Ikonou paměti romského holocaustu se stal prasečák v Letech u Písku. Ve stínu zařízení na „živočišnou výrobu masa“ dodnes zůstává celá řada střetů, konfliktů a otázek, třebaže se mluví o tom, že teď už bude opravdu, ale opravdu stržen. I kdyby k tomu nakonec došlo, problémy jen tak nezmizí.
Koncentrační tábor byl poblíž vesnice Lety u Písku zřízen v roce 1940 na základě rozhodnutí druhorepublikové vlády o „kárných pracovních táborech“, v nichž měli dlouhodobě nezaměstnaní podstupovat českou verzi tříměsíčních galejí. Postupně změnil účel, ale nikoli personál: a tak se zde čeští četníci pod vedením Josefa Janovského stali dočasnými pány nad životem a smrtí více než tisíce Romů, včetně žen a malých dětí. Přes tři sta nedobrovolných obyvatel tábora (celkem jich bylo na třináct set) se stalo oběťmi krutého zacházení či epidemie tyfu, která byla důsledkem otřesných hygienických podmínek, extrémní přeplněnosti tábora, ale i toho, že čeští dozorci okrádali vězně o potraviny. Vězňové, kteří přežili, byli posláni na smrt do Osvětimi.
Zapomenutá minulost
Takřka nikdo z dozorců nebyl po válce za tento český příspěvek k romskému holocaustu odsouzen, i sadistu Janovského soud nakonec osvobodil. Potrestán byl pouze dozorce Josef Luňáček, který dostal za krutost vůči vězňům důtku. Ze zhruba 6 500 českých Romů přežilo válku jen pár set, což byl v relativních číslech možná vůbec nejúspěšnější případ nacistické genocidy Romů. Můžeme jen spekulovat, zda by byl tento „úspěch“ možný bez horlivého spolupachatelství českých četníků a protektorátní kolaborantské správy.
Za minulého režimu nebyl koncentrační tábor v Letech tématem veřejné debaty, i když se o něm vědělo a sem tam i psalo. O to bouřlivěji se téma začalo otevírat v devadesátých letech. Stalo se mezinárodním morálním skandálem, k němuž se vyjadřoval kdekdo, jedním z mnoha bojišť mezi historií a pamětí, jak ukazuje v knize Vanished History (Zmizelá historie, 2016) Tomáš Sniegoň. Je třeba říct, že nejviditelnější protagonisté ztělesňovali až do karikaturních rozměrů všechny negativní stereotypy, které existují o aktivistické a nezodpovědné paměti na straně jedné a zdánlivě odtažité a ve skutečnosti apologetické historii na straně druhé.
Sporným hrdinou bojovníků za uznání české viny a odstranění prasečáku se stal americký genealog Paul Polansky, který Letům zajistil mezinárodní publicitu (už první článek, který v titulku mluvil o „tisících Romů vyvražděných Čechy“, přeháněl). Při svých výzkumech jihočeských předků současných amerických rodin byl šokován českým rasismem a právě Lety pochopil jako jejich výmluvný symbol. S využitím překladatele zapsal kolem stovky rozhovorů s pamětníky (všichni prý odmítli nahrávání – což znemožnilo jakoukoli zpětnou kontrolu) a o svých skandálních odhaleních vydal několik publikací: knihu rozhovorů, sbírku básní a román Bouře. Román obsahoval i vysvětlení, proč měla Polanského činnost malý ohlas: z práce vězňů měl mít profit otec vlivného hradního kancléře kníže Schwarzenberg a mezi krutými dozorci se měl nacházet i nevlastní bratr prezidenta Havla, levoboček mocného vládce pražské Lucerny… K podivnostem kolem románu patří, že jeho náklad údajně takřka kompletně zničila povodeň v roce 2002. Americký showman získal mnohem víc pozornosti než německý sociolog a aktivista Markus Pape, jehož faktická kniha A nikdo vám nebude věřit (1997) byla ve skutečnosti kombinací seriózního přístupu a odvážně kladených otázek.
Polanský střílel od boku a často si příliš nelámal hlavu s fakty ani s čísly. Čtenáře lákal do fikčních žánrů, v nichž prý řekne „celou pravdu“, přitom ale požíval privilegium autorské licence. Právě některá Polanského faktografická uklouznutí či autorské manipulace daly jeho odpůrcům příležitost bagatelizovat jeho kritiku české společnosti. Proti amatérskému zájmu a aktivismu paměti měla nastoupit přísná historická věda. Vedla si snad ale ještě hůře než aktivismus přepisující fakta.
Národněobranářská historiografie
Předním odborníkem na genocidu Romů v Česku se stal historik Ctibor Nečas. Je ovšem představitelem vcelku suchého popisu, založeného na pramenech pachatelů, jež jsou uloženy v třeboňském archivu. Podle svých kritiků využil jen velmi nedostatečně nejen vzpomínky obětí (ptal se jich spíš na Osvětim než na Lety), ale také jiné archiválie, třeba ty z poválečných soudů s dozorci. Výsledkem byla popisná historiografie, která reprodukuje táhlý styl byrokracie koncentračního tábora a neklade si příliš mnoho otázek po souvislostech a zodpovědnosti.
Ještě mnohem horší ale bylo, že Nečas v roce 1999 umožnil, aby jeho poznatky rámoval historik Jaroslav Valenta v brožurce Historikové a kauza Lety. Ta byla rozdávána poslancům jako zjevení „historické pravdy“ k celé kauze, ač se mnohem více jednalo o národněobranářský pamflet.
Právě tón tohoto pamfletu pak umožnil řadě politiků význam tábora shazovat. V tomto smyslu se vyjádřil například prezident Václav Klaus v roce 2005: „Není to opravdu koncentrační tábor v tom slova smyslu, jak každý z nás podvědomě rozumí slovu koncentrační tábor a vidí Osvětim, Buchenwald a tyto věci.“ Komunista Miloslav Ransdorf zase prohlásil: „Jako historik vím, že se ohledně Letů bezuzdně lže. Žádný skutečný koncentrák tam nikdy nebyl.“
Zakleté Lety
Hlavním argumentem se nicméně nestalo zpochybňování charakteru tábora, ale peníze. Stovky milionů, které by stál přesun vepřína, by asi žádná vláda neobhájila nejen před majoritou, ale možná ani před mnohými Romy, kteří by se mohli ptát, proč peníze nejdou raději na vytažení živých z pasti ghett. A tak se spor v nezměněných kulisách prasečáku (roku 1994 zprivatizovaného) přesunul do nového tisíciletí. Vedle každoročních ceremonií na místě s ponižující siluetou v pozadí občas došlo k nějakému rozruchu – to když romští předáci dali najevo, že nechtějí spolupracovat s mocí nebo když antirasističtí aktivisté došli k závěru, že se situace současných Romů nepohne, pokud bude na místě utrpení jejich předků stát prasečák, a zahájili kampaň včetně blokády.
Do sporů okolo tábora přicházejí nové tváře a iniciativy, něco ze zakletí devadesátých let ale jako by se neustále opakovalo. Na jedné straně je apologetika, slova jako „Lety nebyl koncentrační tábor, byl to sběrný tábor“, která slyšíte i od obslužného personálu na výstavě, jež se Letů týká. V Letech vzniklo pamětní místo, ale podřazené pod Památník Lidice, což je víc než symbolické: utrpení, které Romům způsobili protektorátní čeští četníci, bylo podřazeno pod české utrpení a český národní příběh.
Na straně druhé je tu snaha formulovat až jakousi metafyzickou českou vinu, výrazná u mnohých lidskoprávních aktivistů i v kampaních sdružení Konexe a Antifašistické akce. Lety se staly dobře dostupným kamenem, kterým se dá hodit po svědomí většiny, anebo zkratkou k řešení aktuálních problémů přes minulost a paměť. Obě iniciativy chtějí podvrátit nacionalismus, jenže důrazem na jakousi metafyzickou národní vinu, která se dědí po předcích, spíš podtrhují jeho předpoklady.
Pokud sledujeme již déle než dvacet let trvající zápas o prasečák, těžko se zbavujeme skepse, když – pokolikáté už? – slyšíme, že bude odstraněn. Jenže i pokud by se tak stalo, skrývají se za ním ještě podstatnější otázky: Jak vhodně uctít památku obětí a vztáhnout je k přítomnosti bez laciných aktualizací? Jak se vyhnout snižování české viny i lacinému moralizování?
Autor je politolog a novinář.