V Česku jsme kdysi zažili vánoční televizní krizi. V Polsku právě odezněla vánoční parlamentní krize. Společným znakem obou byly obrázky opozičních politiků nocujících ve veřejných prostorách ve jménu boje za svobodu slova. Rozdíl je v tom, že v Česku vše skončilo jakousi remízou, kdežto v Polsku opozice prohrála, byť to sama vnímá jinak.
Na začátku byl pokus vládní strany Právo a spravedlnost (PiS) zásadně omezit pohyb novinářů v prostorách dolní komory (Sejmu) a redukovat tak jejich kontakt s poslanci. Opozice nezůstala u ostrých protestů, ale přistoupila k obstrukcím a její poslanci umísťovali na řečnický pultík vývěsky s heslem „svobodná média“. Konání opozice poněkud obtížně nervově snášel předseda (maršálek) Sejmu Marek Kuchciński z vládnoucí strany PiS. Opakovaně využíval svého práva napomínat řečníky, že nemluví k věci (k pořadu rozpravy), vypínal jim mikrofon a vykazoval je od pultíku. Politická horečka byla na všech stranách vystupňovaná i tím, že na programu byl státní rozpočet. Zlom nastal, když maršálek dokonce jednoho opozičního poslance vyloučil ze schůze. Poslanci Občanské platformy (PO) a strany Moderní (Nowoczesna) obsadili prostor kolem řečnického pultíku i maršálkovského stolce a fakticky Kuchcińskému znemožnili pokračovat v řízení schůze. Maršálek poté schůzi převelel do jiného, mnohem menšího a neadekvátně vybaveného sálu, kde byl – jen za účasti poslanců PiS a bez průkazného kvora – mimo jiné i schválen rozpočet.
Rozdělené Polsko
Opoziční poslanci pokračovali v protestním záboru hlavního jednacího sálu a venku je začali podporovat demonstranti, kteří blokádou celé budovy chtěli znemožnit poslancům PiS odejít. Původní spouštěč celého dramatu – „zeď“ proti novinářům – mezitím pominul, protože PiS od opatření ustoupilo se slovy, že jim od začátku šlo jen o „komfort“ médií a že vše bude projednáno konsensuálně a v konzultaci s hlavními redakcemi. Blokáda sálu přesto trvala přes vánoční svátky. Teprve 12. ledna ji předseda PO ukončil a označil ji za úspěšnou (protože svobodná média byla údajně zachráněna).
Co však celá kauza ve skutečnosti ukázala? Za prvé, vládní straně PiS nikterak neuškodila – její preference jsou stále okolo 35 procent, což odpovídá volebnímu výsledku v roce 2015. Za druhé, mobilizační potenciál opozice stagnuje či přímo slábne. Veřejné demonstrace zaostaly za očekáváním a nelze to svést na vánoční čas a chladné počasí. Souvisí to i s celkovým vyčerpáním nestranické (nepolitické) opoziční iniciativy Výbor na ochranu demokracie (KOD) i se skandály jeho hlavní postavy, aktivisty Mateusze Kijowského. Za třetí, stranická a parlamentní opozice je nadále rozdělená a chybí jí jasná autorita. PO a Nowoczesna se v rozhodující chvíli opět rozešly. Nowoczesna po svátcích přijala pozvánku PiS k vyjednávání, zatímco PO ji odmítla s tím, že ji nemá co iniciovat předseda Senátu, tedy komory, které se krize vůbec netýkala. Kauza dokonce přispěla k nesvárům i uvnitř samotné PO. Zatímco její předseda, parlamentní praktik a pragmatik, chtěl blokádu odvolat již mnohem dříve, zejména mladší a radikální poslanci PO nesli „ústup“ velmi hořce a chtěli pokračovat v boji. Jiná část opozice, Polská lidová strana (PSL), se zase k blokádě nepřipojila vůbec.
Celý příběh znovu ukázal, jak hluboko je Polsko rozdělené. Poslanci si opět navzájem vyhrožovali trestním stíháním. Před parlamentem na ně totéž – a horší věci – pokřikovali demonstranti, jejichž hněv roste úměrně se zklamáním nad marností jejich protestů. Oba tábory se vzájemně vylučují nejen „ze slušné společnosti“, ale i z polského národního společenství. Není to nic nového. Polarizace se prohlubuje minimálně od smolenského leteckého neštěstí v roce 2010. Ostatně právě nyní, po nástupu PiS k moci, vrcholí snahy pohnat k odpovědnosti (tedy za mříže) tehdejšího premiéra za PO a dnešního šéfa Evropské rady Donalda Tuska.
Mnoho povyku pro nic
Po Ústavním soudu, kde mimochodem Kaczyński taktéž zaznamenal vítězství, se dějištěm této hluboké polarizace stává další institucionální pilíř demokratického režimu: dolní komora parlamentu. Bude velmi těžké, neli nemožné tyto rány jednou zacelit. Nejsmutnější na celé věci je, že za polarizací ve skutečnosti nestojí nějaký smysluplný ideový a politický konflikt, v němž by se reálně odrážely zájmy společenských skupin. Jinými slovy: mnoho povyku pro nic. Vládnoucí konzervativci, představující při absenci levice údajně „sociální pól“ polské politiky, sice značně rozšířili sociální transfery a změkčují penzijní reformu, strukturální problémy polského hospodářství však patrně nebudou schopni vyřešit, dokud budou trvat na modle suverenity a na řešeních v měřítku národních států. A opoziční liberálové či „liberálové“? Ti jen marně hledají sami sebe.
Mohou si z polského příběhu odnést nějaké „poučení z krizového vývoje“ Češi? Snad dvě obecná: za prvé, zaplaťpánbůh za politiku, v níž se neustále nebojuje o morální, kulturní, symbolické a identitární principy. A za druhé, slovo parlament je odvozeno od slovesa „parler“ – mluvit. Smutným symbolem polské krize je maršálek vypínající řečníkům mikrofon. Ticho totiž netrvalo dlouho, vystřídalo ho skandování. V zájmu „řádné“ a „spořádané“ rozpravy se z jednání nakonec stal nepokrytý karneval. Procedurální pravidla polského Sejmu se nejeví jako šťastná. To, že se v Polsku „předseda Sejmu“ řekne „maršálek“, je příznačné. Situace totiž dospěla tak daleko, že Kuchciński chtěl mít schůzi „na povel“. Jak to dopadlo, by mělo být mementem pro všechny, kdo na Mussoliniho způsob degradují parlamentní „mluvírnu“ na „žvanírnu“ a chtěli by parlamentní komoru řídit jako firmu.
Autor je politolog.