Pošmourné dny kolem 25. února věnoval jsem usebrání a rozvahám. Představil jsem si, jak by asi dopadla Československá republika, kdyby ve třicátých letech 20. století byla jedním z určujících témat veřejné diskuse pruskorakouská válka, tehdy sedmdesát let odbytá. Kdyby se obrana státu zaměřovala téměř výhradně proti zbytkovému Rakousku a proti domu Habsburků. Kdyby tisk za Velké hospodářské krize polemizoval, jestli za ni mohou spíš Prušáci, nebo Franz Josef. Kdyby prvorepublikoví umělci chrlili manifesty proti Bismarckovi – kde by česká kultura byla! Kdyby čeští vlastenci s každoročně se stupňující tvrdošíjností rituálně zažehnávali sedmdesát let staré nepřátele. Občanské stanovisko k pruskorakouské válce by bylo podstatnou podmínkou toho, jak dobrou práci dostanete. Takto sebevědomá a zocelená společnost by byla naprosto připravena čelit vnějšímu ohrožení. Únor už sedmdesát let není vítězný. Proto hledím do budoucnosti, spoléhám na spojence a říkám si: Tahle vojna bude rychlá, levná a zase ji vyhrajeme.
Příbuzné články
eskA2látor 3
Do Sítě revolučních buněk mne přihlásil objekt Karel (začerněno), šéfredaktor nechvalně známého tiskového orgánu levicových extremistů. Brzy nato jsem se zúčastnil této přímé akce...
eskA2látor 1
Myslivci jsou ozbrojená pěst našich lesů, vod a strání. A jelikož příroda mléka a strdí zbavená sama mluvit nemůže, je tu práce i pro mediálního čaroděje...
eskA2látor 1
Republiku jsme si založili, abychom se zhojili za Bílou horu. Křivdy způsobené tímto aktem, jímž vyvrcholilo odedávné snažení všeho lidu, jsme začali odčiňovat dvacet let poté...