V pověstné soutěži pro milovníky českých dějin O poklad Anežky České se to jen hemžilo chemickými laboranty, šičkami a dělnickými profesemi. Panoptikum soutěžících amatérů bylo tak ideálně diverzifikované, až se člověk musí divit, jak vzdělaná byla v devadesátých letech, kdy „Anežka“ běžela, česká populace napříč třídami. Představování kuriózních soutěžících podle mě patřilo k vrcholům pořadu. S podobným gustem a zvídavostí hltám dnes už pouze to, co je zač ten který z přispěvatelů do kulturních periodik. Vždyť i tady jde o soupeření sui generis. Autoři nemají na konci článků tak pestré charakteristiky jako televizní soutěžící ani nesdělují svá hobby, nicméně i tak díky nenápadné formulaci „Autor je…“, uvedené většinou na konci textu, podstupují profesní coming out.
V životě každého publikujícího jedince nadejde chvíle, kdy samotné jméno nestačí a on se musí představit rozvitě. Stručně pak legitimizuje, proč se vůbec může vyjadřovat k tématu. Vezměme si oblast výtvarného umění. Jak podepsat článek? Možností moc není, ale při prostupnosti jednotlivých rolí na poli umění není úkol vybrat si, kým vlastně jste, nic snadného. Přitom nálepka, jakou se označíte, nikdy není úplně bezpříznaková. Situovanost autora příspěvku občas čtenáři pomáhá domyslet si motiv pisatelova postoje. Ovšem pozor, za pomoci zvolené charakteristiky si nebude formovat svůj úsudek o autorovi a textu jen povrchní čtenář, a je tedy třeba předem zvážit dopady toho, jak se představíte. Budujte svou image obezřetně!
Studentská léta jsou milosrdná a dovolují, abyste uváděli, že „autor studuje XY“, byť za cenu, že se zařadíte do kategorie profesního „dorostu“. Získáteli po absolutoriu důstojnou funkci, máte vyhráno – uvádějte ji, kde to jen jde. Pravděpodobnější ale je, že se po škole ocitnete bez institucionálního zaštítění. Někteří mají aspoň možnost parazitovat na pověsti svých pracovišť šalamounskou formulací „autor působí v XY“. Nevadí, že tam ve skutečnosti spravují počítačovou síť. Počet odborníků bez zařazení ale není zanedbatelný a také oni musí vstoupit na minové pole veřejné sebeidentifikace. Vůbec určit mez, kdy se pisatel může oprávněně označit za kurátora, kritika, teoretika, estetika, historika umění a kdovíco ještě, je ošemetné. Kolik výstav je třeba uspořádat, kolik studií publikovat?
Některá profesní označení mají přitažlivější auru než jiná, ale vždy zahrnují vrstvu stereotypních představ. O zanedbatelném sexappealu cejchu „historik umění“ nebo „kunsthistorik“ bylo řečeno mnoho. Přesto se k tomuto zařazení, jehož veřejný obraz se nachází kdesi na ose mezi mondénním romantikem a omšelým vetešníkem, mnozí stále statečně hlásí. Pozor na nesprávné označení „umělecký historik“, protože sémantický posun jednak oslabuje vaši odbornost a jednak vás katapultuje kamsi do kádru beletrizujících rádobyhistoriků typu Vlastimila Vondrušky.
Nebezpečné konotace má i označení „publicista“, ať už kulturní nebo výtvarný. Dáváte tak sice najevo sympatickou pokoru, ale hrozí, že si vás publikum zaškatulkuje jako snaživého laika, ať podáte sebelepší výkon. Výrazně lepší vyznění má prohlášení se za „kurátora“ nebo „kritika“. Není to moc akademické, ale v očích čtenáře jsou vaším přirozeným biotopem místa pulsující společenským životem (oproti prachu kunsthistorikova prostředí) a evokuje to praxi a zapojení do takzvaného uměleckého provozu. Na pomyslném vrcholu žebříčku atraktivních označení pak stojí „teoretik“. V konzervativních čtenářích vzbudíte krajní nedůvěru, pro zbytek ale budete tajnosnubnou postavou, která umí dohlédnout až k jádru věci, je sama sobě autoritou a z této pozice může rezignovat na srozumitelnost. Žádnou charakteristiku pak nezkazíte přidáním adjektiva „nezávislý“.
V každém případě se smiřte s tím, že jakékoli označení je stigma. Invenční odchylky od zavedených nálepek nevadí, ale buďte uměření – minulost je plná křečovitých pojmenování typu „výtvarněestetický vědátor“ a jiných pokusů o humor. Váš podpis nejspíš stejně jako tiráže výstav a knih čtou jen lidé z oboru, přesto však nepodceňujte selfpromotion. Co naplat, tyhle „nálepky“ jsou nakonec jedním z mála prostředků, jak vytěžit z vaší činnosti často to jediné, co nabízí – o chlup lepší status.
Autor je historik umění a nádeník kulturního provozu.