„Během úmorného šestatřicetihodinového pochodu přes bezejmenné hory a ledovce Jižní Georgie se mi často zdálo, že jsme čtyři, a ne tři.“ Tak popisuje polárník Ernest Shackleton ve své knize South (Jih, 1919) zvláštní stav, kdy ho vyčerpání přivedlo až na pokraj halucinací. Šlo však o halucinace? Později se i zbylí dva Shackletonovi druzi přiznali k témuž pocitu: že s nimi cestoval ještě někdo čtvrtý.
„Kdo je ten třetí, co vždy kráčí vedle tebe/ Počítám, a jsme zde spolu jen ty a já/ Ale když vzhlédnu vpřed na bílou cestu/ Někdo další vždy kráčí vedle tebe/ Šine se v hnědém rouchu a kápi zahalený/ Nevím, zda muž či žena/ – Kdo je ten po tvé druhé straně?“ K těmto mysticky zabarveným veršům z proslulé Pusté země (1922, česky 1947) připojil T. S. Eliot vysvětlivku s lakonickým odkazem právě na Shackletona. Pustá země, vedle Joyceova Odyssea či románů Virginie Woolfové jeden z úhelných kamenů modernismu, je báseň napěchovaná odkazy a aluzemi, od Danta přes Upanišady až třeba k polárnímu cestopisu. Evropa v troskách po první světové válce, svět jako nepřehledná naplavenina kulturních ruin – tak nějak se dnes Eliotovo opus magnum běžně vykládá. Báseň vybízí k mnohosti výkladů svou fragmentárností, nejednoznačností, zastřeností a zároveň otevřeností vůči prostoru i času. Ezra Pound, jehož drastické škrty vytáhly z Eliotovy básně právě onu rozbitou, pluralistickou vizi moderního světa, doporučoval číst Pustou zemi bez vědomí souvislostí, jen jako text hovořící sám za sebe. Opačně založení čtenáři naopak z přehršle citací a zlomků postupem let navršili horu interpretací, vztahů a mytických a kulturních rezonancí, jimiž lze báseň rozehrát k dalším významům. I to patří k objevům moderny: text je čitelný mnoha způsoby.
Shackleton podává svůj pocit „čtvrtého muže“ stroze a reálně, jako stav prožitý na vlastní kůži. Zatímco zážitek trojice polárníků zůstal třaskavou směskou mystiky, narušené psychiky a konkrétního krajního okamžiku, Eliotovy verše přesahují do roviny obrazu a abstraktní meditace. Osou vize je „ten třetí“, kdosi nadpočetný, nezachytitelný; čísi nevysvětlitelná přítomnost. Z veršů ale nevyplývá jasně ani to, kým jsme vlastně „my“: „Počítám, a jsme zde spolu jen ty a já…“ Kdo je ten druhý, jehož zde oslovujeme „ty“? Jde zkrátka jen o dalšího příslušníka lidského kmene, jednoho každého lidského bratra, sdílejícího společnou pozemskou pouť? Anebo zde autor mluví sám k sobě, ke svému vnitřnímu já?
Výkladů mnoho, a všechny se překrývají. Dvojici „ty a já“, ať už v ní spatříme se sebou samým rozjímajícího jednotlivce nebo pochodující dějinný zástup, ovšem neustále doplňuje „ten třetí“ – snad pouhý pocit, chybný vjem, mžitka na sítnici, horečná neschopnost soustředěně se dobrat pravého počtu „zúčastněných“. Anebo biblický přelud, provazeč, jenž je s námi „po všechny dny až do skonání věků“?
Pustá země však skrývá ještě jeden, nečekaný význam. Eliotův citový život byl křivolaký, manželství s přepjatou Vivienne skončilo nešťastně a brzy, v roce 1928 čtyřicetiletý Eliot dokonce v lůně anglikánské církve složil slib cudnosti… O jeho sexualitě panují dohady. Jisté je, že se před válkou za pobytu v Paříži sblížil s francouzským medikem Jeanem Verdenalem. Šlo o ryzí přátelství, lásku, či dokonce milostný vztah? Nikdo neví. Verdenal zahynul začátkem války při bojích o turecký poloostrov Gallipoli. Porovnání Pusté země se silně seškrtaným původním rukopisem však prozrazuje, že jisté klíčové, dosud enigmaticky vyznívající pasáže básně se ve skutečnosti vztahují k nejmenované osobě mužského pohlaví, skrytě proplouvající básní jako kdosi „třetí“, nikdy přímo nepojmenovaný, přesto naléhavě přítomný a nejasnou tragikou vyzařující do celého textu. Mnoho veršů a detailů náhle získává zřetelný emocionální náboj. Pustá země, přečtená tímto klíčem, sice nepřestává být razantním modernistickým náčrtem roztříštěného světa, vnitřně se však odhaluje též jako skrytá milostná elegie. Kdo ví, možná z ustavičného vědomí, že pod povrchem je vše ještě „jinak“, mohla též do jisté míry povstat modernistická kryptičnost básně. Z pohledu dneška je to projev až dojemně archaické senzitivity.
Roku 1933 horolezec Frank Smythe pouhých tři sta metrů pod vrcholem Everestu, zmatený nedostatkem kyslíku, rozlomil tabulku čokolády, otočil se a nabídl půlku svému neexistujícímu parťákovi. Také Eliot v Pusté zemi jako by učinil zvláštní otočku: napsal intelektuální fresku, do níž však rozpustil křehký šifrovaný vzkaz dávnému příteli, jenž ho nepřestal provázet.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.