Malá Berta si chce hrát. Tahá maminku za mašle u sukně, ale Emu počínání děcka netěší. Hlavu má plnou svého milence. Nech mě být! Berta se však domáhá pozornosti. Ema dítě prudce odstrčí, Berta si rozrazí tvář o šuplík. Teče krev. Přibíhá služebná, Ema vše neúčastně pozoruje: Jaké je to jen ošklivé děcko!
V té chvíli chováme k Emě Bovaryové snad nejméně sympatií. Či nás rovnou odpuzuje: chladná, neschopná empatie, ponořená do svých avantýr, nevzbudí v sobě ani elementární cit k nic nechápajícímu dítěti. Je zpovykaná stupidním romantickým čtivem, jež náruživě hltá. (Vargas Llosa říká, že Ema je, podobně jako Don Quijote, čtenářkou špatných románů, na rozdíl od Quijota je však navíc špatnou čtenářkou.)
Příběh paní Bovaryové, hrdinky románu Gustava Flauberta z roku 1856, je ovšem mnohem vrstevnatější. Právě to z něj dělá nejen jedno z vrcholných realistických děl, ale i žhavého předchůdce pozdější moderny. Jistě, Emu tradičně chápeme jako oběť upjaté měšťáckosti první poloviny 19. století s pevně stanovenými společenskými rolemi – stačilo jediné špatné rozhodnutí a z neúprosného krunýře nebylo cesty ven. Víc ale vnímáme Emu jako oběť sebe samé. Ať už je na vině její nezralost, romantická bláhovost, egoismus, neochota jakkoli se popasovat s realitou, anebo nějaké její psychické vybavení či „nadání“, jež do okolní reality nezapadá, pro něž svět nemá žádné místo. Zůstává tajemství, jež smutná, dychtivá, zlá dívka nemá možnost rozvinout a vyjevit, byť i jen sama sobě.
Brzy postřehneme, jak si realista Flaubert se čtenářem „moderně“ pohrává. Jen co se s nebohou roztouženou Emou identifikujeme, už je tu posun úhlu pohledu – a panička je nám z duše protivná. Autor prozradí křivé pohnutky za tím či oním jednáním, vzápětí dojme rozdychtěným detailem. Nechá nás spoluprožít vzplanutí k milenci, ale nezastírá, jak slepě Ema podléhá lichému svůdnictví. Jsme poctivě provedeni všemi odstíny jejího odporu vůči manželovi, venkovskému lékaři Charlesi Bovarymu, od pochopitelných až po fiflenovské („Nosí v kapse nůž, jako nádeník!“). S Eminými citovými ohňostroji strávíme mnoho času, jedna klíčová scéna však zůstává skryta: totiž Emino počáteční rozhodnutí vdát se za Bovaryho. Ač si Flaubert jindy dá záležet na minuciózním popisu jezdeckých bot či odstínu zorniček, tady nás nechá na holičkách. Kývnutí k sňatku je odsunuto mimo obraz. Starý Rouault, Emin otec, nechá Charlese čekat venku; na znamení kladné odpovědi prý jen spustí žaluzii v okně. Namísto vhledu do hrdinčina nitra v okamžiku zlomu jen lakonicky padá žaluzie… Tragédie může začít.
Také Charles zůstává zvláštně v pozadí. Má jen posloužit coby „odpudivý manžel“, nechápavý původce Emina neštěstí? Nebo je přece jen svébytnou postavou, třebaže mizející ze zorného pole? Jsou zdůrazňovány jeho nepřitažlivé rysy, my si však nemůžeme pomoci: doktorovy osamělé jízdy koňmo za pacienty v sobě mají také své tajemství, i když docela jiné než to Emino. Charlesovu postavu modeluje něco jiného než ennui paní Bovaryové – totiž zacházení s realitou, krajinou, počasím, koněm, lidmi, jejich potřebami. Toto vše je v románu upozaděno, ale musíme s tím počítat. Charles má své neotesané touhy, o nichž moc nevíme. I on je zaslepen a poblázněn zbožňovaným ideálem Emy, neschopen pochopit, že pravá Ema je někdo docela jiný. I on prožívá svou tragédii, neokázalou a tíže postižitelnou než neštěstí paní Bovaryové.
Emina smrt je vykreslena do sebemenších detailů, od zběsile zhltnuté hrsti arseniku a pocitu „splněné povinnosti“ až po poslední záškuby agonie. Následují stránky groteskních vigilií, drásavý pohřeb… Naopak Charlesovu konci je věnováno pár krátkých vět. Zemře náhle, mlčky, na židli kdesi u zdi. Tatínku, vstávej! Berta považuje vše za hru a strčí do sedícího otce: „Zhroutil se na zem. Byl mrtev.“
Ve Flaubertově románu narazíme na více podobných asymetrií, jež nás posouvají dál za práh pouhého realismu, diskrétně nabízejí možnost posunutých čtení, vyklouznutí na odvrácenou stranu scény. Román lze nakonec číst jako tragédii dvou charakterů a jejich rozdílných romantických trýzní. Že Charles vstoupil po boku Emy Bovaryové do literárního kánonu jako nejapný ňouma bez fantazie? Ne, i on je romantik svého druhu: zastíněný velkým tragickým obrazem, bloudící po blátivých venkovských cestách. Jeho jsou sychravé, zamlčené prostory, jež si musíme domýšlet.
A malá Berta? Skončí jako sirotek u chudé tety, jež ji umístí jako dětskou dělnici do továrny. Tragédie může pokračovat.
Autor je literární kritik, básník a hudebník.