Peanuts Charlese M. Schulze byl jeden z prvních komiksových stripů určených dospělým. Postava Charlieho Browna se zdá být prototypem depresivních antihrdinů, kteří v posledních třiceti letech zabydleli scénu nezávislého komiksu.
„Jaký je rozdíl mezi depresí a tím, když je mi prostě jen nanic?“ ptá se malý kreslený chlapec s typickou kudrlinkou na čele. „Koho to zajímá?“ dostává se mu výmluvné odpovědi od jeho cynického dívčího protějšku. Chlapcem není samozřejmě nikdo jiný než Charlie Brown, jeden z „hrdinů“ Peanuts, pravděpodobně nejznámějšího komiksového stripu všech dob. Od roku 1950 do roku 2000 trvající kreslená epopej Charlese M. Schulze s dětmi a psem v hlavní roli se stala trefným vyjádřením úzkostné povahy moderního městského člověka.
Trudomyslnost nezávislého komiksu
Možná tedy není příliš nadnesené tvrdit, že díky Charliemu Brownovi s utrápeným výrazem a hlavou v dlaních se deprese coby jedno ze stěžejních témat usadila v moderním komiksu, zejména v jeho takzvaně nezávislých odnožích. Své ví o chronickém smutku nepřekvapivě řada představitelů autobiografického komiksu, ať už jsou jejich motivace jakékoliv. Trudomyslnost přepadá Joea Sacca v Pásmu Gazy (Palestina, 2007; Gaza. Poznámky pod čarou dějin, 2010) stejně jako během bezcílného bloumání Berlínem v komiksu On My Day Off (2003), Lewis Trondheim čelí černým myšlenkám během každodenní rutiny v nakladatelství L’Association i na výpravě do Ameriky (Approximate Continuum Comics, 2011), Julie Doucet zahání newyorský splín po barech obklopená stejně naladěnými umělci (My New York Diary, 2010) a Joe Matt se užírá sám v pronajatém pokojíku mezi svou impresivní kolekcí pornokazet (Poor Bastard, 1996, a Spent, 2007). Depresi se ve svých kreslených denících nevyhnuli samozřejmě ani velikáni jako Robert Crumb, Harvey Pekar nebo Art Spiegelman.
Pro řadu autorů je však komiksová autobiografie vedle dokumentace vlastní deprese také její funkční terapií. David B. tak prostřednictvím Padoucnice (1996–2003) po svém bojuje s těžkou nemocí svého bratra, která od dětství až do dospělosti vrhala stín i na jeho vlastní život. Americký autor Anders Nielsen se v jímavém kolážovitém deníku Don’t Go Where I Can’t Follow (2006) pokouší vyrovnat se smrtí své snoubenky.
O depresivní okénka není nouze ani v komiksech s nálepkou fikce. Z Černé díry (1995–2005) Charlese Burnse čpí zcela stejný pocit bezvýchodnosti jako z cynických poznámek neustále mudrujícího Wilsona ve stejnojmenném komiksu Daniela Clowese z roku 2010 (v chystané filmové adaptaci ho má prý ztvárnit Woody Harrelson). Se skleslými příběhy z cyklu Optic Nerve (1998) Adriana Tomineho se zcela jistě dokáže ztotožnit většina bloumající mládeže nejen z amerických předměstí a v jeho nejnovější knize Killing and Dying (2015) se do značné míry změnil jen věk, lokace a společenské postavení představitelů, nikoli jejich existenciální smutek.
Pokud však má poctivá charliebrownovská chandra a Schulzovo mistrovství v současném komiksu nějaké skutečné následovníky, jde bezpochyby o dva v tuzemském prostředí bohužel stále nepříliš známé autory: Američana Chrise Warea a jeho kanadského souputníka, který vystupuje pod pseudonymem Seth.
Depresivní strukturalismus Chrise Warea
Chris Ware vybrousil takřka k dokonalosti vysoce strukturalistický způsob vyprávění, ve kterém své mnohovrstevnaté příběhy zasazuje do neuvěřitelně propracovaného komiksového kosmu. Ve zkratce tak dokáže nastínit například historii jedné chicagské rodiny od prvních bílých osadníků až do hypotetické budoucnosti. Leckdy putuje v čase na minimálním prostoru mnohem dál, klidně do pravěku – a často mu coby styčný bod vyprávění postačí klidně i patník u cesty.
Dosavadním vrcholem jeho tvorby je joyceovské monstrum Building Stories (2012). Nejde vlastně o jednu knihu, ale o krabici plnou komiksů nejrůznějších formátů, které na sebe volně navazují a které lze číst v libovolném pořadí. Navzdory experimentování s formou a poměrně rigidní, zároveň však barevně propracované kresbě však nepůsobí jeho příběhy odtažitě. Ve skutečnosti jde o jemné introspektivní studie a brilantně odpozorované situace v lidských životech, které jsou – jak jinak – ve valné většině bezvýchodné a notně depresivní.
Jedním z prvních opakujících se postav Wareovy série Acme Novelty Library (od roku 1993), již kromě „klasických“ komiksů tvoří i leporela a vystřihovánky, byl Rusty Brown – malý školák a později dospělý ztroskotanec, který si od pravidelných dávek šikany a absence kamarádů utíká odpočinout ke své jediné zálibě, jíž je sbírání figurek akčních hrdinů. Stejně jako jeho jmenovec z Peanuts čelí častým ústrkům ze strany ostatních dětí a má i podobně nihilistický světonázor. Pokud je však ve Wareově bibliografii někdo skutečným pokračovatelem depresivního odkazu Charlieho Browna, musí jím nutně být „nejchytřejší kluk na světě“ Jimmy Corrigan. Neprůbojný, zakřiknutý, rezignovaný, letargický a zároveň nezdravě melancholický – Jimmy Corrigan je dokonalým adeptem na postavu depresivního dítěte, které nikdy nemůže dospět a dostát nárokům moderní doby. Ware mu navíc jeho peripetie rozhodně nijak neulehčuje, a tak má čtenář už od začátku příběhu jistotu, že jeho shledání s otcem, kterého nikdy nepoznal, musí nutně dopadnout tragicky. V Peanuts se dospělé postavy do děje nikdy přímou nedostanou; ve Wareových komiksech v něm zase dlouho nevydrží.
Seth a kreslená nostalgie
„Komiksy byly vždy velkou částí mého života… Mám pocit, že vše, co se děje kolem mě, mám potřebu vztahovat k nějakému zašlému komiksovému stripu… Vemte si třeba dnešek: Jsou Vánoce roku 1986, jsem na návštěvě u rodiny v Ontariu, chodím po antikvariátech a v hlavě mi běží jeden starý strip s Charlie Brownem, tuším z nedělního vydání.“ Touto samomluvou začíná svou komiksovou novelu It’s A Good Life If You Don’t Weaken (1996) kanadský autor komiksů, karikaturista, chorobný sběratel, nostalgik a troglodyt Seth (nar. 1962, vlastním jménem Gregory Gallant). Přestože jde o přiznaně fiktivní autobiografii, jeho hluboký vztah k Peanuts rozhodně smyšlený není – Seth je mimo jiné designérem všech pětadvaceti sebraných svazků The Complete Peanuts v nakladatelství Fantagraphics. Kromě „klasických komiksů“ do svých knih vpašovává i útržky ze svého skicáře a fotografie či nákresy svých vlastních loutek a modelů domů vymyšleného města Dominion, kterému kromě fungující infrastruktury vymýšlí i fiktivní historii a do nějž také zasazuje většinu svých nejnovějších příběhů.
S tím souvisí specifická odnož tísně, která má u Setha trochu odlišná východiska. Hnacím motorem jeho smutku je totiž nekritická láska ke „starým zlatým časům“, jež v jeho případě končí někdy v šedesátých letech 20. století. Sethova patologická vášeň pro artefakty věku, kdy „život ještě měl smysl“, se promítá do všech aspektů jeho tvorby – od poctivě „postaru“ navržených knižních přebalů až po ústřední motivy jeho kreslených příběhů (vycházejících především v jeho pokračující sérii Palookaville), které jsou založeny na vzpomínkách na dřívější lesk a nevyhnutelný úpadek věcí i mravů v dnešní uspěchané době. Do té se totiž Seth ani jeho hrdinové nehodí – podobně jako věčný skeptik Charlie Brown nezapadá do běžného kolektivu svých vrstevníků.
Charlie Brown zůstává i v současném komiksu předobrazem všech kreslených neurotiků a depresivních dětí, které nikdy nevyrostou z pochyb o světě i o sobě samých. Jeho význam pro deváté umění (a konkrétní osudy jeho dnešních představitelů) snad nejlépe vystihl právě velký milovník Schulzova díla Chris Ware krátkým a netradičně autobiografickým minikomiksem v duchu nedělního stripu Peanuts, v němž vzpomíná na dětství s jediným „opravdovým“ přítelem po boku. Tím přítelem samozřejmě není nikdo jiný než Charlie Brown.
Autor je komiksový connoisseur s depresivními sklony.