Tragické konsekvence vášně

Historické romány Sarah Watersové jako by se postupně – dílek po dílku – skládaly v panoramatickou kroniku lesbické, sociálně stratifikované Británie posledních dvou století. Nejnovější, v pořadí už šestá kniha, pojmenovaná Platící hosté (Paying Guests, 2014), je tentokrát situována do počátku dvacátých let 20. století a vypráví mimo jiné o otřesech a dozvucích světové války, o utrpení i emancipaci, o zuby nehty chráněných společenských rolích a všudypřítomné prospěchářské přetvářce i o defenzivních převlecích a maskách. Na elementární rovině zápletky se přitom současně jedná o variaci na možná trochu obnošené téma milostného trojúhelníku, který se utváří postupně mezi samotářskou Frances, žijící po ztrátě otce a bratrů jen s matkou, a novými podnájemníky, manželským párem Barberových (odtud ten eufemismus z titulu knihy). U jedné z nejvýraznějších představitelek soudobé britské LGBT literatury nejspíš nepřekvapí, že oním osudovým „druhým“ k Frances do páru zde není zprvu nic netušící Leonard Barber, ale jeho životem, hudbou a vášní překypující choť Lilian.

Matematický experiment

První trojici autorčiných románů spojovalo především navracející se téma ohledávání lesbických vztahů v kulisách britské společnosti 19. století. Z „bezpečí“ této autorské niky v posledních dekádách tak populární novoviktoriánské prózy se potom Watersová odhodlávala tu k téměř programatickým společenským řezům (Špičkou jazyka, 1998, česky 2010, viz A2 č. 14/2010), tu k okultní vězeňské romanci (Náklonnost, 1999, česky 2013, viz A2 č. 14/2013), popřípadě k prakticky nemaskované poctě Dickensovi (Zlodějka, 2002, česky 2008). Volná druhá trilogie – Platícími hosty právě završená – postoupila do 20. století a autorka jako by spolu s tímto posunem k modernitě nalezla větší jistotu a chuť experimentovat s formou i obsahem. Noční hlídka (2006, česky 2011, viz A2 č. 20/2011) ozvláštňovala své vyprávění válečných čtyřicátých let protichronologickou kompozicí, v následujícím Malém vetřelci (2009, česky 2010, viz A2 č. 14/2010) poté Watersová poprvé a zatím jedinkrát opustila lesbické téma a v aktualizaci žánrových příběhů o strašidelných domech pozvolna prozkoumávala rozpad tradiční britské třídní společnosti přelomu čtyřicátých a padesátých let. Přítomný román lze pak snadno nazírat jako svého druhu prolnutí a završení těchto tendencí: autorka tu totiž s přesvědčivostí a bravurou propojuje hned tři žánrové modely, jejichž rozložení opírá o téměř matematicky přesnou kompozici.

Pečlivě změřená trojlomnost

Pět set padesát stran čítající text je zrcadlově rozvržen do tří proporčně realizovaných oddílů (o 210, 130 a 210 stranách), kteréžto dělení odráží i pro román zásadní žánrové či stylové transformace: po vstupním, v něčem až romantizujícím psychologickém popisu seznámení a postupného ostýchavého přiznávání si vzájemné přitažlivosti Frances a Lilian se text skokem mění v horečnatě vášnivou hororovou romanci, jež poté vinou tragických událostí hořkne a transformuje se v líčení až kriminálně thrillerové. Míru autorčina vypravěčského a stylistického umu přitom výtečně dokazuje nejen skutečnost, že každý z těchto tří příběhových modů bezproblémově zvládá pojednat svébytnými a v kontextu díla jedinečnými prostředky a motivickými rejstříky, ale i fakt, že přes tento svůj na dvou hranách přelomený charakter kniha stále pevně drží pohromadě. Opodstatněné a interpretačně zajímavé rozdíly mezi jednotlivými částmi – například až chorobně pečlivý popis bytového mobiliáře v prvním oddílu, průběžná práce s protikladem svazujícího, pravidly a zákony sešněrovaného interiéru oproti vzdušně „svobodnému“ vnějšku, popřípadě ironicky aplikované propriety policejní, detektivní a soudní investigace v části závěrečné – tu svým zmnožením a konfrontací prostředkují obranu před stereotypy „konzumního čtení“. Naoko možná až mírně klišovitá melodramatická zápletka – ach, jak hořce tragická bývá láska, ta lesbická obzvláště! – tak paradoxně dává vzniknout silnému, v nejlepším slova smyslu „čtivému“ textu, který nepřestává překvapovat a fascinovat průzračností i komplexitou, živelností i precizností, zvládnutým žánrem i jeho překročením. Sarah Watersová sepsala svůj zatím asi nejlepší román.

Autor je bohemista.