„Podívejme se na některá ustanovení Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, který u nás platí od 23. 3. 1976 jako zákon 120/1976 Sb. a byl poťouchle využit k ‚protistátnímu Prohlášení Charty 77‘. Státy, smluvní strany tohoto paktu, uznávají, že pro ideál svobodné lidské bytosti je nutno vytvořit ‚takové podmínky, v nichž bude moci každý požívat svých hospodářských, sociálních a kulturních práv‘. Smluvní strany ‚uznávají právo každého jednotlivce na přiměřenou životní úroveň pro něj a jeho rodinu, zahrnujíce v to dostatečnou výživu, šatstvo, byt, a neustálé zlepšování životních podmínek‘. Takže třeba bydlet podle ‚přiměřené úrovně‘ je sociální právo, nikoli dar moci; ta je proto povinna starat se o to, aby na byty nebyl vztažen ‚trh bez přívlastků‘, který by toto právo ohrožoval. V tomto smyslu náš právní řád zavazuje vládu provádět jak regulaci nájemného, tak i bytovou výstavbu. To zatím vůdcové naší státostrany vůbec neberou na vědomí. Obávám se, že většina našich mocných ani neví, že svou politiku dělají v rozporu s nějakými právními závazky. Myslí si prostě, že pro orientaci politiky státu stačí partajní plakátové heslo ‚Stop socialismu – jdeme pravou cestou‘. Jako socialismus přitom zavrhují věci, které současná západní Evropa chápe už jako civilizační standard pro své občany. O řešení potíží se vede demokratickými prostředky boj různých sociálních zájmů, ale vláda nesmí přehlížet, že ze sociálních práv občanů vyplývají státu určité povinnosti.“
Dodnes aktuálním citátem z textu, který před dvaadvaceti lety publikoval můj otec, politolog a právník Zdeněk Mlynář, a který se objevil v souboru jeho porevolučních politických komentářů Proti srsti (1996), chci připomenout výročí Charty 77 jiným způsobem než konstruováním převážně mytologického obrazu zástupné oběti a morálně spasitelského ideálu, jak nám ho právě nyní předkládají veřejná i soukromá média a instituce. Jedním ze sympatických momentů výročního vzpomínání je připomínka toho, že se v Chartě sešli lidé různých politických i světových názorů. Potřeba uvědomit si, že někdy je situace tak vážná, že musíme upřednostnit to, co nás spojuje, a dočasně odložit to, co nás rozděluje, bude stále aktuálnější. Pokud bychom ale od memoriálních rituálů a výzev měli pokročit k historizaci – a po čtyřiceti letech je opravdu načase –, pak nás musí zajímat také proces rozkladu této akční jednoty.
Charta měla jistě některé nadčasové hodnoty, ale jako konkrétní společenství se prakticky rozpadla hned na konci listopadu 1989. Názorovou polarizaci na prahu vstupu do světa skutečné politiky ztělesnili dva z původních iniciátorů a předních představitelů Charty – Václav Havel a Zdeněk Mlynář. Mlynář se na rozdíl od zdejších disidentů pohyboval od své emigrace v červnu 1977 v intelektuálním prostředí tehdejšího „eurokomunismu“ a demokratického socialismu. Později se snažil tyto proudy prosadit do české polistopadové politiky spolu s ojediněle prozíravou politickou vizí hrozby globální klimatické krize. Havlův establishment jej však čím dál ostřeji kritizoval a marginalizoval. Po založení volební strany Levý blok bylo proti Mlynářovi (a absurdně pouze proti němu) dokonce vzneseno obvinění z velezrady za podpis takzvaných moskevských protokolů v srpnu 1968.
Ráda bych zde z výše uvedené knihy ocitovala ještě několik Mlynářových poznámek k úloze levice: „Naše dnešní společnost s nadvládou pravice nespadla z nebe. Nevytvořila se také až po listopadu 1989, nestvořil ji ani Havel, ani Klaus. Rodila se dlouho pod pokličkou monopolní moci KSČ, kterou listopad jen odstranil; realita se tak stala viditelnou a v tomto smyslu dokonce skutečně zvítězila pravda nad lží.“
„Levice je víc než politická formace: je to politickosociální jev, souhrn určitých lidských potřeb a zájmů (nejenom sociálních) a hodnotových orientací. Je to levicová kultura v nejširším slova smyslu, ve smyslu určitých postojů k mnoha různým otázkám v různých životních situacích. Je to vedle politiky také životní styl. Hlavním úkolem levice není těžit z krizí a těžkostí, ale umožnit lidem, kterým pravicová politika dává možností jen málo nebo jen na papíře, aby hráli se svými zájmy, potřebami a životními postoji roli, kterou nikdo nemůže přehlížet.“
„Levicová politika nemůže uskutečnit ideální civilizační koncepci tím, že uchopí moc a bude dirigovat. Musí se přizpůsobit tomu, co je v reálné – například české – společnosti pro lidi žádoucí. Je něco jiného uvažovat o civilizační krizi nebo světové revoluci a něco jiného je, jak vyhrát volby v Kolíně. Nejde o pragmatismus, ale o to, co lidé chtějí a potřebují.“
„Levicová strana nemá určovat soukromým vlastníkům, bankám, mezinárodním společnostem, co mají dělat, aby si efektivně vydělali. Levicová strana ale musí dávat pozor, zda se přitom s lidmi zachází jako s lidmi. Moderní společnost je spor dvou principů a dvou tendencí, kapitalistické a antikapitalistické. A my jsme jedna z nich, ta druhá.“
„Pod demokracií chápu skutečnou možnost většiny obyvatelstva účinně zasahovat do procesu politického rozhodování. To znamená informovanost o tom, o čem se rozhoduje, a to tak, aby tomu mohl rozumět řadový volič. To znamená dát lidem možnost posoudit několik variant řešení a vybrat mezi nimi tu, která se jim zdá být v jejich vlastním zájmu. To znamená vytvářet instituce a organizace, které to většině lidí umožní. Politické strany k tomu nestačí.“
Ve volbách roku 1996 se volba Levého bloku zdála být ve vlastním zájmu pouze 1,4 procenta voličů. Půl roku před nimi Zdeňku Mlynářovi diagnostikovali rakovinu plic a rok po těchto volbách v sedmašedesáti zemřel. V březnu 1991 napsal: „Pokud zůstane vládní politika tak přezíravá vůči zájmům lidí a tak zahleděná do protisocialistické ideologie, nezmění se nic. Jen, až naše společnost opravdu narazí na dno krize, bude muset tato politika nést za stav věcí zodpovědnost. Na komunisty už to nebude možné všechno svést.“
Autorka je profesorka dějin umění na UMPRUM.