Vtrhnul mi nedávno do antikvární oficíny starý muž, sotva se pohyboval, přidržoval se regálů, jízdního kola, navršených beden a stolu. Sípal. A hned natvrdo, že by chtěl Vondrušku. Nebo Bauera. Koukám na něj, mám sto chutí ho poslat k čertu, před hodinou jsem mluvil se vzácnou návštěvou, a teď taková pohroma. Říkám, že blbosti tohoto typu nevedu, muž mě přejede pohrdlivým pohledem a bez pozdravu vypadne na ulici.
Kdo by taky chtěl prodávat Vondrušku? Není to tak dlouho, co mi jedna kamarádka vyprávěla, jak se nechala zaměstnat v knihkupectví. Jednoho dne vešel do automatických dveří chlapík se splasklým batohem a prohlížel si knížky nejrůznějšího druhu. Moje známá – říkejme jí Anna – se dlouze vybavovala se svou kolegyní, dotyčného pustila z hlavy; ostatně stejně jako jiné podivíny, kteří nemají nic lepšího na práci než u knihkupce louskat celé kapitoly. Chlapík si mezitím párkrát ověřil, že nad ním skutečně chybí dozor, zaplul do oddělení Věční husiti, naplnil sak, pak se pomalu přiblížil zpět k automatickým dveřím, počkal, až někdo půjde proti němu – a když se tak stalo, když mezi dveře vstoupil z ulice nic netušící zákazník, rychlým krokem se vyhrnul ven, spustil alarm a zmizel v ulicích. Anna, jinak holka bystrá, pár sekund nevěděla, co se děje, a snad by ještě v tom zmatku zakročila proti muži, co vypustil zloděje.
Když si později pouštěla situaci ze záznamu, nevěřila, že je možné nacpat do laloku dobrý metr epopeje. Teď už nevím, jestli jí zaměstnavatel těch pár tisícovek škody odpustil, anebo zda si musela odpracovat sto hodin k dobru výnosného celorepublikového byznysu.
Jenže to není všechno. Vondruška táhne. Jindy jsem zas slyšel příběh od jedné knihovnice, která měla tu čest pozvat téhož spisovatele na podvečerní čtení. Bylo to krásné, před domem čekal dav lidí, kteří svému nejoblíbenějšímu detektivkáři, starajícímu se mimo jiné i o dobro zděděné země, po celý večer viseli na rtech. Chtěli slyšet dobro. U vstupních dveří čekal balík knih; knih, které měly být vzápětí rozprodány a podepsány. Spisovatel četl ze svých napínavých příběhů, nebylo lze se jeho vyprávěnkám vzepřít a zůstat pozorný k chystajícímu se zločinu. Opět toho kdosi využil; těžko říct, jestli zase přišel s krosničkou, anebo si před dům rovnou postavil kombíka, každopádně čapnul půl metráku epopeje a zmizel neznámo kam.
Kdo tehdy škodu zaplatil, netuším, dokážu si ale představit, jak zklamaní museli být ti dobří lidé, kteří v každém Vondruškově odstavci tuší působivou paralelu s dnešní neradostnou dobou. Jistě se těšili, jak si doma pod lampou prohlédnou mistrův autograf a širokou branou vejdou ku středověku, tam, kde bylo ještě všechno v pořádku a kde se za zlodějinu rovnou sekalo na pahýl.
Tehdy mi také došlo, že Vondruška zabalený do fólie anebo – jak se prý mezi prodavači říká – Vondruška ve šprcce, kterého jsem párkrát našel v nabídce některých svých pražských kolegů, je výsledkem kriminální činnosti, kdoví proč zaměřené zrovna na husity. Každý, kdo takovou knihu koupí, by měl pomyslet na nešťastníky, kteří museli trčet za pultem tři po sobě jdoucí celotýdenní směny, anebo si před očima neustále přehrávat barevné záběry zločince, který zmáčkne knihy jako harmoniku a protlačí je snad dnem batohu rovnou do nory spřízněného prodejce.
Tohle všechno by samozřejmě nemuselo být, kdyby takoví dýchaviční starci, kteří toho jistě v životě přečetli tolik, že se jim jen tak někdo nevyrovná, kdyby se nespokojili s lyrickým obrazem večerní krajiny, v níž vlahý větřík rozechvívá listy v korunách vzrostlých stromů, kdyby nebyli zblblí ze zpráv o novodobých nájezdnících, tolik se podobajících barbarským Germánům, kdyby spíše než po husitech sáhli po nějaké zelené detektivce, například po Konci milovníka žen od Inny Rottové nebo po Sklepech architekta Hellera, které sepsal nějaký Jaroslav Kuťák, kdyby se věnovali filatelii, sháněli v antikvářských krabicích verneovku se stužkou anebo příručku pro motoristy z roku 1932.
Jenže ne, oni musí mít to nejtlustší, oni musí vrazit nos nejen do mé oficíny, ale i mezi urozený či prostý lid, do klášterů, na univerzity, na radnice i do řemeslnických dílen, oni touží po působivé fresce, v níž je zachycena řada dobových zvyklostí, móda, stolovací způsoby, ale také rodinné vztahy a představy středověkého člověka. Chtějí, aby jejich spisovatel postihnul důvody, proč se chudí postavili proti bohatým, prostí proti vzdělaným, Češi proti Němcům, aby jim ukázal, jak dopadl střet rozumných s fanatiky. Jejich požadavkem není nic jiného než dostat za mrzký peníz historicky věrně popisované události, jež tvoří kulisu čtivého a napínavého příběhu rozvětvené rodiny Prokopů, jejíž příslušníky postaví neúprosný osud proti sobě. To, za jakých okolností se jejich kniha dostala mezi ošuntělé svazky antikvárníkovy, je jim docela šumák, když by na to došlo, voni by takového Vondrušku možná i ukradli. Však co taky, myslíte, že husiti si s tím dělali nějakou hlavu? A když ne husiti, tak co my, vždyť v Evropě je válka, civilizace krachuje pod přívalem nepřátelských hord; každej by měl Vondrušku číst, a ne jím pohrdat.
Přesně tohle mi nejspíš dal na srozuměnou chlap, kterého jsem tak nepěkně vypakoval z obchodu.
Autor je antikvář a literární kritik.