Haruki Murakami
Hon na ovci
Přeložil Tomáš Jurkovič
Odeon 2016, 384 s.
Oceňovaný román Hon na ovci z roku 1982, v pořadí třetí dílo Harukiho Murakamiho, se konečně dočkal českého překladu. Zavádí nás do divoké ostrovní krajiny, kde se potkává minulost se současností a svět živých se světem mrtvých. Kniha tak atmosférou zapadá mezi další Murakamiho díla, jako je například Kafka na pobřeží, komplexním vypravěčstvím je však překonává. Lehce znuděný spolumajitel malé reklamní agentury, kterého právě opustila manželka, se nečekaně zaplétá do podivného příběhu, který se točí okolo ještě podivnější ovce s hvězdou na hřbetě. Cesta za tímto zvířetem ho zavádí až na japonský ostrov Hokkaidó. Putování provázejí nečekaná setkání, náhody a skutečnosti, které nakonec zcela vychýlí životní plán hlavního hrdiny. Pečlivě vystavěný příběh není jen produktem autorské licence. Murakami se jednotlivými motivy při psaní intenzivně zabýval, nastudoval si vše dostupné o chovu ovcí v Japonsku či o dějinách japonského kolonialismu a sám se na Hokkaidó vypravil. Poctivě čerpal nejen z historie ostrova, ale i z jeho topografie – popisy krajiny jsou tak téměř cestopisné. Hvězda na vlajce, pod níž v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století probíhala relativně pozdní kolonizace tohoto nejsevernějšího japonského ostrova, se objevila i na hřbetě záhadné ovce, která dokáže pro své záměry „kolonizovat“ lidské duše. Tuto symboliku lze číst hned několika způsoby, a kniha tak navzdory jasné dějové linii ponechává prostor čtenářově imaginaci.
Markéta Foitová
Robert E. Howard
Černý kámen
Přeložili Milan Žáček a Michael Bronec
Laser-books 2016, 248 s.
Nejznámější hororovou povídkou Roberta E. Howarda, tvůrce barbara Conana, jsou Holubi z pekel. Tato povídka ale do sbírky Černý kámen příznačně nebyla zařazena. Svazek obsahuje Howardovy krátké prózy ovlivněné dílem jiného klasika weird fiction, H. P. Lovecrafta. Howard totiž patřil do okruhu mladých autorů, kteří s Lovecraftem počátkem třicátých let minulého století vedli korespondenci a inspirovali se jeho osobitým stylem. Stejně jako rané lovecraftovské povídky Roberta Blocha nebo Henryho Kuttnera, z nichž se později staly výrazné osobnosti fantastické literatury, nepatří ani texty obsažené v Černém kameni k nejlepším autorovým prózám. Jde spíš o začátečnické, často přiznaně epigonské příběhy, které mají k osobité bizarnosti Lovecraftových povídek velmi daleko. V Howardových povídkách se navíc hororové prvky potkávají s vlivy dobrodružné fantasy. Jeho hrdinové jsou mnohem aktivnější a dokážou s nadpřirozenými silami bojovat účinněji než paralyzované a bezmocné Lovecraftovy postavy. Hodně se tu cestuje do exotických krajin a přivážejí se odtud prokleté artefakty, často se prolévá krev a vzývá se barbarská živočišnost předků. Howardovy povídky jsou také ještě otevřeněji rasistické než texty jeho mentora – hemží se to v nich zdegenerovanými orientálci a dalšími podřadnými a primitivními etniky. Z dnešního pohledu je Černý kámen pozoruhodný spíš jako ukázka typické weird fiction své doby než jako příspěvek do kánonu stále populární lovecraftovské fikce.
Antonín Tesař
Patrik Girgle
Vertigo
Knižní klub 2016, 140 s.
Cíl Literární ceny Knižního klubu je záslužný: snaží se objevovat nové talenty a podporovat je tím, že jim kromě peněz nadělí i vydání knihy. Bohužel minimálně v posledních letech cena troskotá na tom, že moc takových talentů není – lze totiž těžko předpokládat, že by porota naschvál vybírala nemastné a neslané texty, které čtenářem projdou jak pecka trávicím traktem. Potvrzuje to i vítěz loňského ročníku Patrik Girgle. Jeho novelu, která je na záložce anoncována jako „trochu kruté čtení, pro někoho možná příliš syrové“, vystihuje spíše druhá část této charakteristiky: „nebo naopak banální v nikam nevedoucích rozhovorech a prázdných gestech“. Vertigo má být zpřítomněním devadesátých let, ovšem jejich duch se v příběhu odráží jen vnějškově a na záložce je tato doba uvedena zřejmě především kvůli tápání redaktorů, kteří nevěděli, čeho se chytit. Po pár dnech od přečtení knihy si pamatujete tři věci: pachuť „osudových“ lásek z gymplu, několik rybářských historek a grafickou úpravu s motivem pásků vytahaných z audiokazet. Ovšem nejedná se o katastrofu. Je to inertní kniha, která neurazí, ale je stylem i obsahem zaměnitelná s ostatními bildungsromány autorů, kteří mají potřebu psát, leč nemají o čem. A tak začnou vzpomínat a z uplynulého života destilují momenty, které však způsobují závrať jen jim samotným. K posílení zmíněného autobiografického vyznění přispívá i epilog, v němž se píše, jak dopadly vedlejší postavy i hlavní hrdina. „Všechno by mohlo být mnohem a mnohem horší,“ ujišťuje nás Girgle poslední větou novely. To ano, ale mohlo to být i mnohem a mnohem lepší.
Karel Kouba
David Clay Large
Hitlerův Mnichov
Přeložila Daniela Orlando
Argo 2016, 436 s.
Hitlerův Mnichov Davida Claye Largea je veskrz zábavné čtení o záležitostech, které vyvrcholily zrůdnostmi jinak delikátního německého ducha. Large je skvělý vypravěč, svou látku podává pěkně zeširoka a s oblibou ji pointuje ironickými poznámkami. Bavoři jsou v jeho knize především pivními panděry a Zánik Západu je knihou nabubřelou, psanou na lačný žaludek. Jediný skutečný mnichovský levičák Kurt Eisner se podle něj „vyznačoval útlou, shrbenou postavou, velkou hlavou, z níž rašily rozcuchané bílé vlasy, šedivým vousem plandajícím přes špinavý kabát jako zdechlina a nepřehlédnutelným zahnutým nosem, o jakém se karikaturistům mohlo jen zdát“. O Hitlerově vzestupu jsme mohli číst už mnoho knih. Tato ukazuje Hitlera jako panáka, kterému se zase tak moc nedařilo, a jeho voliče jako lidi, jimž se do žádných experimentů dlouho nechtělo. Usedlým měšťanům v krátkém sledu vzali krále, nechali je vyhladovět, ustavili nad nimi bolševickou republiku, znovu je nahnali do války a nakonec jim ještě zničili Vůdce a jeho velkolepé ideály. Jak bychom se pak mohli divit, že si takový mnichovský občan nakonec po válce stěžuje americké správě, že cizí živly „dnes už kypí zdravím, takže nemocného Žida aby člověk pohledal, když nepočítám ty, kteří by onemocněli tak jako tak“. Dotyčný pochopitelně nezapomněl dodat, že není žádný rasista. Zdá se, že Large si navzdory vší hrůze uvědomuje, že některé okolnosti nás nakonec musí i pobavit.
Jakub Vaníček
Agnus Dei
Les innocentes
Režie Anne Fontaine, Francie, Polsko, 2016, 116 min.
Premiéra v ČR 5. 1. 2017
Na loňském festivalu v Sundance si snímek Agnus Dei vysloužil nálepku „ten film s těhotnými jeptiškami“ – jako by k téhle charakteristice už nebylo potřeba nic dodávat. A v podstatě opravdu není. Francouzsko-polská koprodukce byla natočena podle skutečných událostí z doby těsně po konci druhé světové války, kdy skupina jeptišek z polského kláštera přivedla na svět děti počaté při znásilnění sovětskými vojáky. Tento příběh je ideální látkou pro evropský „uvědoměle“ umělecký snímek. Má totiž jednoduchý, ale silný společenský přesah a umožňuje shromáždit na malém prostoru zastánce různých evropských světonázorů. „Nikdy by mě nenapadlo, že budu rodit děti počaté ruskými vojáky s polskými jeptiškami,“ říká ve filmu židovský doktor pracující pro francouzský Červený kříž a stvrzuje tím příkladně pluralitní panevropský záběr filmu. Stejně tak film proti sobě rozehrává hrdiny, kteří jsou komunisté, katolíci nebo Židé. Problém je, že tyto charakteristiky jsou zjednodušené do primitivních postojů na hraně stereotypu – to platí hlavně pro řádové sestry, jejichž matka představená je upjatá fanatička vraždící novorozence. Stejně polopaticky film hlásá, že ve chvíli, kdy jde o život, je třeba hodit ideologie za hlavu a snažit se zajistit přežití. Vkusně natočený snímek, vizuálně pracující s bílou barvou a chladnými odstíny, tak za svého diváka v podstatě všechny konflikty a rozpory vyřeší sám. Klade si jen takové otázky, o kterých je přesvědčen, že na ně zná jasné odpovědi.
Antonín Tesař
Radek Brousil
Černá a bílá ve fotografii
Galerie hl. m. Prahy, Colloredo-Mansfeldský palác, Praha, 21. 9. 2016 – 22. 1. 2017
Na výstavě v Colloredo-Mansfeldském paláci rozvíjí Radek Brousil téma, s nímž v roce 2015 uspěl ve finále Ceny Oskára Čepana. Toto téma shrnuje už název výstavy – Černá a bílá ve fotografii. Brousil na jednu stranu tematizuje médium, které se navzdory vžité představě o jeho objektivitě a nezaujatosti dlouhá desetiletí potýkalo s technickými omezeními při zobrazování nuancí tmavých barev. To, co se v analogové technologii podařilo vyřešit někdy v polovině devadesátých let, je v digitální fotografii problematické dodnes. Druhá rovina Brousilovy aktuální tvorby se dotýká společenských vztahů s ohledem na rasu a barvu pleti. V cyklu fotografií Figure 5 vidíme třináctkrát tentýž snímek černocha držícího pomačkaný kus papíru. Změnou kontrastu a vyvážení bílé se jeho kůže proměňuje od temně tmavé až po lehce snědou. Od „univerzální“ roviny tématu, které je pro české prostředí sice stále poněkud exotické, ale přesto svým způsobem aktuální, se Brousil na nynější výstavě posunul k ohledávání lokálního kontextu. Ve vstupní části například odkazuje k Brokoffovým barokním plastikám Maurů. Zároveň se ale dotýká také historie někdejší kolonialistické velmoci Portugalska a tematiku tmavé pleti doplňuje o aspekt zesvětlování. Jde sice o dosud největší přehlídku Brousilovy tvorby, právě množství a určitá nekonzistentnost ji ale činí méně přesvědčivou, než byly komornější akce, jako již zmiňovaná realizace The Ultimate Norm nebo loňská výstava v Galerii Jelení.
Tereza Jindrová
Wolfram Lotz
Směšná temnota
HaDivadlo, Brno, premiéra 11. 1. 2017
Vybrat si hru, o jejímž prvním uvedení se ještě nepřestalo mluvit, chce odvahu. Se srovnáním s inscenací vídeňského Burgtheateru však brněnské HaDivadlo, zdá se, počítá. Možná až příliš – zatímco kritikou i publikem ceněné pojetí Dušana Davida Pařízka sázelo na „temnotu“, režisér Filip Nuckolls s dramaturgyní Dagmar Radovou se chytili spíš adjektiva „směšná“. I v jiných ohledech je moravská inscenace Pařízkovým negativem. Směšná temnota pojednává o německých vojácích v Afghánistánu, ty však Pařízek obsadil výlučně herečkami: „S mužským obsazením bychom ze hry udělali jen řídký odvar Conradova románu Srdce temnoty nebo Coppolovy Apokalypsy.“ Naopak v brněnské inscenaci herečky příběh pouze rámují – jako Agáta Kryštůfková v roli „sluníčkářky“, která přednáší obhajobu somálského piráta, nebo Táňa Malíková v roli hledaného vraha a zběha. Zatímco scéna vídeňského Burgtheateru byla minimalistická, v HaDivadle sáhli po fantaskní doslovnosti. Hlukový doprovod Tomáše Vtípila je naopak většinu času nenápadný. Celkově jsou hrany oproti Pařízkově inscenaci příjemně ohlazeny – asi jako Hrušínského interpretace Švejka. Namísto nepříjemně intenzivní expresivity se nabízí něco na způsob komedie s opravdu černým humorem. Smějeme se absurditě války, nepochopitelnosti druhých, vlastní slabosti, nesmyslnosti divadelního vyprávění i teatrálnosti autobiografie… Jenže je zveličelá hrůza skutečně směšná? Nebo je spíš smích jen jedinou možnou obrannou reakcí v situaci fatální bezmoci?
Marta Martinová
Cymbals Eat Guitars
Pretty Years
CD, Sinderlyn 2016
Nové album americké indierockové čtveřice Cymbals Eat Guitars je čirá zábava. Pryč jsou okázalé experimentální skladby z předchozích nahrávek, které na prostoru několika minut procházely spoustou různých poloh, skrze něž se posluchač musel namáhavě proposlouchávat. Aktuální deska Pretty Years, o jejíž nahrání se postaral John Congleton, známý jako frontman skupiny The Paper Chase, okamžitě zaujme promyšlenými, ale nepřekombinovanými poprockovými melodiemi, z nichž doslova čiší radost. Debutové album Why There Are Mountains z roku 2009 jako by odráželo chaos v hlavách tehdy dvacetiletých kreativců, hledajících tu správnou životní cestu. Jednotlivé segmenty skladeb vznikaly zvlášť a až následně byly pospojovány v komplikované celky. „Jinak ani psát neumím,“ říkal tehdy zpěvák Joe D’Agostino. Desítka nových písní ilustruje mnohem jasnější vizi a také určitou vyzrálost. Ta se projevuje i v D’Agostinových osobních textech, v nichž se střídá poetika každodennosti s obecnějšími tématy, jako je mystérium života či smrt blízkého člověka. Ani v těchto momentech však písně nezabřednou do patetických deklamací o veškerenstvu, spíše nabízejí smířlivou vizi, podle níž nejvyšší ambicí při snaze porozumět světu mohou být pouze otázky a údiv. „Nemůžu uvěřit tomu, že věci, které nám slibovali, možná skutečně existují,“ zazní v rozkošném lovesongu Have a Heart. Cymbals Eat Guitars zkrátka nahráli ucelenou vyzrálou desku, která pojednává o radosti i smutku bez potřeby je jakkoli fetišizovat.
Lukáš Pokorný