Na památku Yanett P. Torresové

Všechno začíná milostným dopisem. Papír je čtverečkovaný, inkoust modrý. Osm písmen, dvě srdíčka. Víc nebylo potřeba. Štěstí nebylo příslib: už jsem ho měl v rukou. „Já taky Y Stav se u mě ve tři Y.“ Vzkaz se mohl ztratit při následujících stěhováních, za války nebo mohl během posledních čtyřiceti let vyblednout; ale písmo bylo jasné, úhledné, každé písmeno a každé znaménko pečlivě obtažené.

Azul. Dopis jsem dostal těsně před osmou ráno. Natřikrát přeložený mi ho dala její nejlepší kamarádka Yolanda a utekla. Honem jsem si ho schoval do kapsy. Kolem mě příliš rušno, až moc pohledů. Brzy zazvonilo na hodinu. V kapse se mi chvěla láska a já se těšil, až si to přečtu. Azul. Představil jsem si, jak píše „Já ne“, anebo jak třeba vypisuje celý text písničky, aby mi řekla „Já taky“. Otevřel jsem dopis. Jeho hudba mě pohltila. I když za několik hodin, přesně ve tři, se vypařila.

Zabouchal jsem na dveře. Nikdo neotvíral. Potichu jsem zahvízdal. Neměli zvonek. Znovu jsem zaklepal na dřevo. Ticho. Sedl jsem si na obrubník, předstíral jsem, že se učím ze sešitu. Po očku jsem se díval na jednu a na druhou stranu, všechna okna i dveře v sousedství byly zavřené, dokonce i krám na rohu. Znovu jsem si přečetl její vzkaz. Zvedl jsem se, ještě jednou jsem u nich zaklepal. Byly čtyři odpoledne. „Možná na mě bude čekat zítra,“ zadoufal jsem.

Láska v kapse mě bolela. Další den bolela ještě víc. Dveře mi zase nikdo neotevřel, i když jsem cítil, že mě z vedlejšího domu někdo pozoruje. Myslel jsem si, že už nejspíš celá čtvrť ví o tom, že mě odmítla. Svěsil jsem hlavu. Nejradši bych se proměnil v želvu. Už jsem odcházel, když z krámu vyšel jakýsi kluk. Přišel ke mně, v podpaží fotbalový míč. „Radši ji nehledej,“ varoval mě potichu.

Žárlil jsem, představoval jsem si ji s ním. Byl asi tak o dva tři roky starší než já. Vysoký, silný. Stejně jsem se ho ale zeptal: „Proč?“

Odpověděl. Zatmělo se mi před očima. Náš svět byl v plamenech a oheň už nás dostihl.

„Tvoji holku včera sebrali. Po škole hrála tamhle volejbal,“ řekl a ukázal na konec ulice, „přijeli policajti, chápeš. Sebrali ji a ještě jednu.“

Kluk přeběhl ulici a vešel do domu, asi tam bydlel, nejspíš odtamtud všechno viděl. Pak se záclony zatáhly. Další den zůstávaly okna i dveře v celé ulici zavřené. Byl srpen 1983, tehdy se muselo předstírat, že nikdo nic neviděl.

„Sebrali ji a ještě jednu,“ chtělo se mi zvracet.

Azul si ráda zpívala. Uměla několik veselých kečuánských huaynos, ale když jsme se viděli naposled, cestou domů si prozpěvovala španělsky. Vamos a andar, vydejme se na cestu…Teď se mi vybavil její hlas, přehlušovaný muzikou, která od odpoledne až do noci vyřvávala z městského stadionu v Huantě, kde vyslýchali spoustu zadržených.

Vzdálil jsem se. Azul.

*

Všechno to mám uchované v takové bublině.

Když jsme spolu byli poprvé sami a povídali si na obrubníku, zeptal jsem se, jestli umí plavat. Byl jsem nervózní, odvedl jsem rozhovor k něčemu, o čem jsem věděl, že mi jde líp než většině lidí v Huantě.

Zavrtěla hlavou.

„Chtěla by ses to naučit?“

„Bojím se.“

Zeptal jsem se, jestli zná jezera Pozas del Mantaro, která ve skutečnosti nejsou jezera, ale říční zátočina s klidnou vodou. Znovu zavrtěla hlavou. Řekl jsem jí, že strýček má dodávku; jestli budeme chtít, může nás tam zadarmo vzít, až tím směrem poveze cestující.

Řeka byla to odpoledne ještě daleko. Bylo nám patnáct, a i když nám témata hovoru rychle došla, dál jsme spolu stáli na chodníku. Každý jsme chodili do jiné školy, bydleli jsme ve vzdálených čtvrtích; ale seznámili jsme se na jednom šachovém turnaji a teď, po několika dnech, kdy jsme si vyměňovali pouze jednoslabičná slova nad šachovnicí, jsme se konečně ocitli o samotě a já začínal snít o nás u jezírek Pozas del Mantaro. Už mi bylo jedno, že jsem na turnaji prohrál, že se svět rozpadá na kousky i že nám na náhorní plošině s petroglyfy přistávají létající talíře, jak se tehdy v Huantě povídalo.

Ukázala mi z dálky jejich dům. Právě v ten okamžik vyšla ze dveří mladá žena.

„Tvoje sestra?“ zeptal jsem se.

„Nebuď zvědavej.“

„Já?“

„Jo,“ plácla mě po noze a honem odešla.

Uběhlo několik týdnů, než jsme se konečně vydali k Pozas del Mantaro. Ještě jsme nevěděli o číhajícím nebezpečí, vynechali jsme školu a nastoupili do dodávky, ve které strýček Pericles převážel cestující i náklad, tam a zpátky po vesnicích rozesetých podél silnice, tehdy ještě nevyasfaltované. Zátoka třicet kilometrů od Huanty zůstávala průzračná a tyrkysová, a to i v období lijáků. Dokonce i v období občanské války.

Nejeli jsme sami. Azul pozvala své nejlepší kamarádky, které se tísnily s dalšími cestujícími v zadní části dodávky. Občas mě přepadá vzpomínka na ten den, představuju si ho uzavřený v bublině, jako by se dodávka vznášela na hladině smíchu a prozpěvování a nic a nikdo to nemohl pokazit. Jeli jsme s Azul v kabině vedle strýčka, nejvíc mluvil právě on. Bylo horko, měli jsme otevřená okénka.

Zezadu k nám doléhaly hlasy jejích kamarádek, zpívaly si se zbytkem cestujících rozverné a lechtivé písničky. Chvílemi se řehtaly. Zpívali huayno o Pikiče, bleše s dlouhýma nohama, co štípe milence, když je se svou milou v posteli. Teď blechu postaví na kámen, aby tancovala, a budou jí k tomu hrát na charango a mandolínu. „Rumipa patampi tusuračisayki, čarangučayta tuk tukaykuspa…“

Od silnice jsme k Pozas del Mantaro museli jít kus pěšky. Slunce pálilo. Když jsme došli k jezerům, byli jsme všichni červení.

Azul si jen smočila nohy kousek od břehu. Kamarádky měly pod školní uniformou šortky, takže si sundaly sukně a běžely se cachtat. Zůstal jsem s ní, i když jsem toužil předvést, jak dobře plavu.

Začali nás štípat komáři, bylo jedenáct ráno a slunce už pálilo. Nevydržel jsem to a vlezl jsem do vody.

„Neboj se!“ zavolal jsem na ni.

„Příště! Nevzala jsem si šortky,“ odpověděla a sledovala kamarádky.

Dál se cachtaly a smály. Chytily se za ruce, snažily se udělat kruh a udržet se nad hladinou. Na vodě se vznášely halenky školních uniforem, mokré hlavy ve slunci zářily. Vypadaly jako květy s bílými okvětními lístky a černými semínky. Byla mezi nimi také Felicia, nesmála se tolik jako ostatní, ale jediná uměla doopravdy plavat. V jednu chvíli se odpojila od kruhu: udělala pár temp, pak doplavala na druhý břeh. Prý i volejbal hrála nejlíp ze všech. To odpoledne, co sebrali Azul, byla tou druhou, kterou také strčili do kufru policejního auta, právě Felicia. Její volejbalový míč zůstal pohozený na ulici.

„Kdo ho asi sebral? Taky zmizel,“ řekla mi Yolanda, když jsem ji po měsíci potkal.

*

Na prašné cestě hraje osm holek volejbal. Místo sítě mají mezi sloupem a eukalyptem napnutý provázek. Pinkají si míč z jedné strany na druhou. Ze školy šly společně. Ještě se jim zdá nepravděpodobné, že by jejich svět mohl vybuchnout. Nebo že by je mohlo dostihnout násilí. Než půjdou domů na oběd a za zavřenými dveřmi se pustí do rutiny domácích úkolů a pomáhání v domácnosti, je čas na hru, na bílý míč, který se snaží nahrát nad síť a smečí odbít na druhou stranu. Z okna vyhlédne jakási matka a volá na dceru, ať jde domů.

„Ještě pět minut,“ prosí Yolanda.

Minulou noc zaútočila skupina zakuklenců výbušninami na restauraci, kam chodilo hodně policistů. Vzduchem létaly kusy těl a končetin; a také střepy z roztříštěných sklenic, talířů, oken. Z projevů útočníků se dalo usuzovat, že šlo o muže a ženy ze Světlé stezky, všichni byli mladí.

Protiúder na sebe nenechal dlouho čekat, třebaže Azul s kamarádkami, hrajícími ve dvě odpoledne na prašné cestě volejbal, netušily, že se chystají vyšachovat ze hry zrovna je.

„Prý byl do toho útoku zapletený Feliciin bratr,“ vyprávěla Yolanda. „A protože ho nedokázali nikde najít, přišli si pro ni.“

Díval jsem se do prázdna na konci ulice.

„Felicia tady ani nebydlela,“ pokračovala, „nevím, kdo dal policii echo, že ji najdou v naší čtvrti.“

„A to museli sebrat i Azul?“

„Nemluv tak nahlas.“

Zaostřil jsem na eukalyptus, na kterém tehdy visela síť. Volejbalový míč jako by stále ještě poskakoval na prašné cestě. Osm holek. Když viděly, jak Felicii chytili za vlasy, vlečou ji k autu a strkají do kufru, zběsile se rozutekly.

„Možná jsme měly zůstat na místě,“ zamumlala Yolanda.

S Azul se vzaly za ruce a rozeběhly se do kopce, utíkaly až na konec čtvrti, ale nikde se neotevřely dveře, které by jim nabídly útočiště. Pronásledoval je zakuklený voják.

„Azul to myslelo rychleji než mně,“ vzpomínala Yolanda; „ale v běhu mi nestačila. Už jsme byly kousek od políček, když se mi její ruka vysmekla.“

Tu noc i několik následujících strávila Yolanda u strýčka s tetou, do školy nešla. Jakmile se přesvědčila, že ji nikdo nehledá, vrátila se domů i do třídy. Když jsem ji o měsíc později potkal, řekla mi, že o Azul ani o Felicii se nic neví. Jejich rodiče se byli ptát na komisařství. Řekli jim, že holkám položili pár otázek a ještě ten samý den, kdy je zadrželi, je večer zase pustili. Po Felicii rodina pátrala dál, trvali na tom, že se musí někde objevit. Poslali je do háje, že prý se jejich dceruška se svou kámoškou beztak přidaly k teroristické bandě Feliciina bratra.

„Azulin otec, ten hlupák, se s tím vysvětlením spokojil. Protože Azul pořád vykládala, že chce odejít za mámou, tak pokud se nepřidala k teroristům, odjela podle něho do Limy.“

„A co její sestra, ta, co s nimi žije, ta se nesnažila ji najít?“

„To není její sestra!“ vysvětlila mi. „Její táta je starý prasák, ta holka je její macecha. Ta má nejspíš radost, že je Azul pryč.“

Toho dne jsem se dozvěděl, že Azul bydlela v Huantě teprve dva roky. Její máma si musela projít pekelným soudním řízením, aby se otec ke své dceři vůbec přihlásil a aby mohla nosit jeho příjmení. Podařilo se jí to, až když bylo Azul dvanáct let. V té době žili s máminým novým mužem v tropické oblasti, kde pěstovali kávu a koku. Když chtěla jít Azul na střední, poslali ji do Huanty, ať se o ni táta postará jako kompenzaci za roky, kdy měl posílat alimenty. Se skřípěním zubů souhlasil, ale nechoval se k ní hezky. A protože násilí se šířilo a už dosahovalo až k hranici pralesa, matka s novou rodinou se před pár měsíci odhodlala odstěhovat do Limy.

„Kéž by to byla pravda, že odešla s mámou,“ povzdechla si Yolanda. „Dokonce bych byla radši, kdyby ji unesli mimozemšťani v létajícím talíři.“

Zmlkli jsme. Možná jsme si každý po svém začali představovat Felicii a Azul, jak za soumraku bez úhony opouštějí komisařství, spěchají, aby se před zákazem vycházení stihly dostat k vrcholku s petroglyfy. Na náhorní plošině stojí zářivá vesmírná loď, očím zloduchů neviditelná, na dobré duše však čeká s dveřmi dokořán a vzápětí vzlétá.

„Představuješ si je tam nahoře, jak na nás koukají teleskopem?“ zasnila se Yolanda, zvedla ruce a zamávala směrem k mrakům.

Pak ruce poraženě svěsila. Tehdy už kolovaly zvěsti o tom, co dělají se zadrženými ženami vojáci, nebo jaké hrůzy se dějí mladým lidem, které si odvedla Světlá stezka; tak či onak se na cestách každou chvíli objevovala zmrzačená těla, jindy se nacházely mrtvoly zahozené do propastí nebo zaházené hlínou v hromadných hrobech, které občas vyhrabali psi.

Už se stmívalo. Za hodinu začínal zákaz vycházení.

„Koncem roku mě rodiče pošlou za kmotrou do Limy,“ řekla mi. „Ty tady zůstaneš?“

Trochu pyšně a arogantně jsem řekl, že já nikam neodjedu. Doma jsme stále ještě věřili, že násilí a pošlapávání lidských práv už nemůže být horší. Postupně jsme si zvykali na nová omezení, čím dál větší nouzi o peníze i na samotný strach. Jenže všechno může být vždycky ještě horší, jak nám ukázaly následující týdny a měsíce po onom odpoledni, kdy jsme si ještě dokázali představovat létající talíře na náhorní plošině s petroglyfy.

A v lednu roku 1984, hned po Vánocích, jsme už s mým starším bratrem jeli přecpaným autobusem plným mládeže i celých rodin do hlavního města. Z okénka jsem se loučil s tehdejší Huantou, s jejím azurovým nebem pokresleným pouze čistě bílými mraky, s kukuřicí na polích, která předváděla zlatavé chocholky jako v dobách slavností. Když jsme stoupali soutěskami, zahlédli jsme velkou řeku Mantaro, v jejíchž zátočinách se spousta dětí učívala plavat. Nyní se jen málokdo odvážil k vodě přiblížit. V přítocích se objevovalo čím dál více oblečení po mrtvých a téměř nebylo dne, kdy by řeka nevyplavila ostatky pohřešovaných.

Když jsme přejížděli most, na hladině se vznášela černá, barevně vyšívaná sukně; takové se nosily na venkově. Pomyslel jsem na Azul. Sebrali ji ve školní uniformě: bílá halenka, šedá sukně. Pocítil jsem něco jako úlevu.

Před námi byly ještě nekonečné hodiny cesty a hrůzy, že nás v nějaké ostré zatáčce přepadne komando Světlé stezky, i strachu ze všech vojenských kontrol, během nichž nás stavěli do řady a zevrubně zkoumali naše těla i všechny věci.

*

„Ty tady zůstaneš?“ zeptala se mě Yolanda, když jsem ji před čtyřiceti lety viděl naposledy. Nakonec jsem také odešel do Limy a zůstal tam, i když jsem si na začátku nemohl vůbec zvyknout, tísnil jsem se s bratrem u příbuzných, kteří nás neochotně ubytovali. Tvrdě jsme pracovali v jejich rodinném obchodě a ve volném čase, kterého moc nezbývalo, jsme studovali. Ve škole jsme rychle změnili způsob vyjadřování a snažili se potlačit svůj přízvuk z horského Ayacucha. Když se nás někdo zeptal, popírali jsme, že mluvíme kečuánsky, také jsme tajili, odkud pocházíme. Lhali jsme, aby nás neosočovali, že jsme teroristi. Nebo abychom nevyvolávali lítost. Nechtěl jsem lhát úplně. Sice jsem nepřiznal, že pocházím z Huanty, ale říkal jsem, že jsem z hor u Limy, z vesnice jménem Pozas del Mantaro, což ve škole samozřejmě nikdo nemohl zpochybňovat.

Mnoho let jsem se v břiše městské velryby vyptával našich lidí na Azul. Častokrát jsem měl pocit, že ji vidím na ulici. Přibližovala se ke mně, po očku na mě pohlížela. Nenašel jsem ji. Zato jsem potkal jinou ženu. Byla jí podobná: šikmé oči, urostlá postava, mluvila kečuánsky. Tím podobnosti končily. Měli jsme spolu tři děti. Měla ráda hudbu, ale nechtěla mě nechat zpívat. „Nemáš dobrý hlas, neladí ti to,“ říkala mi. Nikdy nám to spolu neladilo.

Do Huanty jsem se vrátil jen párkrát. V ro­­ce 1988 se do Limy odstěhovali i rodiče, skoro všechen svůj majetek prodali pod cenou, jen aby mé mladší bratry dostali pryč z nebezpečí. Před dvěma měsíci, po maminčině smrti, jsem se do Huanty vrátil po devíti letech, abych podle jejího přání pochoval její popel vedle tatínkovy urny pod starou vrbou na kousku půdy, kterou se jim podařilo udržet. Na posledním rozloučení nechyběla hra na kytaru ani staří přátelé. Od nich jsem se dozvěděl, že se před nedávnem našlo Feliciino tělo v hromadném hrobě spolu s dalšími nezvěstnými ze začátku roku 1984.

Pocítil jsem naději a také smutek. Znamenalo to, že ji nezabili hned. Bolelo mě přemýšlet o tom, v jakých podmínkách asi žila od onoho odpoledne, kdy ji strčili do kufru auta. Nalezení jejího těla přinejmenším znamenalo, že ji rodina bude moct pochovat a že na hřbitově bude existovat místo, kam jí položit květinu. Zeptal jsem se, jestli v hrobě našli i Azul. Nikdo z mých kamarádů to nevěděl.

Šel jsem se projít po Huantě. Po poklesu počtu obyvatel, který v osmdesátých a devadesátých letech způsobila úmrtí a exodus vyvolaný násilím, se město nadále dramaticky měnilo a rostlo. Navštívil jsem příbuzné a kamarády, protože maminka mě před smrtí žádala, abych neztratil spojení s našimi kořeny. Navštěvoval jsem je a vyptával se. Mnohým z nich bylo nepříjemné na tu dobu vzpomínat, někteří chtěli hledět dopředu, jiní říkali, že bychom měli věnovat pozornost novým problémům a pošlapávání lidských práv. O období násilí chtěli mluvit jen nejstarší obyvatelé, potřebovali si ulevit. Jedním z nich byl můj strýček Pericles, který nás tehdy svezl dodávkou. V devadesáti letech byl zdravý jako ryba. To on mi doporučil, abych zkusil zajít za Feliciinými příbuznými, a řekl mi, kde bydlí.

Dům její rodiny se nijak nezměnil. Nacházel se ve čtvrti, v níž v roce 1983 panovala značná chudoba, nyní se však díky blízkosti k důležitým centrům nové Huanty proměnila ve středostavovské bydlení. Feliciini rodiče zemřeli před deseti lety a dům si rozdělily její dvě mladší sestry, jediné, které zůstaly bydlet v Huantě.

Azul znaly. Samozřejmě. A možná proto, že se o ni někdo poprvé pořádně zajímal, nebo proto, že jsem jim vyprávěl, jak jejich sestra plavala jako ryba v Pozas del Mantaro, se odhodlaly svěřit mi pár věcí. Jejich starší bratr Felipe, ten, místo kterého zajali Felicii a při té příležitosti i Azul, skutečně patřil ke Světlé stezce a zahynul ve střetu s armádou v roce 1990. Téměř si na něj nepamatovaly, protože odešel na začátku roku 1982, když byly ještě velmi malé. Stále se na něho nedokázaly přestat zlobit, protože to kvůli němu jejich starší sestru sebrali vojáci a stala se nezvěstnou. Další dva bratry rodiče poslali do Limy, hned jak jim bylo třináct. Rodiče zůstali a do poslední chvíle doufali, že se Felicia objeví, živá nebo mrtvá.

„Ale tebe zajímá Azul,“ poznamenala Albina, ta mladší.

Přikývl jsem.

„Ta neměla takové štěstí,“ pokračovala starší Amandina. „O ni se nikdo nezajímal. Spíš jen tak mimochodem, protože jak rodiče ne­­únavně hledali Felicii, ptali se i po její kamarádce, kterou unesli to odpoledne zároveň s ní.“

„Její otec se zachoval jako ničema. Spokojil se s pohádkou, co mu napovídali vojáci,“ řekla Albina. „I nevlastní otec by se víc staral.“

Ten příběh jsem znal. Ale nechápal jsem, proč se o ni nezajímala matka. Nebo snad Azul nakonec propustili a odešla do Limy? Amandina to hned vysvětlila.

„Objevila se tu asi dva měsíce po dceřině zmizení. Tehdy trvalo, než se k někomu zpráva dostala, možná proto nepřišla dřív. Vojáci jí řekli totéž co nám. Tedy že se její dcera přidala k teroristům. A ta paní se už dál nevyptávala. Třeba se bála. To nám řekli rodiče, nelíbilo se jim, že to tak rychle vzdala.“

*

Do Limy jsem se vrátil pohodlným autobusem po kratší, nyní vyasfaltované silnici, ze které je vidět kopec s petroglyfy. Nikdy jsem na vrcholku nebyl. Azul a Felicia taky ne. Žádná vesmírná loď je nepřepravila do světa, který je na děti hodnější.

Albina s Amandinou mi řekly, že na ministerstvu spravedlnosti existuje kancelář zaměřená na pátrání po nezvěstných z let politického násilí.

„Je to jedna z mála věcí, které v soudním sytému dobře fungují,“ poznamenala Albina.

Po návratu do práce a každodenního života ve městě jsem začal ztrácet odvahu. Ptal jsem se sám sebe, jaký smysl bude mít podávat po takové době trestní oznámení, a také na základě jakého příbuzenského vztahu.

Minulý víkend jsem měl na starosti dcery. Obě, jedna sedmnáctiletá, druhá devatenáctiletá, se mě zeptaly, jestli si smějí vzít s sebou na výlet na pláž své kluky. Nemohl jsem odmítnout. Na břehu moře všichni čtyři hráli volejbal, smáli se, líbali se. A pak se vrhli do vody. Všichni už překročili věk, ve kterém Azul a Felicia zmizely, těch stejných patnáct let, kdy mi skončilo dětství.

Dnes ráno jsem zašel na Úřad pro pátrání po osobách zmizelých v období násilí. Přijal mě muž s krátkou bradkou a podobnými brýlemi, jako nosím já. Musí mu být zhruba tolik jako mně. A jako Azul. Podivil se, když jsem mu řekl, že se nejedná o blízkého příbuzného, jen o kamarádku. Pečlivě prohledal archivy, někam telefonoval. Nakonec mi potvrdil, že její zadržení a zmizení nikdo nikdy nenahlásil, ani v době vyšetřování Komise pro pravdu, kdy bylo podáno mnoho nových svědectví a oznámení. Případ předají prokuratuře v Huantě, aby zahájila vyšetřování.

„Budou po ní pátrat. Někteří svědci jsou ještě naživu, exhumace pokračují. Neztrácejte naději,“ řekl mi onen muž.

Azul. Do žádosti o dohledání osoby napsali celé její jméno. Vyžádali si také mé údaje: adresu, telefonní číslo, číslo občanského průkazu. Nakonec jsem na papír přitlačil pero a podepsal se.

*

Dnes znovu vzpomínám na náš den v Pozas del Mantaro, než se rozevřela propast. Azul popošla o pár kroků, až jí voda sahala po kolena. Já se vrhl do vody a plaval k druhému břehu a zpět, jako bych chtěl dokázat, že jsem silnější než Felicia, že jsem opravdový muž. Když jsem jim chtěl předvést otočku, dostal jsem křeč do nohy. Ven z vody jsem musel vykulhat. Holky s opálenými tvářemi se smály a dělaly si ze mě legraci. Jen já jsem věděl, jak moc mě ta křeč bolí, ale dělal jsem, jako že nic, a také jsem se smál.

„Někdy příště mě to naučíš,“ řekla mi Azul.

„Ano, někdy příště.“

Nikdy jsem ji nemohl naučit plavat. Nikdy jsme se nemohli vrátit do Pozas del Mantaro. Ale tehdy odpoledne, když jsme seděli vzadu v dodávce a vraceli se do Huanty, jsem jí předal dopis, který jsem měl už předem napsaný. Co jsem jí řekl dalšího, už si nepamatuju. Schovala si lístek do školní tašky.

„Odpovíš mi?“ zeptal jsem se.

„Jasně!“

Ještě jsem ji doprovodil domů. Pěšky. Začala si pobrukovat písničku od Silvia Rodrígueze. Právě se ji učila. Vamos a andar,„vydejme se na cestu k životu…“. Každou chvíli měl začít zákaz vycházení. Nijak mě to netrápilo. Vrátil jsem se svižným krokem domů a broukal si tu písničku. O dva dny později jsem dostal odpověď. Inkoust byl zřetelný, obloha jasná. Všechno mělo být v pořádku.

Uplynulo čtyřicet let, Azul. Vrátil jsem se pro tebe.

Ze sbírky povídek Niños de pájaro azul (Alfaguara, Lima 2024) vybraly a přeložily Jana Medonosová a Tereza Votavová.