Drásavé laskání

„Mluva je vždy děsná!/ Zněním všechno zněmí“, čteme v titulní básni sbírky Souvrať Víta Slívy, jehož poezie, inspirovaná Halasovým tichem, Holanovou samotou a Skácelovým vztahem k řeči, se v české literatuře již dávno oprávněně prosadila. Tyto verše vyjadřují autorovu nedůvěru ke slovu, ale rozhodně neodrážejí výsledný dojem z celé sbírky. Její verše totiž němé rozhodně nejsou. Někdy znějí až bolestně hlasitě.

Matka, syn a smrt

Atmosféra útlé, a přesto hutné knížky je neveselá. Není to žádný „sladkobol“, je to smutek vyvolaný neúprosností, s níž v lidském životě plyne čas, a neochotou člověka tuto skutečnost přijmout. Všechny básně sjednocuje autorova snaha zobrazit vše, co ono „plynutí“ přináší jako něco zcela přirozeného a samozřejmého. Do takto vybudovaných situací staví jedince ne vždy schopného dané přijmout, smířit se.

Úvodní část patří básním, jež v rámci celku působí jako předehra. Obsahují motivy, které budou následně rozvíjeny – jedná se především o motivy smrti, vzpomínky a pomíjivosti, proměny skutečnosti v čase. V těchto textech se básník na pozadí krátkých příběhů či jejich torz loučí se svou právě zemřelou matkou a bez jakékoliv okázalosti, s něhou a citlivostí zobrazuje intimitu jednoho, tudíž jedinečného vztahu syna k ní. Typickým rysem těchto básní je autenticita a bezprostřednost zobrazovaného prožitku. Promluvu vede silně autostylizovaný lyrický subjekt, což je víc než zřejmé a v daném případě nutné. Některé básně jsou ale navíc přesně datované, čímž získávají vlastnosti deníkového záznamu, pro nějž je typická subjektivita a expresivita v zobrazování emocí.

Sem patří i oproti jiným rozsáhlá báseň nazvaná Synové pochovávají matku, v níž autor přesvědčivě vykresluje stav jedince paralyzovaného smutkem. Výchozí situací je matčin pohřeb, loučení s maminkou, která již není, ale přece jen je ještě v tuto chvíli blízko: „a my tě na ramenou nesem. (…) (Ty dnes jen v lehounkých šatečkách,/ v těžkém zimníku já.)“ Báseň je postavena na principu kontrastu světa živých a mrtvých, světů vzdálených a blízkých zároveň. I další obrazy využívají kontrastu: tělo hřející si kosti ve vaně a jiné tělo v lednici, lípa ne v květu, ale s odhalenými kořeny sahajícími do otevřeného hrobu, protiklad černé a bílé – a v neposlední řadě je podobně postaveno dvojverší s funkcí refrénu: „Tolikrát jsi nás chovávala,/ a my tě jen jednou pochováme…“ Prostřednictvím těchto obrazů je vystižena rozporuplnost celé situace – její přirozenost a zároveň nemožnost a neochota ji takto přijmout.

Jistota času

Následující básně jako by kopírovaly další přirozený proces každého lidského života, tentokrát související s lidskou pamětí. Nejde v nich o zapomínání v negativním slova smyslu, ale o vzpomínání a vzpomínky. Tematicky se básně pomalu odpoutávají od matčiny smrti, bolest se plynutím času zmírňuje a ze vzpomínky se vytrácí, i když motivy konce a pomíjivosti přetrvávají. Do textů vstupuje téma lásky – nikoli „pouhé“ zamilovanosti, ale lásky, která, stejně jako přátelství, má v básníkově světě podobu jistoty. Jistotou je mu i čas, který plyne bez ohledu na touhy jednotlivce.

Básník vnímá čas cyklicky, rytmus udávají střídající se roční období a také církevní svátky, s nimiž do básní přicházejí náboženské, především biblické motivy a symboly, které mají funkci záchytných bodů v proměnlivém plynutí, a nabízejí autorovi další ukotvení. Ve Slívově poezii ožívají i prvky lidové poezie – užití nářečí nebo jednoduchost rytmu některých básní připomínajících říkadla a využívajících zvukomalebnosti slov – „Trnité švestkoví/ z hlaďounkých slív:/ dravě tu hladoví/ po zbloudilých“. Folklorní prvky představují to, co v lidském bytí přetrvává, co neumírá s jednotlivým životem, a jakkoli je Slívův lyrický subjekt podstatou samotář, je součástí světa lidské vzájemnosti, světa plného smyslových vjemů, obyčejných lidských dramat, v kterých jsou si jednotlivé osudy blízko a daleko zároveň. Součástí světa, který nikdy nepochopí. Ale to je přesně to, co v Slívově poetice dává bytí smysl.

Autorka je bohemistka.