Mezi tituly vydanými v posledním roce v nakladatelstvích Meander a Baobab, které se orientují na dětského čtenáře, nechybí ani poezie. Její různé podoby, od triviálních říkadel po typogramy, vybízejí mimo jiné k otázce, zda děti nepotřebují laskavý humor a životní optimismus naředit sněním či melancholií.
Knihy pro děti jsou ošemetná věc. Vychází jich spousta, a tak se topíme v záplavě barevného braku, z něhož tu a tam vykoukne obálka, která nás neurazí, a někdy dokonce i zaujme či potěší. Docílit ovšem toho, aby dětské knížky byly vkusné a líbily se zároveň nám i dětem, je někdy dost náročný úkol. Třpytivým princeznám a předimenzovaným robotům se jen těžko konkuruje. Próza dokáže dětského čtenáře oslovit napínavým příběhem, ale s poezií to bývá těžší. Jak tedy vypadá současná básnická tvorba pro dětské čtenáře? Narazíme na něco jiného než jen na bezduché veršování, anebo naopak na knihy, které jsou ve skutečnosti určené spíše rodičům než jejich ratolestem?
Leccos napoví několik publikací vydaných během uplynulého roku v nakladatelstvích Meander a Baobab, jež se pokoušejí dětskému čtenáři nabídnout i náročnější a alternativnější tituly. Jejich žánrový rozptyl je skutečně široký – najdeme zde říkanky, typografické básně i zábavné komiksové stripy. Většinu knih spojuje snaha zalíbit se jak dětem, tak rodičům, každá se o to ale snaží jiným způsobem.
Nostalgie pro rodiče
Jednou z možných cest je využití nostalgie. Na ní do značné míry staví kniha Dnes dítě (Meander, 2016) Radima Kopáče a ilustrátorky Venduly Chalánkové. V předmluvě autor uvádí, že chce konfrontovat dospělého s dětským viděním světa. Pozorujeme dvouletého kluka, který mluví o věcech kolem jinak, než jsme zvyklí. Diví se všemu, co považujeme za samozřejmé, a pláče, protože se mu zlomila pažitka. Dětsky nahlížené zdánlivě banální denní činnosti nás dovedou rozesmát, nutí nás vzpomínat na vlastní dětství a na to, co směšného jsme dělali my sami. Podobně publikace Dagmar Urbánkové nazvaná Už měkoně vyvádějí (Baobab, 2016) předkládá před čtenáře záplavu dětských omylů a nedorozumění, z nichž se některých dopustil snad každý. I tady se jakožto dospělí čtenáři smějeme a vzpomínáme. Hůře jsou na tom ovšem ti, kteří ještě nemají dětství za sebou. Jak se nechat okouzlovat perspektivou dětského světa, když jsme z ní ještě nevyrostli?
Zdá se, že mladší publikum by mohly spíše oslovit dvě jásavě žluté knihy s rozesmátými obličeji na obálce, totiž sbírka básniček, hádanek, jazykolamů Tetovaná teta (Meander, 2015) Daniely Fischerové a Malý humorista (Meander, 2016) Jana Nejedlého. Tato kniha je pokračováním sbírky říkanek, rozpočítadel a všech možných hlášek, které na sebe pokřikují děti ve školce. Obě knihy ilustroval Jaromír Plachý, a to patrně se snahou působit hravě, možná i trochu groteskně. Často se ale dostává za hranici kýče. A podobně se to má s textem. Malý humorista chce být příručkou pro mladé vtipálky, snaží se nicméně až příliš. Je otázka, jestli monotónní opakování vzájemně si podobných fórů nakonec neumoří čtenáře každého věku, i ty nejmenší.
Rozesmáté děti
Snaha o neustálé veselí a radostné skotačení je podle mne vůbec jedním z největších problémů dětské literatury, nejen poezie. Pokoušet se čtenáře rozesmát není jistě samo o sobě na škodu, jak můžeme vidět třeba v knize Toto není kámen (Baobab, 2016), kde ve spoustě koláží ožívají klasické sochy ve velmi nevšedních situacích. Miroslav Šašek využívá svůj pozorovatelský talent a kolem rozbitých antických torz buduje vtipnou konstrukci tvořenou z předmětů, budov a pobíhajících kolemjdoucích. Michelangelo prý viděl v každém kusu kamene sochu a Šašek, jak se zdá, vidí v každé soše potenciální vtip. Melancholická sedící dívka je tak posazena na vlek a její teskný výraz hned získává nový význam. Athéna, místo aby se opírala o kopí, tahá za splachovadlo a tak dále.
Žert a vtip do dětské poezie neodmyslitelně patří. Představovat si ale, že děti mají být neustále usměvavé, hravé a rozjařené, že každá jejich aktivita musí být prodchnuta smíchem a rozhodně se nesmějí začít nudit, je problematické. Tím bychom totiž radikálně omezili dětskou zkušenost. Také nuda, hloubání, ticho, smutek nebo melancholie neodmyslitelně patří k životu, a to nejen dospělého, ale i dítěte. Proto není nikdy dost knih, které se nebojí mluvit k dětem potichu a přirozeně – a které se nesnaží zaujmout jejich pozornost za každou cenu. Některé z takových titulů vydaných v poslední době nám ukazují, že knihy poezie pro děti nemusí nutně být plné veselých říkanek a vtipů.
Potichu a něžně
Tvorba výtvarníka a spisovatele Petra Nikla v mnohém čerpá z dětství. Jeho básně určené dětskému publiku ovšem nesklouzávají k neustálému žertování a nesnaží se dětského čtenáře okouzlit záplavou humoru. Věci, které Nikl tvoří, působí leckdy spíše melancholicky. Jeho nejnovější kniha Slovohledě (Meander, 2016) v tomto ohledu nijak nevybočuje. I ona mluví potichu a něžně, a přesto dokáže být hravá. Sbírka typografických básní prozkoumává hranice mezi obrazem a textem, nechává na barevných stránkách ožít pávy tvořené několika písmeny, nebo naopak v chaotické změti znaků nutí diváka spatřit nečekané obrazy.
Poněkud jinak k věci přistupuje Vratislav Brabenec v Pajasanu (Meander, 2016). Píše pro dnešní desetileté, vlastně ale tak trochu neví co. Kupodivu to příliš nevadí. Po stránkách se rozlézají větve zbytečného, ale krásného pajasanu a my putujeme do Indie za buddhistickými mnichy, do Československa v roce 1949 nebo do autorova dětství – pozvolna a v klidu, nejen nostalgicky, ale i melancholicky. Ilustrace přitom doplňují text poměrně solidně. A přece, ačkoliv je Pajasan podařená kniha, nelze se zbavit dojmu, že jí jaksi chybí nějaký větší nápad, silnější obraz. Výsledek není vlastně ničím víc než nedlouhou básní, ničím, co by v nás zůstalo déle než okamžik.
Poslední tři zmíněné tituly mají své nedostatky, ale přesto by mohly na dětského čtenáře působit velice dobře. Toto není kámen dokáže pobavit, aniž by autor musel sahat ke klišé nebo nostalgii. Slovohledě i Pajasan se nebojí být tichými a neukřičenými díly, a ukazují nám tak, že i dětská literatura má více poloh a nemusí se držet v zajetých kolejích. Samozřejmě, že každá knížka pro děti nemusí být zasněná nebo originální. Jen je třeba zbavit se stereotypní představy, že literatura pro děti rovná se zábavné čtení, nebo dokonce že současná dětská knížka musí být nutně snadno stravitelná, neli přímo agresivní, aby dnešní děti zaujala.
Jaké knihy budou děti číst, je ovšem jen na nich a na jejich rodičích. Společně se musí rozhodnout, jestli začít číst „pořádně“ a „naplno“ hned, anebo budou čekat, až budou mít dětství za sebou. Pokud se rodiče odváží pustit se s dětmi do něčeho, co na první pohled jako dětská knížka třeba ani příliš nevypadá a u čeho nemají jistotu, že se to bude dětem líbit, stane se dětská literatura mnohem bohatší.
Autor studuje bohemistiku.