Bytostná přítomnost

V novém představení Vypravěč, jehož tvůrcem (a oním skrytým vypravěčem) je režisér Petr Boháč, potvrdila skupina Spitfire Company své přední místo na zdejší scéně fyzického divadla. Vypravěč je nepochybně událostí sezóny.

Zachmuřená tmavovlasá žena středomořského typu na scéně zaujme už svým lehce exotickým vzezřením, zejména však silou, která vyzařuje z celé její persony, těla, postury, z odhodlanosti tmavých, vážných očí, spočívajících se znepokojivým klidem na publiku. Ptáte­li se po živém naplnění ideálu „bytostné, vyzařující přítomnosti“ performera, ptáte­li se po příkladu „odhodlaného těla“, jak tyto ideály jeviště zformulovali Eugenio Barba a Nicola Savarese v bestselleru Slovník divadelní antropologie (1991, česky 2000), zde ho máte – v osobě performerky Cécile da Costa a její vyzařující přítomnosti.

Dech a hudba

Cécile da Costa je v Praze usazená zpěvačka a performerka francouzsko­portugalského původu. Vystupovala v představeních divadla Farma v jeskyni, jehož byla po pět let členkou, nyní působí jako performerka a choreografka Spitfire Company. Jako zpěvačka (šanson, fado, vlastní skladby) tvoří s kytaristou Françoisem Richardem skupinu La Mauvaise Graine.

Příběh začíná jejím dechem; žena zveřejňuje dech, možná se zalyká, možná se jí dech úží úzkostí, a v této úzkosti má počátek její expresivní pohyb. Od tohoto začátku se však toho stane tolik, že nit dechu zachytíme zase až na konci. A to je křivka příběhu: tato křehká a zároveň nesmírně silná žena na konci stále ještě dýchá. Tedy přežila. Přežila nezměrnou námahu, kterou jsme na jeviš­ti viděli, i nezměrnou – a marnou, tragickou – námahu, kterou jsme neviděli. Tak nám to sděluje Vypravěč písmem těla této ženy.

A s ní dýchá hudba. Hodně se toho dnes namluví o podílu hudby na úspěchu inscenací, ale málokdy jsme toho doopravdy svědky. Vypravěč je takovou výjimkou. Hudebníky na scéně, či spíše pyrotechniky hudby, někdy skrytými, někdy viditelnými, jsou bubeník Jan Šikl a kytarista David Kollar; především však jsou oba hráči na nástroje své citlivosti a hudební představivosti. Někdy až nadskočíme, jak trefně a barvitě melodická a harmonická tříšť nástrojů vystihne moment situace na jevišti – jak se snoubí (nebo páří) s variací expresivního pohybu performerky. O citu pro rytmus „všeho“ ani nemluvě, ten je u těchto muzikantů samozřejmý jako u flamenkových hudebníků.

Příběh ženy je osobní, tragický a vykupující. Je také promlácený po jevišti a proužírající se v konvulzivních svalových kontrakcích, někdy jako zcepenělý. Můžeme, a nemusíme znát jeho konkrétní detaily. Důležité je, že zjevně vidíme prorůstání příběhu do těla, jeho větvení v těle, v šlachách, kostech a svalech, v žilách a tepnách. Samo sebou i v hlase; Cécile da Costa je zpěvačka s rozsahem od řevu šelem přes úpění mučeného v cele a chroptění škrcené oběti domácího násilí až po andělské zvonění. Je fyzickou zpěvačkou vedle fyzické tanečnice. A tento řev, chrapot, sípot a úpění a toto andělské zvonění a tento dech byly kaddišem za její nenarozené děti.

Psát na sklo, vodu, štěrk

Inspirujícím partnerem performerky je i sofistikovaný prostor, v němž se představení odehrává, drsný i elegantní zároveň. Režisér Petr Boháč jím položil na lopatky naprosto nemožné jeviště Paláce Akropolis; vnutil mu svou představu, vrazil mu svou scénografii do tlamy – žer, nicoto! Diagonální soustava dřevěných desek lehce pruží pod krokem Cécile da Costa, altově zní pod jejím neklidným dupotem. Zpředu lemují dřevěnou plochu skleněné zahradní bedýnky či nízká akvária, naplněná různými přírodninami – od nerostů po vodu. (Hop do písku, štěrku, krystalů! Potřeba hmatového doteku s takzvanou neživou přírodou je dnes v tanci už symptomatická.)

Smysl režiséra a scénografa Boháče pro sklo se zde znovu potvrzuje – od věže z akvárek v Uter Que (2013), psychoanalytickém sóle pro mima Radima Vizváryho, přes obrovské akvárium v Animal Exitus (2014) až po tuto nejnovější inscenaci. Pomáhají skleněné lupy Boháčovi lépe rozlišit pravdu? Je to voyeuris­mus? Je to cudnost skleněného střevíčku? Jsou to skleněné vývěvy vysávající duše? Každopádně se jeden ze skleněných motivů sklene, když v závěru představení zabydlí schoulené tělo akvárium naplněné vodou, aby žena sestoupila v paměti až do svého lůna a ještě hlouběji – až do paměti a vjemů svého nenarozeného dítěte. Noří se do stísněného vodního prostoru až po čelo a voda i sklo jí oblévají obličej a deformují rysy jako miminku, které ještě nekoordinuje lícní svaly.

Deltové a trapézové svaly, bránice

Jednoduchý přiléhavý černý kostým s obnaženými pažemi předvádí vypracované deltové svaly štíhlé performerky. Je to oxymóron těla, pevný sval patřící ke zranitelné duši. Hvězda představení nám poodhalila duši a odhalila výkonné svaly – a jedno je zajímavější než druhé. Vypravěč je proto nejenom skvělé představení, nýbrž i objev zajímavé lidské bytosti, Cécile da Costa, v její kostnaté a svalnaté, středomořsky černovlasé i osobně­historické totalitě. A v její vyzařující přítomnosti.

Svaly znamenají akci. Znamenají námahu; pořádnou fyzickou námahu. Ne, tanec (taneček) to nebude. Leda tanec kladiva, tanec embrya, čiré ordálie. Performerka si bude vybíjet svou hořkost a beznaděj na prostoru kolem; uprostřed scény stojí věž z cihel, kterou těžkým kladivem s dlouhou násadou opakovaně drtí. A rozdrtí.

Cécile da Costa se tak zařazuje mezi současné lopotně se namáhající tanečníky. K nim patří i Linda Kapetanea, kterou jsme mohli vidět v minulé sezóně právě rovněž na scéně Paláce Akropolis v jejím sóle W Memorabilia (Phaedra’s Laboratory), ve volném překladu Heslo Ž jako žena. Pamětihodnosti (z Faidřiny dílny). Mimo jiné se zde představila v modrém pracovním overalu a pracovních botách, věcná jako dělnice, když pracuje na velké hmotě hlíny – budoucí býčí hlavě, kterou performerka­sochařka­dělnice­Pasifaé vytvaruje. A vyrobí si tak svou smrt. Cécile da Costa svým jižním typem ostatně řeckou tanečnici Kapetaneu velmi připomíná. A tento středomořský typ ženy vyvolává i podobné, spontánní mytologické slinění, což nikdy není na škodu.

Namáhající se tanečníky vídáme teď často. Jozef Fruček (RootLessRoot Comp.) v performanci Endless Composition na posledním festivalu Next Wave tahal v cloně prachu masivní dvoumetrové trámy jako Kristus kříž (jeho tělo instinktivně ulevovalo namáhaným trapézovým svalům dramaticky vysunutou bradou). A připomeňme také, že se o Vypravěči již mluví jako o novém One Step Before the Fall (2012) – předchozím díle Petra Boháče, sólu Markéty Vacovské, křehké blondýnky, která se uboxovávala k smrti v ringu, u konce s dechem, se ztuhlou bránicí.

Obrat k hodnotě fyzické námahy není na scéně tanečního a fyzického divadla náhodný. Dnes se znovu aktualizuje, graduje až ke svým mezím a vyzdvihuje fyzická námaha, která je ostatně conditio sine qua non tanečního umění odjakživa. Zdá se nicméně, že naše doba opět směřuje v tanci až k paroxysmu námahy, k potřebě se zcela, takřka rituálně, exorcis­ticky vyčerpat tancem, tak jak se o to již jednou v devadesátých letech pokoušely taneční skupiny jako kanadská Holy Body Tattoo a ve stejné době vzpěrač­Atlas Joseph Nadj.

Odlesk těla v zrcadle

A proto Cécile da Costa ve finále vyškubává těžké čtvercové desky z podlahy, tahá je a rekonstruuje jimi scénu. Cíl pochopíme, když se ukáže, že rubem posledních těžkých desek je zrcadlová plocha. Zrcadlo ­zkamenělý dech, zrcadlo bráhma, zrcadlo zkamenělá voda, zrcadlo zkamenělá plodová voda, zrcadlo nicota, dvojník, zrcadlo pravda/iluze. Nekonečno možností ženy, která namáhavě vyrvala zrcadlo ze země a vztyčila je jako desky Zákona. Která se poté podívala do zrcadla na své dílo. A viděla, že to bylo dobré.

Autorka je taneční publicistka.