Povídky maďarského spisovatele Gézy Csátha (viz ukázku na s. 22) jsou plné sadistických představ, násilných excesů a patologické zvědavosti. Pohybují se v hraničních prostorech mezi snem a bděním, dětstvím a pubertou nebo životem a smrtí, současně však neztrácejí ironický nadhled a vytříbený styl.
Výbor povídek s názvem Čarodějova zahrada je prvním českým knižním překladem nezapomenutelného Gézy Csátha (1887–1919), lékaře, narkomana, nadaného hudebního kritika, vraha své ženy, psychopata, ale především fascinujícího spisovatele. Csáthovo dílo bylo z velké části vydáno teprve desítky let po jeho smrti – platí to zejména pro jeho pozoruhodné Deníky, které si začal psát už jako desetiletý chlapec.
Nástrahy hraničních území
Situovat někam Csáthovy povídky – žánrově, obsahově i jakkoli jinak – je mimořádně nesnadné. Možná proto, že řada z nich se snaží postihnout jevy a stavy, které jsou ze své podstaty nesituovatelné: jedná se o sen, pokroucenou realitu, přelud? Jakýsi klíč k interpretaci jeho díla by nám snad mohl poskytnout jeden biografický detail: Géza Csáth zemřel vlastní rukou při pokusu o přechod hranice, a to ve zcela doslovném smyslu, podobně jako později za jiných okolností Walter Benjamin (stalo se tak 11. září 1919 po potyčce se srbskými celníky). Dost možná, že právě fenomén hranice může otevřít cestu pro četbu jeho textů. Čtenáře zajisté zarazí, jak často se Csáthovy povídky pokoušejí reflektovat nějaký hraniční jev: stav mezi spánkem a bděním (Odpolední sen), mezi realitou a halucinací (Žába, Černé ticho), mezi dětstvím a počínající dospělostí (Matkovražda), ale i mezi životem a smrtí (aby autor přítomné recenze učinil zadost osobním preferencím, nemůže v tomto ohledu nezmínit úžasnou povídku Studna, která v českém výboru obsažena není, ale čtenář se s ní může seznámit díky dřívějšímu výboru slovenskému, vydanému nakladatelstvím Kalligram již roku 2000). Hranice u Csátha plodí monstra: nejde o žádný prostý přechod, který vede odněkud někam, z jednoho vymezeného stavu do druhého. Právě v rozestupu, v meziprostoru tvořeném hranicí se usazují všemožné kruté fantazijní představy, halucinační a násilné excesy, které Csáth prozkoumává a z nichž vytváří své literární univerzum.
Vezměme si povídku Černé ticho. Vypravěč se obrací k nejmenovanému lékaři, patrně psychoanalytikovi. Je odkázán na svůj text, podobně jako je pacient odkázán na psychoanalytikovu pohovku: „Napíšu Vám tu, pane doktore, o čem to celé je. O mém mladším bratrovi, plavém chlapci s červenými tvářemi, jehož tmavé oči vždy hleděly do dálky. A ještě o něčem. O černém tichu.“ Teprve dodatečně – „a ještě o něčem“ – se v podobě nejasné formulace, kombinující synestetické splynutí zrakového a sluchového vnímání, objevuje skutečný hrdina celé povídky: černé ticho. Černé ticho přichází „na ohromném netopýřím křídle“ a blíže nepopsaným způsobem zapříčiňuje proměnu mladšího bratra v monstrum libující si v mučení zvířat, ve žhářství, v krádeži, ale zasahuje také celý vnější svět („v zahradě povadly květiny“)… Avšak poté, co se vypravěč rozhodne Richarda zabít, se celá kauzalita, už tak dost nejasná, ještě komplikuje. Černé ticho je, jak se na konci ukazuje, dost možná označením pro psychický stav samotného vypravěče a pro jeho halucinace, neboť uškrcený Richard se náhle mění zpět v malé dítě a Csáth se v tomto okamžiku uchyluje k hrůznému oxymóru: „Černé ticho se – slyšel jsem to jasně – smálo. Přál bych si, abych tenhle smích už nikdy neslyšel, protože pak mě bolí hlava a za krkem, a už nechci vidět tmavé oči malého Richarda, jak civí do nekonečna; protože mi to svírá hrdlo a vůbec nemůžu spát. Vůbec, pane doktore, vůbec nemůžu normálně spát.“
Smrtonosná žába
V povídce Matkovražda, otevřené i ukončené naopak záměrně naivními a banálními větami, připomínajícími nějaký román z devatenáctého století, je pro změnu stav mezi dětstvím a pubertou tematizován jako zvláštní patologická zvědavost, jež se realizuje kdesi mezi zkoumáním probouzející se sexuality a sadistickým zájmem o „mystérium bolesti“ – popisy mučení zvířat jsou na hranici snesitelnosti, ale zároveň se prolínají s „mystériem“ sexuálním, nežli obojí splyne v jedné a téže otázce: „Jak to, že všechno, co je v životě krásné, úžasné a vzrušující, je zároveň i děsivé, nevysvětlitelné a krvavé?“ Že tyto nejasné touhy nakonec vyústí do matkovraždy, je koneckonců jen logickým důsledkem Csáthova pojetí dětství, které je u tohoto pečlivého čtenáře Freuda pravým opakem čistoty a nevinnosti.
Literárních postupů, s jejichž pomocí Csáth podtrhuje nejednoznačnou a halucinační povahu svého literárního světa, je celá řada. Mezi jinými je to podivuhodné umění zkratkovitého a nejasného vyjadřování, které udržuje vyprávěný příběh v oblasti nerozhodnutelnosti a nejistoty, tedy právě na hranici. Žába, monstrózní tvor ze stejnojmenné povídky, je popsána následujícími, dosti přesnými a výmluvnými slovy: „Byla to žába. Ale jaká! Nikdy předtím jsem takovou neviděl. Na těle měla chlupy. V očích jí svítily zelené bludičky. Celé její tělo strašlivě páchlo smrtí. Z odporné velké tlamy se jí valil příval strašlivých zvuků. Jako by na přání nějaké vyšší moci přišla zazpívat pekelný zpěv.“ Jenže viděl vypravěč skutečně tuto žábu, jejíž likvidace je znázorněna ve scéně, za kterou by se nemusel stydět žádný režisér béčkového hororu? Nevíme – anebo přesněji řečeno, jsou nám poskytnuty indicie pouze nepřímé. S dotyčnou žábou je spojena pověra, že v domě, ve kterém se objeví, někdo brzy zemře. Vypravěč žábu sice rozseká na kousky, ale ráno není po masakru ani stopy: „Sekera stála na svém místě. Kuchyňská dlažba byla čistá, služka ještě nevyšla ze svého pokoje. Teď mi určitě povíte, že se mi to celé jen zdálo. Tak abyste věděli, přesně dvě neděle nato ležela moje žena v rakvi.“ Jak to tedy bylo?
Absint jako lék
Abychom ovšem neprezentovali Csátha jenom v této extrémní podobě: žánrových poloh, v nichž nám český výbor tohoto autora představuje, je mnohem víc. Jsou zde Pohádky se špatným koncem, krátké příběhy, jejichž „špatný konec“ je někdy záležitostí zjevně ironickou, někdy je zase předložen ve stručné a úsečné, chtělo by se říci antiandersenovské podobě (o Andersenovi se ostatně Csáth obdivně vyjadřuje v povídce Rusovlasá Esta), vyvolávající ve čtenáři těžko definovatelný smutek – smrt v podobě krásné dívky, která se na chlapce zadívá modrýma očima, usměje se, vezme ho za ruku a bez okolků řekne: „Jsem smrt, musíme jít.“ Je zde povídka o neúspěšných muzikantech, která je zároveň nemilosrdným komentářem dobového maďarského kulturního života. A obecněji řečeno je zde všudypřítomná Csáthova ironie, například tehdy, když chirurg, který se domnívá, že v krátké době budeme člověku schopni odoperovat čas, navrhuje – nežli lékařská věda takto pokročí – dočasný paliativní prostředek v podobě absintu, nebo tehdy, když šílenství Imre Dénese, zamilovaného do jisté americké slečny, předstihne vědu a „vynalezne“ zatím reálně neexistující bezdrátový telefon, s jehož pomocí s ní může komunikovat.
Čtenář si o Csáthovi může myslet leccos. Jisté ale je, že tyto povídky ponechají chladným málokoho. Za to, že je nyní máme ve výborném českém překladu (nakolik může recenzent posoudit v porovnání s překladem slovenským a anglickým), patří překladatelce i nakladateli velký dík.
Autor je filosof, univerzitní pedagog a překladatel.
Géza Csáth: Čarodějova zahrada. Přeložila Lenka Kubelová. Runa, Praha 2016, 140 stran.