Příběhy z děcáku

Kolektiv Ašta šmé, který tvoří komiksový výtvarník a scenárista Vojtěch Mašek, sociál­ní antropoložka Markéta Hajská a romistka Máša Bořkovcová, se už několik let zaměřuje na zaznamenávání a publikování osudů lidí z okraje společnosti. Jejich zatím nejznámějším projektem byla dokumentární komiksová trilogie O přibjehi (Lipnik 2010), v níž byly zachyceny osudy Romů tří generací, od nejstaršího Ferka přes ženu ve středním věku Albínu až k dospívající Kevě. V loňském roce vyšla druhá trilogie, která sleduje osudy tří dětí z dětského domova.

Strasti odložených dětí

Série, v níž Vojtěcha Maška nahradili tři různí výtvarníci, dostala název Nejisté domovy a Romové vystupují ve dvou ze tří sešitů. Příběhy Romů zde převažují proto, že jejich šance dostat se z dětského domova do náhradní rodiny je kvůli společenským předsudkům méně pravděpodobná. První část, Silnější než někdo, výtvarně ztvárnil Marek Pokorný. V tomto svazku sledujeme životní osudy Honzy Oračka – malého siláka, který se v návalech vzteku stává neovladatelnou střelou. Do dětského domova se Honza dostává ve věku dvou let, poté, co se rozpadne vztah jeho rodičů a matka se stěží uživí sama. Po traumatizujících zážitcích z děcáku dostává Honza druhou šanci na skautském táboře, kam si ho odváží jeden z vedoucích, aby mu alespoň trochu zpříjemnil prázdniny.

Příběh Michala v sešitu nazvaném Nebuď jak gádžo! zpracovala Františka Loubat. Velký prostor je tu vyhrazen kopiím dokumentů, které jsou výmluvným komentářem Michalova dětství a dospívání. I on pochází z rozpadlé romské rodiny a vyrůstá bez otce. Právě tento příběh však rozbíjí obecně rozšířený stereotyp romského dítěte se špatnou genetickou výbavou. Navzdory nízké inteligenci své matky i zprávám dětských psychologů, podle nichž je podprůměrně nadaným a nepříliš inteligentním dítětem, se z Michala v období dospívání stane mladík se zájmem o všechno možné, je přijat na střední školu a později i na vysokou.

Třetí svazek Lili a dvě mámy nakreslila Lela Geislerová a autoři scénáře se v něm zaměřili na pěstounskou rodinu a její život s novým členem rodiny. Desetiletá Lili není Romka a je s podivem, že si ji z ústavu někdo nevybral dřív. Problémem se však ukazuje být její matka, pro kterou by bylo lepší, kdyby Lili zůstala v dětském domově, neboť by se tak s ní mohla častěji scházet. Přes všechny útrapy, které s matkou prožila, má Lili stále pocit, že by se jednou chtěla vrátit do její péče.

Synergické vykreslení příběhů

Stejně jako O přibjehi stavějí i Nejisté domovy na autenticitě. Dialogy jsou zachyceny ve své přirozenosti, i když jim proto občas chybí dramatičtější spád. Neschází zde však napětí, plynoucí z očekávání dalších zvratů v osudech hlavních postav, a dá se říct, že se všechny svazky čtou se zatajeným dechem. Unikátnost osudů je dotvářena rozdílným výtvarným pojetím jednotlivých svazků. Výtvarně nejpodařenější mi připadá přístup animátora Marka Pokorného. Kompozice jednotlivých stránek i použití nástrojů infografiky připomenou komiksy Chrise Warea. Silnější než někdo je ze tří alb rozhodně nejlíbivější, což je v sympatickém rozporu s nejméně uchopitelnou postavou této trilogie. Jednoduché černobílé zpracování druhého příběhu od Františky Loubat vytváří překvapivou kombinaci s barvitými dopisy, zprávami a nečekanými zvraty původně předvídatelného osudu. Celostránková barevná kresba Lely Geislerové se zase dobře doplňuje s emocionálním tápáním dospívající Lili.

Je jen škoda, že Nejisté domovy najdou své čtenáře především mezi těmi, kteří se na romskou problematiku i na to, jak se děti dlouhodobě vyrůstající v dětských domovech obtížně zařazují do společnosti, dívají bez předsudků. Ti, kteří si vystačí se škatulkami, se o této trilogii zřejmě vůbec nedovědí. Určitě by stálo za to, aby se s oběma trilogiemi pracovalo na základních a středních školách. Právě konkrétní osudy lidí, s nimiž lze sympatizovat i nesouhlasit, jsou tím, co se jakýmkoli škatulkám vzpírá.