Česká televize letos odvysílala čtvrtou sezónu cyklu autorských dokumentů Český žurnál. Pětice režisérů se věnovala například strachu z migrantů a islamizace Evropy, militarismu, exekucím, ale i česko-čínským vztahům. Většina dílů ovšem zůstala u poněkud nedůsledného a povrchního sledování terénu.
Po loňském mimořádně silném ročníku přichází letošní vydání Českého žurnálu s citelně slabšími snímky. I tak ale pět nových dokumentů Zuzany Piussi, Adély Komrzýové, Andrey Culkové, Lindy Kallistové Jablonské a Filipa Remundy podněcuje diskusi a dotýká se palčivých témat nejen dnešní doby.
Xenofobie s lidskou tváří
Zuzana Piussi se v Českém Alláhovi pustila do asi nejhlučněji probíraného tématu posledních dvou let – migrace. Pokusila se nahlédnout do zákulisí konfliktu, mezi takzvané sluníčkáře, reprezentované aktivistkami pomáhajícími uprchlíkům, mezi příslušníky muslimské obce i mezi xenofoby a různé bizarní „vlastence“, kteří své politické angažmá založili na strašení islámem. Oproti své ceněné Křehké identitě (2012), zaměřené na slovenské nacionalistické fanatiky, se nyní Piussi nesnaží lidi před kamerou nijak konfrontovat a stavět je do nečekaných situací, ani se investigativně nepídí po pozadí celého konfliktu. Jejím záměrem je vše nestranně pozorovat – ačkoliv je nesporné, že má blíže ke straně stavějící se na obranu uprchlíků.
Výsledkem je poněkud nekoncepční časosběrný dokument, obsahující sice nemálo inspirativních postřehů i komických situací, ovšem ve výsledku neříkající nic nového k takovým zásadním tématům, jako jsou migrace a s ní související xenofobie. Piussi v první části filmu sleduje příběhy zástupců obou stran konfliktu, potom se však až příliš popisně zaměřuje na případ muslima napadeného neznámým útočníkem a jeho vztah k prouprchlické aktivistce, zatímco vývoj v xenofobním táboře zaznamenává jen povrchně.
Zaměření pozornosti na „naštvanou matku“ Evu Hrindovou pak může na diváka neznalého souvislostí působit až manipulativně, byť to jistě nebyl autorský záměr. Hrindová zde vystupuje jako agilní, myšlenkově omezená, ale svým způsobem hodná paní, která vše myslí upřímně a štítí se, jak dokládá jedna scéna, extremistů Vandasova formátu. Není ale právě tato uhlazená „xenofobie s lidskou tváří“ nebezpečnější než třeba pivní fašismus Dělnické strany a podobných uskupení? Díky tomu, že Piussi celou věc jen sleduje a nijak nerozebírá, může snímek nechtěně přispívat k nebezpečným mýtům celospolečenského dopadu.
Málo prostoru pro Smrtku
Mnohem šťastněji si s látkou poradila studentka FAMU Adéla Komrzýová ve Výchově k válce. Podařilo se jí kauzu obrany vlasti zachytit poctivě a přitom tak, aby podtrhla zlověstně absurdní nádech militarizace jako takové. Nejvíce prostoru však poskytla aktivitám i POKOSu neboli Přípravě občanů k obraně státu, což se ukázalo jako kámen úrazu. Zatímco POKOS je zobrazen ze všech možných úhlů, dalším lidem, pro něž je obrana vlasti životně důležitým tématem, Komrzýová věnuje neadekvátně menší pozornost. Jde například o obskurní rádoby opoziční sdružení Vojáků proti válce nebo nostalgický Klub českého pohraničí, na jehož zasedání jeden zasloužilý člen do kamery zahrozí, že by klidně zabíjel všechny, kdo se mu „znelíbí“. Stejně tak role protiválečných aktivistů, zde zastoupených postavou Smrtky děkující armádě „za to, že jí usnadňuje práci“, je zde zobrazena až příliš selektivně.
Komrzýová podobně jako Piussi dovedně zvládá úlohu pozorovatelky, bohužel se ale nesnaží o hlubší analýzu zachycených jevů ani o větší autorskou invenci. To vidíme například v sekvenci naprosto směšného cvičení POKOSu v prostorách nákupního centra. Je nepochybné, že režisérka zde nechává na divákovi, aby si leccos sám domyslel, možná je však škoda, že více nerozvedla úvahu, jež v dokumentu zazněla z úst anonymní ženy: co dnes vlastně můžeme bránit – všemocný kapitál? Souvislost mezi touto větou a výjevem z obchodního centra je sice zřejmá, leč není dovedena k formě významově promyšlenějšího sdělení.
Nelidská byrokracie
Pravděpodobně nejdiskutovanějším a současně i nejzdařilejším dílem letošní série jsou Exekuce Andrey Culkové. Režisérka si problémy s exekucí prošla na vlastní kůži a rozhodla se ze svého příběhu učinit ústřední linií dokumentu – podobně jako to udělala ve filmu Cukrblog (2014). Tématu se chopila s investigativním zápalem, a přitom s velkým citem pro působivé, vzhledem k tématu melancholicky ponuré vizuální ztvárnění. Nezapomíná ale ani na osudy dalších exekucí postižených občanů. Nesetkáváme se jen se zlomenými lidmi, ale i s občany rozhodnutými nespravedlivé situaci čelit. Film se záslužně věnuje také u nás prakticky neznámé problematice exekucí v zahraničí. Ačkoli jsou zákony o exekuci leckde kvalitnější než u nás, například i Norové se navzdory silnému sociálnímu státu dostávají kvůli exekucím do velkých potíží.
Linda Kallistová Jablonská otevřela ve svém filmu V nejlepším zájmu dítěte téma na první pohled nepříliš podnětné – jde o konfrontační srovnání kojeneckých ústavů a přechodné pěstounské péče. Autorce se nicméně podařilo názorně a působivě ukázat, jak neuvěřitelně zkostnatělou až nelidskou byrokracií stát disponuje. Škoda, že je režisérčin důkladný přístup zbytečně rozmělněn ve více než hodinové stopáži snímku. Zatímco ostatní díly letošního Českého žurnálu leccos jen nadhodily, Kallistová Jablonská řekla k tématu prakticky vše, co mohla, což bohužel ještě doplnila místy zcela nevhodným a zbytečným obrazovým a slovním balastem.
Zdi moci
Největší zklamáním je závěrečný Krtek a Lao-c’ Filipa Remundy. Cílem bylo na pozadí státní návštěvy čínského prezidenta v Česku a naopak cesty českého štábu do Číny vytvořit úvahu o „velkých i malých zdech moci“. Tato přepatetizovaná anotace už sama o sobě neslibovala nic dobrého. Remunda se navíc rozhodl celou problematiku nahlédnout nečekaně tendenční optikou. Na jedné straně tak vidíme nafoukané čínské papaláše i běžné čínské občany, ovlivněné tamní propagandou, a na straně druhé uvědomělé lidskoprávní aktivisty. To je ovšem tisíckrát použitá černobílá šablona, jako vystřižená z našich pravicových médií. Nikdo soudný jistě nemůže popřít, že vše, co Remunda říká o porušování lidských práv v Číně, je pravdivé. Potíž je v tom, že se nesnaží jít do větší hloubky a téměř celou dobu se spokojuje s bezzubým antikomunismem v duchu internetového deníku Svobodné fórum nebo televizního pořadu 168 hodin.
Teprve v samém závěru se přitom režisér pokouší konfrontovat předsedu KSČM Vojtěcha Filipa otázkou, zda vůbec lze o Číně hovořit jako o socialistickém či dokonce komunistickém režimu. Tato sekvence však působí, jako by byla jen do počtu, a významem se nevymyká donekonečna opakovaným srovnáním příjezdu čínského prezidenta a archivních záběrů předlistopadových papalášů. Jistěže i zde najdeme několik tragikomických momentů, navazujících na to nejlepší ze starší tvorby Remundy i Víta Klusáka: třeba právě zmíněného Vojtěcha Filipa neobratně obhajujícího čínský režim coby socialismus nebo čínského učitele jakožto smutnou ukázku establishmentem totálně zmanipulovaného jedince. To jsou však jen střípky v odbytém filmu, který patří v celé historii Českého žurnálu k těm nejslabším.
Autor je filmový publicista.