Někdy na počátku minulé dekády se mi zdál následující sen. Pozoruji dění v nesmírně rozlehlé hale, kde probíhá čilý sportovní ruch. Mistrovství světa v atletice, zápasy ve stolním tenise, gymnastické soutěže. Téměř nepozorovaně se tu odehrává ještě další činnost. Mohutná střecha stavby se skládá pouze z knih. Těsně nad stropem jsou vztyčeny plošiny, z nichž zakuklení pracovníci nepřetržitě, trpělivě a pilně klenbu rozebírají – berou jednu knihu za druhou a házejí je dolů. Zdá se sice, že knih je nesmírné množství, ale budouli stále pokračovat tímto tempem, dřív nebo později se přece celá budova zřítí! Nikdo se o to ale nestará a neúprosně strojové rozebírání pokračuje dál.
O nějaký čas později (už po 11. září) přišel jiný sen. Kdesi na venkově či maloměstě se účastním setkání třídy po letech. Uvolněně popíjíme v zahradní restauraci vedle kostela. Začínáme být lehce opilí. Náhle si uvědomíme, jak je kostel zanedbaný a zchátralý. Zmocní se nás potřeba s tím honem něco udělat. Zmateně začneme organizovat nějaké opravy, jsme ovšem zoufale nemotorní a neschopní. Bezúčelně pobíháme kolem. Vtom zpozorujeme zvláštní věc. Za kostelem se nalézá pruh pouště. Pochoduje přes ni regulérní útvar a rytmicky se přibližuje. Brzy rozpoznáváme burnusy, turbany a kalašnikovy. Z postav čiší kázeň a odhodlanost. Dorazí ke kostelu, bleskově si rozdělí úkoly a začnou kostel rychle a cílevědomě natírat na zeleno. Stojíme s vyvalenýma očima a neskonale pitomým výrazem. Nikdo z nich si nás ale vůbec nevšímá, prozatím.
Druhý sen asi působí v dnešní době všelijak, patrně i politicky nesprávně. Šéfredaktor Britských listů by mi nejspíš řekl, že se mi takové sny nemají zdát, a nahlásil by mě mému zaměstnavateli. Rozhodně nekandiduji na systemizované místo úředního vizionáře. Nemohu si ale pomoci. Pocit, že se něco hroutí a něco jsme zanedbali, se mi dnes vtírá silněji než tehdy. Sny nám připomínají to, co jsme opomenuli a přehlédli, co se však neodbytně ohlašuje. Cihlami naší civilizace jsou knihy. Čas knih nenávratně končí. Hmotná podoba knih ještě nebyla definitivně vytlačena ze scény, jejich duch však již bohužel ano. Knižní kultura zakládala závazný kodex duchovních a mravních hodnot, vztahoval se k ní sice nedostižný a nenaplnitelný, ale platný a uznávaný ideál. Na místo knih nyní nastoupila virtualita. Jsem přesvědčen, že pokud bychom mohli do nějakého dne umístit vynález internetu, v dějinách Pekla by byl zapsán zlatým písmem. Celou noc v něm tehdy bouchalo šampaňské. Nejsou tak vzdálené časy, kdy i lidé bez formálního vzdělání vlastnili slušně zaplněnou knihovnu. Dnes se tento kus nábytku nevyskytuje ani v domácnostech vysokoškoláků. Ne vždy své knihy lidé také četli, o tom vypovídají často intaktní položky antikvariátů, ale o významu knih nepanovaly pochyby. Všeobecná úcta k nim byla sdílená a získávala až povahu sváteční. Všechno, na čem stojí naše civilizace – kritické myšlení, vzdělanost, solidarita, tolerance a humor – pochází z knih a je svázáno se specifickým způsobem zacházení s knihami a utvářením jemného přediva kolem nich, včetně jejich vstřebávání a kultivovaného diskutování.
Na internetu prý devadesát procent uživatelů nečte text delší než tři odstavce. Pohyb ve virtuálním prostředí splývá s pobytem ve světě počítačových her. Pavučina internetu drží své zajatce omámené v klinči a něco esenciálního z nich vysává. Běžící pás plytkosti a jalové zábavy nebere konce. Před cizopasníky na lidské slabosti a hlouposti se otevřely netušené možnosti. Paraziti se tu hemží jak červi ve zkaženém mase. Nesouvisí nějak zásadně podstata a charakter internetové sítě s deprimující povodní nenávisti, která stoupá stále výš a za chvíli se před ní nebude kam ukrýt? (Aktuální diskuse pod každým článkem – sen generací naplněn! Jaký triumf demokracie, rovnoprávnosti a zájmu o věci veřejné! Radujme se. Jenže máme tu jen virtuální a zatím bezpečnou podobu atomizovaných „férovek“ fotbalových chuligánů model Sparta–Baník.) Zášť je lidem každodenně exponována jako cosi nutného, nevyhnutelného a člověku vlastního, co musí být stále po ruce. A soustavně se tu vytváří režim řeči, který si lidi přitahuje a přivlastňuje, působí jako nákaza, infikuje stále víc subjektů, šíří se jako vlna. Hledejme jen to, co nás rozděluje – o to, co nás spojuje, nedbejme. Ti, kteří uctívají lež a surovou agresi, mají o každodenní přísun postaráno. Svatá zášť nechť navždy vládne!
Jedovaté výpary a tanec krys nakažených morem mají už navždy být povinnou součástí naší přítomnosti, budou našimi neodlučitelnými společníky v doživotní virtuální cele? Nedovedu si to představit a odmítám se s tím smířit. Pokud budeme jen přihlížet rozpadu knižních kleneb, těch pravých nebes duchovního života, i našich chrámů, a nahradíme je blahem sportovních hal a nákupních center, pokud nebudeme náležitě pečovat o prostředí, v němž vedeme své rozpravy a komunikujeme spolu, nezasloužíme si přežít. Jednoho dne nastoupí sevřená a ukázněná kumpanie, která nás všechny přemaluje do zelena, do hněda, do žluta nebo do fialova, aniž bychom se zmohli na odpor. Budeme jen němě přihlížet se sklenicí v ruce a s ústy široce rozevřenými, marně se natahujíce po klávesnici.
Autor je literární historik.