Balit drogu do odpudivých krabiček je jistě krok správným směrem. Ovšem naprosto nedůsledný. Skutečně odradíte začínajícího kuřáka, typicky teenagerovského věku, vizuálně atraktivním příslibem bolesti a smrti? Vždyť pro pocit pomalého a tichého sebezničení se s drogami začíná!
Když odpudivé obrázky, tak ne s rakovinou a infarkty – ale s ksichty politiků. Ty odstraší začínající a potenciální kuřáky neskonale účinněji. K podobiznám ministrů, poslanců a státníků ani není třeba připisovat sugestivní „Takhle taky jednou skončíš“. Portréty politiků by na kuřáky působily zhruba jako antabus na alkoholika, u něhož je slast z ukojení závislosti spojena s tělesným odporem a přebita silnou bolestí hlavy, ztíženým dýcháním, závratí, kolapsovými stavy, mravenčením v prstech a podobně. Konkrétní politiky není třeba jmenovat; máme jich dost pro každého.
Místo samoúčelných informací o obsahu dehtu a jiných nebezpečných jedů by každý demokraticky zvolený ksicht mohl být doprovázen číselnou výší své mzdy a zákonných náhrad, vyplácených z veřejných rozpočtů – eventuálně výší pravomocného trestu, k němuž byl odsouzen.
V přechodné fázi po svém zavedení přispěje takové opatření k jednoznačně lepšímu občanskému povědomí – krabičky cigaret jsou důsažnější informační médium než internetové servery –, a než převáží efekt antabusu, také k vyšší politické kultuře, po níž tolik voláme.
Lidé se přinejmenším naučí své zastupitele určovat. Ve 21. století se vzdělanostní společnost již nespokojí s tím, že žáci vyšších ročníků základní školy rozpoznají mezi politickými představiteli leda tak prezidenta (protože na něj hledí celý den ve třídě). Nejen žák, ale každý běžný spotřebitel tabákových výrobků se po zavedení akčního plánu stane během krátké doby znalcem nejen jednotlivých ministrů, ale i několika set členů parlamentu. Lidé je budou poznávat na ulici, v tramvaji, ve vlaku, ve frontě u pokladny supermarketu – prostě všude tam, kde se takoví demokratičtí zastupitelé běžně vyskytují.
Politici se stanou všeobecně populárními. Ale co představitelé velkého byznysu, mohli by podpořit akční návrh? Bezesporu. Manažeři, bankéři a sponzoři samotných exponovaných politických ksichtů získají větší klid na práci, protože je občané a spotřebitelé – zahlceni obrázky a vyčerpáni zájmem o své volené a kouřené zastupitele – nebudou zdaleka v takovém množství zatěžovat děkovnými dopisy. Například podoba Petra Kellnera se na žádné krabičce zaručeně neobjeví.
Je pravděpodobné, že občané a spotřebitelé začnou krabičky spontánně sbírat, a vznikne tak specificky česká varianta filatelie, či dokonce pokémonů. Vždyť jen součet základních parlamentních, ministerských a prezidentských ksichtů přesahuje tři stovky; nemluvě o lokálních bonusových variantách, odvozených od krajské a komunální politické reprezentace. Máloco jednou vypoví pravdu o epoše tak věrně jako pečlivě vedená sbírka portrétů z nových krabiček od cigaret. Bude víc než duchovním portrétem doby, bude dokonalým atlasem hub.
Pro samotné politické huby skýtá akční plán v podstatě neomezené možnosti. Ke každé větší kampani mohou (a budou) vznikat předvolební limitované edice cigaret. Navíc už nebude třeba hyzdit billboardy krajinu. Proč by nové, skutečně odstrašující krabičky nepodpořili vedle preventistů, politiků a kapitánů průmyslu také ekologové? Každý kuřák si ponese v kapse svůj vlastnoručně zakoupený malý billboard. Bude se na něj muset dívat při každém vyjmutí a zapálení cigarety, při každém uspokojení své závislosti; desetkrát, dvacetkrát denně – až do pocitu mravenčení, závratě a kolapsu.
Autor je básník.