Podle staré mayské předpovědi měl před čtyřmi lety (21. 12. 2012) přijít konec světa. Nestalo se – k lítosti nemnoha, k radosti miliard. Dokonce se tehdy ještě zdálo, že svět je ekonomicky a politicky v lepší kondici než kdykoliv předtím, a tudíž nespěje k vyčerpání, nýbrž k lepším časům.
Skutečně zlomovým rokem, kdy něco podstatného skončilo a něco úplně nového začalo, byl až ten loňský, rok 2016. Nejde jen o jeho závěr, v němž se k moci ve Spojených státech dostal hrdina největší dějinné reality show Donald Trump. A ve hře nakonec zdaleka není jen politika, v níž se posilovala moc postmoderního mága, ruského prezidenta Vladimira Putina, který se naučil geniálně pracovat s tekutou podstatou mediální demokracie (ideologickému zmatku západních demokracií nejvíce rozumí ruský machiavelista), ale v níž roste i vliv čínského tygra, který se poté, co vyrostl ekonomicky, začíná kvůli přebytku kapitálu poohlížet po zisku i na burze světové politiky (i proto, že komunisté se stávají nejvlivnějšími kapitalisty). Rok 2016 přinesl mnohem hlubší změnu ve vnímání světa, kterou všelijaké ankety a světové uznávané instituce nazývají různě.
Němci mluví o době postfaktické, v níž mají podstatnější vliv mediální přeludy, které pocitově považujeme za pravé, než fakta a důkazy, o něž se opírala dřívější veřejná debata, a proto ji v potaz museli brát i populismem neustále svádění politici. Doba, kdy se Jürgen Habermas snažil vytvořit systém diskursivní etiky, v níž se kromě definice předmětů diskuse brala za východisko i sdílená dobrá vůle dobrat se pravdy, motivace, faktického směru tázání a odpovědí, je – zdá se – na nějaký čas nebo možná navždy pryč.
Německá společnost to cítí snad ještě silněji než ostatní, zejména proto, že její poválečné znovuzrození stálo právě na pokračování emancipačních projektů osvícenství. Víra ve společnost Rozumu tu vychází z přesvědčení o společném základě, a tudíž o jisté univerzalitě, která se vlivem tekutého virtuálního prostředí moderních médií a sociálních sítí roztéká do nepřehledné a dosti nevábné kaše.
V anglosaském světě se pro nový trend vžilo označení „posttruth“ neboli doba po pravdě. I tady se vylučují fakta jako jistá všeobecně dohodnutá forma souhlasu reality a myšlení. Dokonce se to dělá záměrně, protože vymazání pravdy jako jakéhosi předpokládaného společného referentu otevírá prostor pro citovou manipulaci. Samozřejmě že se dál něco dokládá, argumentuje, vykládá, ale dělá se to v prostoru vyprázdnění pravdy, tedy tam, kde o pravdu nejde, protože podstatnější je postoj a citová identifikace s předloženými obrazy. Pravda není limitou, k níž se blížíme, nýbrž tím, co mají ti, kterým věříme.
Netýká se to jen hojně probíraných politických manipulací, jak by se mohlo zdát z hektického boje na sociálních sítích, jemuž vévodí Twitter Donalda Trumpa s patnácti miliony sdílejících osob. Jde o hlubší proměnu myšlení a vnímání světa, jejíž dopad zatím neumíme odhadnout. Měníli se radikálně způsoby, jimiž se dostáváme k osobním přesvědčením, která navíc chceme a priori osvobodit od všeobecného rozumu a jeho pravidel, protože ho pod vlivem dění považujeme za snadno manipulovatelný, musí se to nutně odrazit i v mezilidských vztazích, v politice a koneckonců i v konstrukci nás samých. V tom, jak vymýšlíme a inscenujeme sami sebe: právě jako jednu z možných manipulací a stylizací, jako postfaktické subjekty doby postpravdivé.
Mediální bláznovství, které jsme v roce 2016 zažili poprvé opravdu naplno, přirozeně zesiluje dojem osudovosti a nevratnosti proměny, kterou jako tradičně západně organizované hierarchické a rozumové společnosti prožíváme. Nemůžeme se smířit s tím, že bílá není bílá a černá černá, nýbrž že existují tisíce odstínů, které náš obraz reality komplikují. Tak se i lidé kritické mysli raději vracejí ke starým jistotám jedniček a nul, vylučovací logice, ke snadnému a přehlednému půdorysu Dobro kontra Zlo, a ti méně kritičtí, znejistění nepevností všeho, volí raději sebe samy, egoismus jako solitérní pravdu, která se ovšem nakonec až příliš často překrývá s pravdou toho, kdo ji většině umí šikovně a velmi emocionálně vnutit. Neumíme žít v nejistotě, a tak raději volíme útěky k jistotám falešným…
Rok 2016 se v tomto smyslu zapíše jako letopočet paniky z nejistoty a také jako rok zrození desítek zvěstovatelů jistot nových, snadných a falešných.
Na prahu nového letopočtu 2017 by se ale mělo skončit optimističtěji. Bude to znít paradoxně, ale právě proto skončíme připomínkou jedné smrti, která se zjevila na konci posledního zmizelého roku. Pár dní před Silvestrem umřel Petr Hájek, jeden z vynálezců fuzzy logiky čili mlhavé logiky, v níž se nepočítá s prvky vyhraněnými do jedniček a nul, nýbrž s jakýmisi mezistupni, které se limitám pouze blíží. Petr Hájek nám všem ztraceným v postfaktickém světě trpělivě ukazoval, že i v mlze současného světa se lze dobře orientovat a že se pořád jedná o rámec velmi rozumový, logický.
Proč tedy nezačít nový rok s myšlenkou na Petra Hájka a na fuzzy logiku, které nám je všem zapotřebí? Svět se možná definitivně stal blázincem, ale to ještě neznamená, že bychom se v něm nemohli pravdivě, rozumně a logicky vyznat.
Autor je šéfredaktor stanice Českého rozhlasu Vltava.