Pod kůží fenomenologie

Téměř bez nadsázky lze říct, že česká institucionálně zakotvená filosofie za poslední čtvrtstoletí osciluje výlučně mezi dvěma zdánlivými póly. Fenomenologická filosofie převážně heideggeriánské provenience má u nás bohatou tradici. Vedle ní se po roce 1990 začal konstituovat druhý proud, standardně navazující na novopozitivismus vídeňské školy a analytickou filosofii anglosaského typu. V zemích, jejichž administrátoři na rozdíl od těch zdejších nepocítili potřebu uchýlit se k víceméně otevřené cenzuře, byla během uplynulého století mapa filosofického myšlení spolu­utvářena ještě proudem třetím, mnohdy značně disparátním. Tuto třetí orien­taci lze velmi zjednodušeně charakterizovat tím, že navazuje – často velice volně či kriticky – na impuls obsažený v díle Karla Marxe a jeho pokračovatelů. (Pravda však je, že jak fenomenologie, tak analytická filosofie nebyly ze strany státně reglementovaného předlistopadového myšlení akceptovány o nic více než autentické, tj. emancipační formy marxismu, poststrukturalismus nebo soudobé či historické podoby psychoanalytické teorie.)

Zdání hloubky

Teprve v posledních letech ustupující hubenost české polistopadové filosofie lze vysvětlit tím, že jak původní, tak i překladová literatura navazující na posledně jmenovanou tendenci byla svou četností ve výrazném nepoměru k původním textům a překladům spojeným s prvními dvěma proudy. Nevyhnutelným průvodním jevem bylo, že jazyk české filosofie podlehl jakémusi ustrnutí. Dodnes platí, že při zběžném listování převážnou většinou filosofické literatury dostupné v českém jazyce čtenář s velkou pravděpodobností narazí na kastrovanou novomluvu analytických filosofů nebo na falešně skromnou a ornamentálně líbivou hlubokomyslnost fenomenologů. Problém však nespočívá pouze na úrovni jazyka. Adornův Žargon autenticity (1964, česky 2015) ukazuje, že především v případě fenomenologie se pod nánosem procítěných reflexí ve skutečnosti ukrývá obhajoba společenských forem a obsahů, které toto myšlení zdánlivě míjí, či dokonce popírá. Právě z tohoto důvodu, a s ohledem na vylíčený kontext, nedávné publikaci Adornova textu v českém překladu nelze nepřisoudit významnost prvního stupně.

Klíčovou kategorií Adornovy analýzy je autenticita. Ta svým nositelům poskytuje určitou prestiž. Od doby, kdy se na přelomu třicátých let minulého století (definitivně s publikací Heideggerova Bytí a času) ustálila podoba autenticity jakožto žargonu, poskytuje autenticita široce dostupný prostředek, jak si bez příslušného rizika přisvojit nárok postihovat „to bytostně lidské“. Žargon autenticity je totiž „právě tak standardizovaný jako svět, jejž oficiálně neguje“. Riziko spojené s každým neověřeným myšlením se v žargonu vytrácí proto, že s prvky ustrnulého, empirického jazyka pracuje tak, jako by říkala něco více, než co znamenají. Slova, s nimiž pracují „autentici“, ráda působí, jako by byla zakořeněna v posvátném: Adorno hovoří o „sakrálnu bez sakrální náplně“. Žargon autenticity tak svému adeptu umožňuje, aby se zmocnil sugerovaného, avšak neexistujícího „veřejného tajemství“: „stačí, aby mluvil, jako by je měl, a jako by je neměli ostatní“.

Za svou oblibu vděčí žargon faktu, že „posiluje sebeúctu i u těch nejchabějších mluvčích: jsou takto už něčím, protože z nich někdo mluví, i když někdo zcela nicotný“. Žargon svým stoupencům poskytuje přesvědčení, že jsou chráněni před odlidštěnou masovou komunikací; „tam, kde je vše komunikací, má být tohle něco lepšího než komunikace“. Nic lepšího než abstraktní „předlohu lidství, které z nich dávno vyhnala nesvobodná práce“, však lidem žargon není schopen nabídnout. Žargon je jazyk, který se halí do zdání hloubky, jímž se snaží uniknout z osidel nesvobodné společnosti, jejíž barbarský charakter však právě tím stvrzuje. Stereotypy žargonu se zdají „garantovat, že člověk nedělá to, co přece jen dělá, když si je bere do úst: bečí se stádem“.

Mytologie osvícenství

Hlavní bod Adornovy obžaloby tedy zní: žargon je skrytým spojencem anonymní směnné společnosti. Toto spojenectví má vícero podob. Autenticita například činí z prvků nesvobody devótně zaříkávanou z nouze ctnost: „Logika žargonu podsouvá jako něco pozitivního omezení, které je koneckonců dáno situacemi materiálního nedostatku a agituje pro jeho zvěcnění právě v okamžiku, v němž by, podle stavu lidských sil, takovéto omezení už reálně nemuselo být.“ Žargon autenticity tak navazuje na problematiku, jíž Adorno (spolu s Maxem Horkheimerem) věnoval Dialektiku osvícenství (1944, česky 2009). Kontextem umožňujícím existenci žargonu autenticity je mytologie přežívající v samotném srdci osvícenství neboli nereflektovaná iracionalita (spolu)určující podobu racionalizovaného společenství. Právě v této iracionalitě pak žargon autenticity nachází výsostné útočiště: „Buržoazní podoba racionality vždy vyžaduje nějaké iracionální doplňky, aby se udržela jako to, čím je, tedy jako přetrvávající nespravedlnost zprostředkovaná právem. Takováto iracionalita uprostřed racionálna je provozní klima autentičnosti.“

Heidegger na lavici obžalovaných

Adorno se v textu zabývá více autory, avšak místo hlavního obžalovaného zde zaujímá dílo Martina Heideggera, jenž se určité „provincia­litě“ nedokázal vyhnout navzdory tomu, že ji ve svých textech občas tematizoval. Adorno kritizuje Heideggerovu snahu nahlédnout slova jako jakýsi neposkvrněný materiál, jeho úsilí „čistým slovům synteticky pořídit nějaký původní smysl“. Toto úsilí nachází výraz v mnoha vrstvách Heideggerova díla – od chvály zakořeněnosti (v doslovném i přeneseném významu) až po extatické velebení „nádhery prostého“. Adorno však upozorňuje, že nacistické Německo zcela jasně prokázalo, že „gesto reálného zakořenění drží s dějinnými vítězi“. Heideggeriánská reaktivní opozice proti buržoazním formám mobility pracuje s dynamikou, jež si je dobře vědoma toho, že „kdo je podobou své práce nucen setrvávat na místě, rád činí z nouze ctnost a pokouší se přesvědčit sebe i druhé o tom, že jeho vázanost je vevázáním do vyšších řádů“. Heideggerova „selská symbolika z šesté ruky“, která v sobě slučuje motivy prostoty a zakořeněnosti, potlačuje řečovo­logickou hranici, jež znemožňuje pevné významové zakotvení jakéhokoli pojmu. Významy totiž podle Adorna nejsou vyvoditelné přímo ze slov, nýbrž ze souvislostí mezi nimi.

Právě zde se ukazuje, nakolik se žargon heideggeriánské fundamentální ontologie přese všechno podobá každodenní praxi úředníka: „Metoda, která zakazuje, aby nějaké slovo bylo byť v tom nejmenším smícháno s dalším, smýšlela – objektivně – právě tak jako malý úředník, který dohlíží na to, aby všechno zůstalo tak přísně ve své kategorii, jako on sám zůstává ve své platové třídě.“ Adorno však v rozsahem skromném textu, který byl původně psán jako kapitola jeho práce Negative Dialectics (Negativní dialektika, 1966), brilantním způsobem analyzuje také mnohé další aspekty působení žargonu autenticity. Tento proud svěžího, ale především jiného vzduchu by neměl uniknout pozornosti nikoho, kdo u nás nerezignoval na kritickou záměrnost filosofického myšlení.

Autor je překladatel.