejí vážnou krizí. Duševní a často i duchovní. Dramatický průběh krizí je dovádí do psychiatrických léčeben, kam je nechávají umístit jejich blízcí, není ale výjimkou, že si v zoufalé situaci sanitku zavolají sami. Tam jsou, dle slov jedné z „klientek“, často diagnostikováni „už ve dveřích“. To, co skutečně prožívají, čím procházejí – každý svým jedinečným způsobem – tu je zredukováno do předem popsaných a standardizovaných projevů té které patologie. Diagnózy (různé typy schizofrenie, schizoafektivní poruchy, bipolární afektivní porucha, deprese, neurózy) pro lékaře představují hlavní záchytné body k zahájení léčby. Ta ale ve většině případů nevede k uzdravení a je spíš určitým druhem stabilizace a následného udržování statu quo za mohutného přispění medikace. Psychoterapie hraje v zásadě jen podpůrnou roli. Sami lékaři podobně jako většina společnosti věří, že skutečné uzdravení není možné.
Bezpečně se vybláznit
Naše současná psychiatrická péče stojí na medicínském modelu a jiný neuznává. Například u schizofrenie se zkoumá podoba mozku pacienta, hledají se morfologické změny v mozkových tkáních a jejich korelace s účinky antipsychotik. Co ale nalezené změny znamenají? Dokážeme lidem, kteří slyší hlasy či se bojí konce světa, lépe porozumět díky vyšetření jejich mozku magnetickou rezonancí? A co když už sama diagnóza byla stanovena špatně? Třeba se právě v tomto případě nejedná o schizofrenii, ale o psychospirituální krizi. (Psychospirituální krize je nyní již oficiálně uznaná položka v DSM – manuálu duševních poruch, bibli amerických psychiatrů.)
Člověk, kterému byla přidělena diagnóza, se ocitá ze dne na den v úplně jiném světě, mohou o něm rozhodovat jiní, všechny subjektivní pocity jsou odteď součástí nemoci. To je opravdové stigma. Přitom ukvapené stanovení diagnózy a s tím spojená medikace způsobují ohromné škody. Ten, kdo je takto označen, je najednou těžko přijímán v rodině, v práci, mezi přáteli. Co je ale z dlouhodobého hlediska ještě vážnější – je mu tím znemožněno poskytnutí účinné pomoci ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebuje. Způsob, jakým se s takzvaně duševně nemocnými zachází, je založen především na potlačení, kontrole a jejich normalizaci za každou cenu s pomocí léků. Pobyt na uzavřeném psychiatrickém oddělení je pro mnohé velmi traumatizující zkušenost. Navíc dlouhodobé užívání psychofarmak skutečně působí morfologické změny v mozku a i snižování dávek pak bývá hodně obtížné. Sami „pacienti“ se mnohdy necítí být nemocní, netouží po lécích (jak ostatně ukazují časté pokusy o jejich vysazení). Jsou spíš zmatení, netuší, co se s nimi děje, mají strach. Mají rodiny, práci, ještě donedávna vedli běžný život. Chtějí být vyslechnuti a bráni vážně, i když se jejich chování vymyká běžné představě o tom, co je normální. Snaží se najít soukromí, bezpečné místo, stranou každodenních existenčních starostí, které teď nedokážou řešit. Místo, kde by se mohli bezpečně „vybláznit“. Pokud se projevují agresivně, pak potřebují podpůrné prostředí se školeným personálem, kde se jim dostane jen nezbytné medikace pro nejtěžší dobu. Každá krize, ať už jsou její projevy jakkoli drastické, je dočasná. Dobře zvládnutý průchod kritickým obdobím bývá završen úplným vyléčením traumatu, nebo alespoň výraznou duševní obnovou na cestě do vědomějšího období života.
Otevřený dialog
Alternativu k běžnému paternalistickému přístupu k lidem s duševními problémy nabízí například vize Recovery (obnova, uzdravení). Tento koncept, který se šíří už od devadesátých let, dává individuální osobnostní proměně vedoucí skrze krizi velkou váhu. Pravděpodobně bude vždy určité procento lidí, kterým nelze pomoci jinak než hospitalizací a léky. Mohlo by jich ale být výrazně méně než dnes, jak ukazují výjimečné výsledky komunitního terapeutického přístupu Otevřený dialog, zaměřeného na pomoc lidem s psychotickými obtížemi, jehož zakladatelem a šiřitelem je finský psycholog Jaakko Seikkula. Poprvé jej zavedl do praxe v psychiatrické léčebně Keropudas Hospital v západním Laponsku. Ústřední metodou je dialog. Nejen mezi pacientem a terapeutem, ale v rámci malé komunity, v jejímž středu stojí „ten, který nese největší zátěž“, kolem něj pak nejbližší z rodiny nebo přátelé a školení terapeuti. Tento mobilní tým se dokáže sejít během 24 hodin a pracuje denně, pokud je třeba. Ukázalo se totiž, že včasnost pomoci člověku v psychotické atace je pro úspěšnost léčby zásadní. Více než osmdesát procent „označených“ (u nás by se řeklo schizofreniků) se s dočasnou zátěží vyrovná, vrací se do zaměstnání a dalších několik let žije bez relapsů. Pro srovnání: v Česku je to zhruba jen třetina vyléčených, třetina pravidelně bere léky a vrací se s relapsy, další třetina je hospitalizována trvale. Principy Otevřeného dialogu v České republice šíří sociální platforma Narativ.
Není snadné určovat hranici mezi nemocí a zdravím ve společnosti, kde se téměř nikdo nenachází v psychické rovnováze. Strach a bezradnost panující kolem neobvyklých projevů duše jsou velké. To, co je v kulturách, v nichž jsou spirituální a transpersonální zážitky považovány za přirozenou součást přechodových rituálů, běžné, je tu vydáváno za nežádoucí a šílené. Krize, psychické nevyjímaje, ukazují na nutnost změny. Doufejme, že ke změně pomalu míří i naše chápání zdravého rozumu.
Autorka je historička umění a členka neformální skupiny Za psychiatrii alternativnější a humánnější.