Jiří Havelka, režisér mezinárodně úspěšné taneční inscenace Korekce, založené na absurdním humoru, přichází v nové sezóně s překvapivě meditativním Flow. I tentokrát ve spolupráci se skupinou VerTeDance.
Režisér Jiří Havelka vstoupil v roce 2014 do tanečního světa velmi úspěšným představením Korekce, bez předchozích choreografických zkušeností, zato se zkušenostmi kabaretními a klaunskými, a jako pohybovou klauniádu Korekci také pojal. Pohyb tu nebyl rozvinut a rozkošatěn, nýbrž naopak „zkorigován“, omezen na čistý koncept. I v tomto omezení však Havelka hned na první pokus projevil vedle očekávatelného humoru i smysl a cit pro pohyb, překvapivý u někoho, kdo s tanečníky pracoval tehdy poprvé. Do nové inscenace Flow obsadil vynikající tanečníky Helenu Arenbergerovou, Martinu Hajdylu Lacovou, Veroniku Knytlovou a Jaroslava Ondruše.
Proud energií
Překvapením byl meditativní charakter nového představení. Něco napovídal už název Flow – proud, plynutí. Tanečníci plynulým pohybem meditují za živé klávesové hudby osobně zúčastněné skladatelky Beaty Hlavenkové. Jsou v pravidelných rozestupech rozmístěni po prostoru a své postavení téměř po celou dobu prakticky nemění. Jsou soustředěni každý na sebe, jejich pohyb však vytváří nenásilnou shodu a harmonii. Tanečníci v tomto představení nepředvádějí taneční virtuozitu, odložili ji stranou a působí spíše autoritou svých osobností, vstřebanou pohybovou kulturou.
„Flow“ je shodou okolnost termín, kterým jasnozřivý Rudolf Laban, choreograf a taneční myslitel začátku minulého století, otevřel novou kapitolu myšlení o tanci. To on formuloval „flow“ jako proud energií v těle, a vznikl tak pojem, kterým naše doba v taneční reflexi i v živé taneční tvorbě žije. Klíč ke svému „flow“ choreograf Havelka nijak neskrývá; inspiroval se starobylým a v Evropě velmi populárním pohybovým systémem tchajťi čchüan, jehož cvičení sehrálo roli i pro formování současných tanečníků od osmdesátých let minulého století. Jeho ritualizované pohyby mají původ v bojové technice, která se postupem doby zjemnila a sakralizovala. Havelka ovšem nepřevzal „slovník“ tohoto známého meditativního cvičení, jeho pohybový repertoár představují každodenní pohyby.
Inspirace tchaj-ťi čchüan
V kontrastu k meditativní náladě je také oblečení tanečníků zcela každodenní, civilní – ženy jsou v nenápadných, běžných šatech, jediný tanečník je oblečen formálněji, do saka s kravatou. Kostýmování je tedy zcela neutrální, bez náznaku teatrality či rituálnosti, a v žádném ohledu není návodné. Každodenní gesta Havelkovy choreografie jsou, podobně jako je tomu při společných cvičeních tchajťi čchüan, skupinově synchronizovaná. Především jsou ale prováděna v duchu tchajťi čchüan: v pomalém, zadržovaném tempu, s příznačnou vláčnou estetikou, která znamená citlivou distribuci energie v průběhu pohybu tak, aby bylo udrženo kontinuální proudění. Meditativní podstata tchajťi zůstala zachována, aniž by tanečníci byli nuceni „převlékat se“ za Číňany. Do evropského pohybového chování si choreograf nicméně pro ozdobičku vypůjčil několik charakteristických čínských pohybových detailů, jako například takzvané navíjení hedvábného vlákna – elementární vzorec nekonečného elipsovitého pohybu paží, dále obezřetné a přesné sunutí a pokládání chodidel a také způsob držení dlaní.
Lehce orientalizující je scéna Dragana Stojčevského. Nad hlavami tanečníků zastavil ve vzduchu spršku podzimního listí. Pod ní se odvíjejí taneční smyčky. Drobná vypadnutí tanečníků z jednotného proudu energie pouze podtrhávají narkotické působení celku stále plovoucí a nadnášející se choreografie. Tento pomalý, zdrženlivý a hluboce usebraný pohyb má schopnost uvést diváka do vstřícného hloubavého rozpoložení. A tato nákaza je hlavní hodnotou představení.
Vedle toho můžeme obdivovat cudnost, s níž Jiří Havelka do evropské zdrženlivosti a civilismu převedl čínskou ritualitu. Dá se říct, že jakkoli je nové Havelkovo představení rozjímavé a lehce orientalizující, v podstatě je evropsky konceptualistické, stejně jako byla konceptualistickou klauniádou předešlá Korekce.
Post scriptum: tvůrci anoncovali své představení (ironicky?) jako „hodinový kurz základních technik štěstí pro čtyři tanečníky a jednu skladatelku“. Měli jsme se smát?
Autorka je taneční publicistka.
Jiří Havelka, VerTeDance, Beata Hlavenková: Flow. Režie Jiří Havelka, tanec Helena Arenbergerová, Martina Hajdyla Lacová, Veronika Knytlová, Jaro Ondruš, scéna Dragan Stojčevski, hudba Beata Hlavenková, světelný design Katarína Ďuricová, projekce Martin Bražina, produkce VerTeDance o.s. Ponec – divadlo pro tanec, Praha. Premiéra 21. a 22. 11. 2016.