Zběsilý a přepjatý Vojcek

Divadlo D21, působící od roku 2012 na pražských Vinohradech, uvedlo na konci února inscenaci Vojcek (projekt Vojcek), volnou úpravu nedokončeného dramatu německého předbřeznového spisovatele Georga Büchnera. Vyvrcholením notoricky známého Büchnerova díla je vražda z vášně, jež není jen vyústěním osobních milostných peripetií, ale i tragickým důsledkem nerovného souboje mezi člověkem a společenským systémem. Režijní koncept Jiřího Ondry výrazně akcentuje právě druhou zmiňovanou tematickou linii a předkládá divákům zběsilé až surreálné vize hlavní postavy, vojáka, kterého dohnal sadismus okolí spolu s finanční tísní až na pokraj šílenství. Z tohoto ohledu je příznačné, že se tvůrci rozhodli škrtnout postavu Vojckova přítele Ondřeje. Hlavní hrdina nicméně s nepřítomným kamarádem i nadále rozmlouvá, a jejich interakce tak nabývá podoby vnitřního dialogu v mysli schizofrenika.

Přírodovědná laboratoř

Aby uživil svou dívku Marii a jejich dítě, je Vojcek ochoten podstoupit téměř cokoli. Nechává se ponižovat svým nadřízeným – Hejtmanem – a stává se dobrovolnou obětí nebezpečného lékařského ­experimentu, během něhož jej Doktor nutí jíst pouze hrách, aby mohl sledovat Vojckův postupný duševní i fyzický úpadek. Divadlo D21 vyjadřuje situaci sociálně a materiálně deprivovaného jedince, kterého likviduje krutý, zvrácený, ale zároveň přirozený mechanismus moci, všemi divadelními prostředky, nejčitelněji asi scénografií. Drama inscenátoři situují do prostředí, které připomíná jakousi přírodovědnou laboratoř. Terárium s živými želvami, které možná odkazuje ke skutečnosti, že se Büchner jako vystudovaný anatom zaměřoval na výzkum obojživelníků, doplňují pokojové rostliny v květináčích. Rostlina, konkrétně tráva, trčí také z helmy Hejtmana a Vojcek ji svému nadřízenému stříhá namísto vlasů. Fotografie živých, ale zároveň hnijících rostlin, snad hrachu, jsou navíc součástí programu inscenace.

Jako by umělci prostřednictvím všech těchto obrazů předkládali tezi, že zkaženost a prohnilost vyvěrá z podstaty přírody či z přirozenosti lidského druhu, že bujení lásky a života je zároveň bujením lži, násilí a smrti. Jako by i to, že výše postavený, movitý a krásný Plukovní tambor svedl Vojckovu přítelkyni, vnímali jako něco zcela normálního, přestože eticky odsouzeníhodného. Silnější pes zkrátka kopuluje a kopulovat bude a vražda nevěrné přítelkyně není aktem svobody a vzpoury, ale spíše jen příznakem zoufalství a rezignace, činem zraněného zvířete zahnaného do kouta. Ostatně právě tyto jednoduché, depresivní a snad i pravdivé myšlenky činí zřejmě z Büchnerova dramatu univerzální dílo, které rezonuje mnoho let po svém vzniku. Ideovou podstatu předlohy tvůrci uvedenými prostředky účinně podtrhují, je ovšem otázka, zda by neměli mít ambici ji někam výrazněji posunout, například se pokusit Vojcka nějak konkrétněji a čitelněji vztáhnout k dnešku.

Hýření nápady

Výraznějším problémem inscenace je její dynamika. Protagonisté od začátku do konce předvádějí vyhraněně expresivní herecký styl. Ten navíc podtrhuje téměř nepřetržitá, hlasitá a emocionálně útočná hudba, která je z nejasných důvodů místy živá (interprety jsou samotní herci) a místy reprodukovaná. Těžko stravitelná audiovizuální smršť se na diváka valí s homogenní intenzitou, a inscenace tak nemá příležitost vygradovat. Jistě poctivá snaha herců nakonec začíná být otravná a – paradoxně – nudná.

Neplýtvá se jen energií, ale i nápady. Ty sice většinou vypadají efektně, bohužel ale často postrádají těsnější vazbu k obsahu kusu a jejich význam je matoucí. Podivné a rušivé je už kabaretní rámování. Výstřední konferenciérka sice navazuje kontakt s publikem, její vazba k celku díla je ovšem diskutabilní. Možná měla sloužit jako jakási průvodkyně pouťovým kabinetem kuriozit, plným panoptikálních figur a exponátů, to by ovšem musela být její úloha v inscenaci, stejně jako v případě zmiňovaných živých hudebníků, mnohem propracovanější. Svou kreativitu měli tvůrci držet na dramaturgické uzdě i v řadě dalších momentů. Hejtman například použije v závěru kytaru jako pušku a střílí s ní po Doktorovi. Pracovat s podobně silnou, vtipnou a hravou metaforou je jistě lákavé, její použití by však nemělo být samoúčelné.

Snaha šokovat

Na vizitkách se pracovníci Divadla D21 prezentují sloganem „Máme plné zuby komerčních divadel“. Útočné, ale také obecné heslo prozrazuje křečovitou snahu být alternativní, oslovovat mladé publikum nezávislým uměleckým a experimentujícím divadlem. Úporný, ale ve výsledku těžkopádný marketing křičí do světa: „Jsem alternativní!“ V podtextu podobných manifestů se však často skrývá zcela opačné sdělení: „Chci za každou cenu působit alternativně, protože ve skutečnosti jsem konvenční a nudný.“ Podobně na mě působí i recenzovaná inscenace. Na povrchu je hysterická a přepjatá. Útočí pomocí intenzivní audiovizuální kulisy, která nechce, ale ještě spíše neumí pracovat s gradací a dynamikou. Zaujmout nebo dokonce šokovat se snaží explicitními obrazy násilí a erotiky, eventuálně bizarními, ale bohužel často plochými a samoúčelnými divadelními metaforami a významovými spojeními. Tím, jak moc chce být „cool“, působí v éře hipsterské ležérnosti jako vyložený „old school“. Namísto svobodného, uvolněného a inspirativního umění „projekt Vojcek“ publiku vnucuje alternativní křeč, uměleckou paralýzu, tvar, kterému schází nadhled, a stává se nechtěnou parodií sebe samého.

Autor je vedoucí divadelního oddělení Národního muzea.