Ruce básníků - idiot dýchá

Pojďte dál… ještě jednou vám chci poděkovat, že jste přijal mou výzvu, jde o závažnější akt, než by si kdo pomyslel, posaďte se, nedáte si kávu?, ne?, ale to je škoda, nechal jsem u Thuna udělat krásný servis, šálky mají tvar zaťaté Nezvalovy pěsti, ne, neděste se, samozřejmě z doby, kdy ještě nebyl žádný komunista, ale řádný poetista, představte si, pijete kvalitní arabiku z údu génia, přesně z toho údu, který se podílel na legendárním roztržení kotěte, cože, dáte si čaj?, ale jistě, mám i čaj, přestože se pije hlavně v nedemokratických zemích, ale ten vám udělám (hlas zní z vedlejší místnosti, nejspíš kuchyňky) do něčeho většího, mám tu někde nádherný keramický model Máchovy lebky se Sabinovým ouškem, zatím si položte ruce tam na tu podložku na stole, a sakra, tak už ho nemám, co byste řekl normálnímu hrnečku s portrétem maséra z bývalé Občanské plovárny, který se dotýkal těla Egona Bondyho, může být?, máte krásné ruce (hlas zní zase bezprostředně), ale nemusíte tak křečovitě, uvolněte se, ať přirozeně vyzní všechny anatomické nuance, a já si je nasnímám, promiňte, mám své vlastní ruce od sádry, právě jsem vedle odléval posmrtnou masku, výborně, takhle vydržte (je slyšet cvakání aparátu), to je ono, díky, ale nelekejte se, žádná mrtvola vedle neleží, ten člověk normálně žije, je to také přední český básník jako vy, ale má takový zvláštní výraz v obličeji, a tak jsme chtěli vyzkoušet, zda ho sádra dokáže zachytit, jsem sám zvědav, za chvíli to bude vytvrdlé, tak jestli máte zájem, můžete si počkat na výsledek, víte, ono se řekne ruka, myslím jako obyčejná ruka, ale… ale víte co, on to za mě lépe řekl pan Šlajchrt, chcete si ho poslechnout, ano?, tak si ho poslechněte (je slyšet zapínání nějakého záznamového zařízení a ozve se hlas): „Tvar rukou jako by tajemně souzněl s osobitostí básnických výpovědí, upřesňoval jejich vyznění, doplňoval zamlčené. Krom toho však jde také o zcela svébytné výtvarné dílo, jež by bylo pozoruhodné i bez literárních souvislostí“ (je slyšet vypínání záznamového zařízení), je to úděsný blábol, to uznávám, ale potěší, co říkáte?, možná se mi chtěl vlichotit do knihy se svýma rukama, už jsem mu je taky skoro vyfotil, ale v poslední chvíli jsem si uvědomil, že je víc novinář než básník, a tak jsem mu vyfotil jenom nohu, tak, a teď ty vaše požehnané ruce otočte dlaněmi vzhůru, výborně, to jste zvládl skvěle, a zase uvolnit, ať se nám ty umělecké nástroje rozmluví tím svým tajemným jazykem beze slov, tou ztišenou přítomností němého demiurgického gesta, to je ono (je slyšet cvakání aparátu), krása, do druhého vydání už vás sice nestihneme, ale do třetího jistě, píšete perem, nebo na klávesnici?, na klávesnici, přesně to jsem si myslel, je v tom ale kus kurevského tajemna, takového fyziologického esoterična, co říkáte?, vy jako básník na to máte extra čivy, že, co říkáte?, ruce obyčejných lidí?, myslíte jako ty upracované ruce?, ne, to nedělám, to je takové klišé, nemyslíte?, spíš si představte tu mystiku, že mám vyfocené i ruce básníků, kteří už nežijí, jsou opravdovsky mrtví, chápete, co je to za mazec?, tak, a jsme vlastně hotovi, já teď skočím vedle sejmout tu masku, počkáte si, ne? (je slyšet, jak odchází vedle, snímá tam masku a zase se vrací), tak, co tomu říkáte?, pěkné, ne?, cože?, co říkáte?, že je to odlitek zadnice?, ale ne, ježíšimarjapannokošířská, no jo, máte recht, vždyť jsou to hýždě (zařve), Jáchyme/Juro/Petře/Jaromíre/Luďku/Vítku/Ivane (zde ať si čtenář dosadí svého nejmilejšího rukama obdařeného žijícího českého básníka), to mi nemůžeš říct, že ti vodlejvám prdel?