Lucien a záchvaty běsu - antikvární redukce

Když se Lucien v Balzakových Ztracených iluzích vypracoval díky jedinému článku na celebritu mediálního provozu, nemohl jistě tušit, jakou lekci v nejbližší době dostane od svých nových kolegů. Co na tom, že ho několik marginalizovaných intelektuálů varovalo před světem vlivových platforem, vždyť nemusí hned být tak zle; i žurnalistiku přece lze provozovat se vší slušností, kriticky a bez postranních úmyslů.

Lucienovi, onomu slavnému „maloměstské­mu veleduchovi“, se rychle přejí polévka v jídelně pro chudé. Sotva se porozhlédne po Paříži, vysvleče šaty, v nichž byl za trapného venkovského burana, zorientuje se v labyrintu komplikovaných společenských vztahů, dodá si odvahy a začne se vnucovat nakladatelům. Musí co nejrychleji dosáhnout svého, stát se slavným, získat šlechtický titul a naplivat do obličeje lidem, kteří mu nepřáli na jeho cestě k výšinám. Vždyť on se může narozdíl od nich opřít o jisté nadání a rychle si osvojí pokrytecké manýry. Sláva; toť návěstidlo, které mu září do noci v mizerné čtvrti pařížských chudáků.

Vypravěč Ztracených iluzí si dá tu práci a krok za krokem doprovodí Luciena na cestě ke zkáze. Vymete s ním studovny, jídelny, a poté co si Lucien přece jenom najde dvířka do lepší společnosti, rozpitvá praktiky zlobivých sloupkařů. Jsme v samém srdci románu. Počátek dvacátých let 19. století, pařížské noviny fungují jako mocenské pařáty a jen na nich záleží, chce­-li někdo obstát ve společnosti. Redaktoři zastávají nejvyšší společenské role. Francouzská šlechta jim hrozí náhubkem a třese se přitom hrůzou před jejich šlehy, provozovatelé divadel si je pro jistotu předcházejí ohromným množstvím vstupenek a knižní nakladatelé s nimi uzavírají pakty o neútočení, podložené tučným výpalným.

Balzakovi nelze upřít jistou dávku předvídavosti, když vkládá do úst jedné z postav tuto repliku: „Vliv a moc novin jsou ­teprve v počátcích, žurnalismus je ještě v plenkách, ale vyroste. Za deset let se bude muset všecko zveřejňovat.“ Jistou, nikoli absolutní. Lucien dostane možnost vyvíjet v laboratoři západní společnost, obnaženou, kapitalizovanou a efektivní. Najednou vidí, že všechno, co jej obklopuje, lze převést na peníze, snad jen s výjimkou lásky, jíž ho zahrnuje milenka Coralie. Ať udělá cokoli, pokaždé nejdříve kalkuluje. Rychle se naučí, jak obstát před nadutci, a bez výhrad přijme pravidla hry; co by ne, když společnost, do níž se zapojil, není ničím jiným než kasinem, jehož hráči se nespokojí s pouhou hrou – chtějí slávu a touží po moci, která by jim zajistila vysokou doživotní rentu.

Myslím, že Ztracené iluze tu nejsou proto, abychom se z nich poučili v duchu ctnostných zásad intelektuálů, kteří vystupují pokaždé jen na správné straně a štítí se nových poměrů. Morálka a uměřenost je tu až na posledním místě; k čemu Balzac napíná pozornost, je především ohromná vůle k tomu, vybičovat vášeň, stát se divokým prevítem, stejně jako nelítostným obhájcem konzervativních hodnot. Lucien se nechá vynést do nebe jen proto, aby mohl být vzápětí zničen, zadupán těmi, které ještě den předtím považoval za přátele. Není mu omluvou, že z toho mnohdy nemá rozum, zůstávaje až do úplného konce elévem mezi rozzuřenými tygry. Naopak, tento jeho handicap je prostředkem, jak dosáhnout ještě hlubší slasti: vrhat se do tmy, to vzruší snad i nejzkušenější hráče.

Zůstává­-li kapitál hlavním společným hybatelem, pak nelze čekat žádná velká milosrdenství. Obávám se, že se můžeme tvářit sebechápavěji, ale z pravidel popsaných ve Ztracených iluzích se vymaníme jen stěží.