Latinskoamerická levice je po období relativních úspěchů opět na ústupu. Po Argentině se k pravici podle všeho přikloní také Peru. V prvním kole prezidentských voleb, které se konalo 10. dubna, s přehledem zvítězila Keiko Fujimori, dcera Alberta Fujimoriho, který během svého prezidentství (1990–2000) zavedl autoritářský režim a často byl označován jako diktátor. V roce 2009 byl odsouzen na 25 let odnětí svobody za zločiny proti lidskosti včetně podílu na únosech a vraždách. Zvolení jeho čtyřicetileté dcery Keiko by pomohlo jeho vládu zpětně legitimizovat, a není tedy divu, že jej dosavadní vývoj těší. „Ovšemže je spokojený a šťastný, přes všechny ty pamflety a pikle, které se tu kují,“ říká v deníku Correo z 16. dubna Fujimoriho právník William Paco Castillo. Exprezident prý sledoval první kolo voleb ve věznici Diroes na předměstí Limy s velkým očekáváním. Nepochybuje o tom, že hlavní podíl na úspěchu jeho dcery a politické dědičky má on sám: „Cítí a vnímá, že velká část těch, kteří hlasovali pro Keiko, i když ne všichni, tak učinili proto, že mají v paměti jeho práci ve prospěch lidu, a že mnozí takto hlasovali kvůli němu. Ví, že všechny hlasy pro Keiko nejsou jeho, ale chápe, že přispěl.“ Druhým kandidátem, který má šanci, je středopravicový ekonom Pedro Pablo Kuczynski. Otázkou tedy zůstává jen to, jak výrazně doprava se andská země posune po červnovém druhém kole voleb.
Nad svou politickou minulostí se v těchto dnech zamýšlí také sousední Chile. V ranních hodinách dne 19. dubna zemřel ve věku 97 let Patricio Aylwin, první demokratický prezident země po ukončení Pinochetovy diktatury v roce 1990, dlouholetý předseda centristické Křesťanské demokracie. Ještě téhož dne se na zpravodajských serverech začala objevovat vesměs uctivá vyjádření levicových i pravicových politiků; jakožto klíčová postava mírového přechodu k demokracii si Aylwin získal značnou prestiž. Deník La Tercera však současně zveřejnil některé jeho kontroverzní výroky pronesené ve vypjatých historických momentech. Dva týdny před krvavým Pinochetovým pučem například prohlásil: „Kdybyste mi dali vybrat mezi diktaturou marxistickou a diktaturou našich vojáků, zvolil bych si tu druhou.“ Když se 11. září 1973 jeho preference vyplnily, považoval puč za „zásah, o nějž armáda ani četnictvo neusilovaly“ a k němuž vedla politika Salvadora Allendeho. Po skončení svého mandátu v roce 1994 však mluvil na pařížské Sorbonně zcela jinak: „Naše demokracie je neúplná, protože v ní dosud přetrvávají některá omezení, která zde zanechalo autoritářství. Svět se s hrůzou dozvěděl o závažném a rozsáhlém porušování lidských práv. Více než tři tisíce osob bylo zavražděno nebo zmizely. Byla to nejhorší tragédie v dějinách Chile.“ Je pravda, že i díky Aylwinovi se toto hodnocení pinochetismu stalo součástí politického mainstreamu.
Kauza Panama Papers vzbudila v Latinské Americe podstatně větší ohlas než v české kotlině. Co však znamená pro samotnou Panamu? Pravicový prezident Juan Carlos Varela se obává poškození dobrého jména země, a proto se chytá logicky znějícího argumentu, že daňové úniky představují globální, nikoli panamský problém, jak zdůraznil ve svém článku nazvaném Neobviňujte Panamu, otištěném ve Washington Post 11. dubna. Název „poradenské“ firmy Mossack Fonseca ani jméno jejího majitele se však v textu neobjevuje. Proč? Panamský deník Panamá América v redakčním článku z následujícího dne přichází s poměrně prostým vysvětlením: „Ramón Fonseca Mora a Juan Carlos Varela jsou blízcí přátelé. Právě to zamezuje přímým zmínkám v jeho projevech na téma skandálu, který otřásá Panamou. Tato vazba je tak silná, že jedním z prvních Varelových rozhodnutí po nástupu do prezidentského úřadu bylo jmenovat Fonseku svým poradcem.“ Zatímco jiné země vyvozují ze skandálu důsledky, Varela opakuje vágní fráze o „společných krocích k větší transparentnosti“, ale od šéfa firmy Mossack Fonseca se nedistancoval a tvrdí, že jeho počínání bylo legální, konstatuje deník. Panama Papers jsou tedy kauzou jak globální, tak panamskou a podle citovaných politologů se Varelovi tento přístup vymstí.
Světová literatura si v dubnu 2016 připomíná dvě výročí prvního řádu: čtyři sta let od úmrtí Miguela de Cervantese (22. dubna) a Williama Shakespeara (23. dubna). Jubileum prvého z nich zaměstnává kulturní redakce nejen ve Španělsku, ale i v Latinské Americe, jejíž literatura je s tou španělskou dodnes silně spjatá. Výjimkou není ani mexický deník El Universal, který ve své kulturní příloze Confabulario z 16. dubna přinesl hned několik cervantesovských textů – mezi nimi i rozhovor s Ignaciem Padillou, jedním z nejznámějších mexických spisovatelů mladší generace, spjatým s literárním hnutím Crack, které chtělo zbavit latinskoamerickou literaturu nadvlády magického realismu. Padilla psal o Cervantesovi disertaci na univerzitě v Salamance a nyní o něm vydává esejistickou knihu, nazvanou Cervantes & spol. „V našem kolektivním vědomí je uložen Don Quijote v pojetí německých romantiků, kteří ho četli bez jakéhokoli smyslu pro humor,“ tvrdí Padilla. „Dnes visí u vchodu do Královské akademie španělského jazyka Cervantesův portrét, ale malíř nevěděl, jak Cervantes vypadal. Je to klam, protože spisovatel žil v epoše klamu, velmi podobné takzvané postmoderně nebo ultramoderně.“ Padilla interpretuje Cervantese jako „učence z předměstí“, marginalizovaného člověka periferií, o němž mnozí pouze tvrdí, že jej četli.