Meskalin

Nemáme ve zvyku dívat se zavřenýma očima. Tedy sklopit víčka přes pohled obrácený vně. Vysoká horečka pak promítá na plátno víček tajemnou, rychle se měnící kulisu. Jsme bdělí, ale malátní.

Když jsem si vzala slabou dávku meskalinu, viděla jsem se zavřenýma očima obrazy, jimž jsem zpočátku příliš nevěnovala pozornost. Bylo to zvláštní uspořádání slézově zbarvených propletených stébel slámy, naprosto bez zajímavosti. Ale obraz přetrvával. Říkala jsem si, že to, co vidím, nikde neexistuje, což ve mně probudilo zvláštní radost smíšenou s obavou.

Nazítří, po dávce o něco silnější, jsem zavřela oči a rychle ubíhající oživené formy se mě zmocnily s náhlou ostrostí. Tyto obrazy žily příliš blízko vnitřnímu zraku, v důvěrné temnotě hmatatelné všude kolem. Proměňovaly se, ponechávajíce mi sotva čas na to, abych je zahlédla alespoň úkosem. Když sníme, máme občas dojem, že svým pohledem zkreslujeme to, co vidíme. Oproti tomu pod vlivem drogy vůči mně obrazy získávaly mimořádnou nezávislost. Zjevila se mi konečně jejich povaha: byly mi naprosto cizí. To brzy učinilo jejich bezvýznamnost zajímavou.

Zprvu to byly trávníky, mikroskopická miniatura, protkaná skrytými pružnými žílami. Poté pulsující jemné otvory, žhavé uhlíčky nebo úchvatné a živoucí drahokamy, nakonec ohnivý svrab rozbíhající se pod průsvitnou kůží. Zelená přešla v pálenou hněď a na podivných, hladkých a vzdouvajících se basreliéfech v teple nafialovělé odstíny. Jemné zrno kamene ve mně vyvolalo potěšení, jaké způsobují obzvláště dokonalé zmenšené modely, ale žádná z těch forem nepřipomínala nic, co jsem kdy viděla. Jistě přešlo množství obrazů, z nichž jsem nic nezachytila, ale pozvolna mě upoutávaly podobnosti. Pohyblivé obrazy byly bez života, absurdní dekorace s palmetami a volutami, zcela fádní nevkus (nikoliv horečnatá barokní výstřednost). Ale všechno se to blyštělo, zdůrazněné zvláštním pozlátkem.

Co chvíli se však rodily skupinky planoucích bodů, shlukujících se do nadmíru překvapivých hroznovitých útvarů na okraji neznáma. Velmi rychle, buď z omrzelosti, podráždění, nebo znechucení, jež vyvolává pohled na nesmírně všední formy, jsem otevřela oči, aniž by mi však unikla kaskáda o stupeň děsivější, uskupení tvarů křiklavých barev.

Přistihla jsem se, že se sama sebe ptám, jak se to všechno dostalo do mě, do mého vidění, za něž jsem byla celkem vzato odpovědná.

Hned jak jsem znovu zavřela oči, jako by na mě číhaly, tiskly se všechny ty tvary k mému pohledu, s onou nemístnou přítomností něčeho, co, jak cítíme, bychom neměli vidět. Kdybych otevřela oči, byly by mi vydány na milost. Přestaly by existovat, míhat se, strkat se? Kdybych nezavřela oči, nikdy bych nevěděla, že tu byly.

Pocítila jsem tedy odpor (po několika okamžicích přitažlivosti). Když jsem si poté uvědomila svoji přítomnost napůl zúčastněného diváka, nastoupil stud, ponížení a nejspíše něco jako agresivita (což může odpovídat úzkosti, trapnému pocitu pochybností o sobě samé, pocitu prázdna), a poté, spíš někde v pozadí, odpoutání.

Ve chvílích, kdy obrazy obsahují skrytou svěžest, se stávám pozorovatelem života na jiném stupni. Všimla jsem si, že je „to“ ve mně, že však sama sebe přesahuji, poněvadž „to“ pozoruji. Ale velmi rychle se tato důvěrnost vytratila. Šlo tedy o déjà vu, navzdory závratným proměnám. Dosud se ptám, zda to nebyla imaginace, co tu a tam něco uloví, aby to vydala napospas paměti.

Takové je tedy představení, z nějž nemůžeme nic pochopit, z nějž téměř nic nezachytíme. Úsudek zůstává bdělý a říká, že se jedná o déjà vu (ty přemrštěné, přetížené ozdoby), že nejde o žádný odstup, žádný formující prvek, žádný styl, žádný řád. Bujení, jež ani není bujením přírody, ledaže… a noří se náhle mé oko, zdvojnásobené podivnou silou, do útrob, či do nových dálek nočního nebe? A ještě další věc. Pozlátko. Sotva jsem zahlédla první záblesky proklouzávající skulinami, byla mi odhalena hlubinná a neodbytná přítomnost těchto slavností, jejichž prostoduchá setrvalost mě fascinovala. Ty jarmarky, ten lidový satanismus, ozářený prudkými ohni, matným světlem pochybných míst, vůči nimž jsou naše ohňostroje jen pouhou zjemnělou napodobeninou. Hutné kulisy a také lacině smyslné šperky s drahokamy a zlatými flitry.

Dokud jednotvárnost nabývala smyslu v těchto formách do omrzení opakovaných, napříč proměnami vkusu, možná tu ­smysl tohoto neměnného potěšení byl, ukrytý někde v nás. Tam za hranicemi toho, v co lze doufat, kam nepronikne žádné umění, žádný modernismus.

Náhle jsem odhalovala, kde jsou v nás stočeny, bez našeho vědomí, v blízkosti naší vůle, naší imaginace, která jim odolává, která vzdoruje jejich jedovatým nabídkám, jejich záludnému močálu, jejich pastem.

Spočívají v těchto zběsilých snech kořeny forem zkroucených, pohyblivých, spletených, čínských, indických, arabských? Latentní pasivita, bez zřejmého kontaktu s tím, co je lidské nebo zvířecí, v níž se dusí vůle.

Uběhlo několik dní. Už ustupuje vlna, která mě pohlcovala, ohrožovala. Co z této povodně zůstane? Někdejší skály vystoupily na povrch. Byla jsem v tomto přívalu zcela ponořená a snažila se udržet hlavu nad hladinou. Lesklé chaluhy osychají a ztrácejí barvu.

Z francouzského originálu Mescaline, zařazeného do antologie textů Édith Boissonnas, Henriho Michauxe a Jeana Paulhana Mescaline 55 (Éditions Claire Paulhan, Paříž 2014), přeložila Julie Wittlichová.