Celým tělem naslouchejte revoluci

Nový český překlad Blokovy kanonické poemy Dvanáct (Dvenadcať, 1918) připomněl dvě skutečnosti. Ta první je dobře známá: skutečně velká literární díla si každá epocha (a někdy i každá generace) musí překládat znovu. Vedle toho však nové vydání ukazuje, že poezie revoluce – při vší své paradoxnosti – představuje tradici, na kterou se přes veškerou snahu posledního čtvrtstoletí nedá jen tak zapomenout.

Lubor Kasal je v pořadí sedmým českým překladatelem Dvanácti a mezi jeho předchůdci najdeme i Bohumila Mathesia nebo Jaroslava Seiferta (porovnání jednotlivých překladů se před časem věnoval časopis Tvar a „český život“ básně přibližuje v doslovu nového vydání Lena Kobyláková). Srovnatelné překladatelské pozornosti se u nás dostalo snad jen jedinému dílu ruské poezie – Puškinovu Evženu Oněginovi (1831). Znuděný a pasivní Oněgin se svým pozdním citovým ztroskotáním je přitom naší době v lecčem srozumitelnější a bližší než o devadesát let mladší dryáčnické postavy – či spíše siluety – z Blokovy revoluční poemy. V čem tedy spočívá její přitažlivost?

Již vzhůru, psanci této země

Alexandr Blok v pouhých 335 verších, re­­spektive na pětadvaceti stranách, předkládá dosud čerstvé výjevy z Říjnové revoluce, a to s razancí, jakou od kultivovaného symbolistického básníka čekal málokdo. Revoluční nadšení a nenávist ke starému světu „popů a buržoustů“ se tu mísí s fragmenty pikareskního příběhu jedné prostitutky a jejího zhrzeného milence, který pochoduje sněhem a vánicí s bolševickou gardou, aby „zažehl světa požár“. Celou poemou přitom prostupuje nejen mísení „vysokého“ s „nízkým“, ale také synkreze křesťanské a komunistické eschatologie a symboliky: dvanáct bylo apoštolů, dvanáct bývalo členů bolševické gardy a dvanáct zpěvů má i Blokova poema. V tom posledním kráčí před gardisty Ježíš Kristus – jehož jméno tvoří v originálu i v Kasalově překladu zároveň poslední dvě slova básně.

Navzdory nevelkému rozsahu si poema vynucuje několik důležitých překladatelských rozhodnutí, jejichž prozíravost často potvrdí či zpochybní teprve ubíhající čas a proměňující se řeč. Vedle otázky, kam až zajít v expresivitě promluv (Kasalovou mezí jsou „chlastající mužici“, „prdelatá Rus“ a „prachy v podprdě“), si zvláštní obezřetnost žádají intertextové vztahy. V závěru desátého a jedenáctého zpěvu zazní verše „vperjod, vperjod, vperjod,/ rabočij narod“. Jde o parafrázi Varšavjanky, písně, kterou složil na konci 19. století vězněný polský socialista, v Rusku se jí chytili komunisté a ve Španělsku o něco později zase anarchisté, jejichž verze se proslavila pod názvem A las barricadas. Duch revolučních písní vane, kam chce – českou kotlinu však v tomto případě minul a Varšavjanka je tu takřka neznámá. Kasal tedy zvolil jinou citaci a parafrázi: „Již vzhůru, psanci této země,/ již vzhůru a vpřed.“ Zdánlivě jednoduché řešení, založené na substituci jedné písně druhou (přičemž jak v Internacionále, tak ve Varšavjance se ohlašují krvavé světodějné bitvy), zde funguje možná ještě lépe, než by mělo – „psanci této země“ totiž odpovídají postavám Blokovy poemy koneckonců lépe než „dělný lid“. S čím si však překladatelsky poradit nelze, je skutečnost, že dnes, na rozdíl od doby před sto lety, na všech takových písních visí zátěž minulosti.

Šum bořícího se světa

Písně tu však nejsou kvůli intertextualitě: jejich význam je větší. Mnohé pasáže poemy mají písňový rytmus, místy znějí jako primitivní častuška, jindy jako vojenský pochod nebo lidová balada. Když k tomu připočítáme četná citoslovce, zvolání a neustálé zvuky vichřice a střelby, uvědomíme si, jak výrazně je celá poema zvuková a hudební. Pro Bloka vlastně nic významnějšího než hudba neexistovalo: „Každé hnutí se rodí z ducha hudby,“ napsal v jednom eseji roku 1919. Měl přitom ovšem na mysli hudbu mnohdy disharmonickou, hudbu „barbarských mas“, jaká halasí a drnčí i ve Dvanácti. Proto stála pro Bloka „kultura“ bolševického revolučního teroru nad „civilizací“ staré Rusi – hudebnost revoluce pro něj byla hodnotou, která ospravedlňovala i popravy bez rozsudku. Jak napsal v závěru statě Inteligence a revoluce, která vznikala souběžně s Dvanácti v lednu 1918: „Celým tělem, celým srdcem, celým vědomím – naslouchejte revoluci.“ Dnes to může znít jako zvrhlé blouznění, nicméně tytéž eseje z doby ruské občanské války dokládají, že Blok měl zároveň velmi jasné povědomí o politické situaci – a také o tom, že „revoluce není žádná idyla“. V každém případě z toho můžeme vytušit intenzitu nenávisti ke starému carskému a statkářskému despotismu, kterou tehdy sdílela podstatná část umělců a intelektuálů, stejně jako odhodlanost k zásadní změně, i kdyby měla přinést vlnu všeobecné brutality.

„V průběhu psaní Dvanácti jsem několik dnů fyzicky, vlastním sluchem, kolem sebe vnímal silný souvislý šum,“ napsal Blok po několika měsících. „Byl to šum bořícího se starého světa.“ Jeho poema nepřispívá k pochopení mytizované ruské duše nebo historických událostí Říjnové revoluce; zato však zhuštěným způsobem, jakého je schopná nejspíš pouze báseň, zpřítomňuje živelnost, překotnost a nesmlouvavost velkých dějinných zvratů, o nichž ve chvíli zjitřeného vnímání víme jen to, že za sebou nutně nechají i trosky a že jejich následky budou nevratné.