Poučení z krizového vývoje

Trochu schematicky bychom mohli rozdělit dějiny na období revolucí a období normalizací. Revoluci chápejme obecně jako hlubší zásah do mocenských struktur, normalizaci pak jako snahu zakonzervovat, respektive udržet proměněný systém nových institucí a vztahů v chodu. Normalizací, nikoliv zostřováním třídního boje či vrcholem komunistické revoluce, byla padesátá léta se svými politickými monstrprocesy i léta sedmdesátá a osmdesátá následující po revoluci „socialismu s lidskou tváří“ a pražském jaru končícím okupací. Zatím poslední normalizaci, tu kapitalistickou a neoliberální, prožíváme právě nyní. Přesto se i dnes něco děje. Jaké poučení z krizového vývoje, jenž se projevuje se vší silou na severu republiky, bychom si mohli odnést? Snad by to mohlo vyplynout ze stručného srovnání současné společenské kritiky s kritikou druhé půle osmdesátých let.

Přestavba člověka

„Tvrdá“ normalizace sedmdesátých let vytlačovala jakoukoliv veřejnou kritiku a vyžadovala přitakání jasně nastaveným pravidlům. Perestrojková osmdesátá léta naproti tomu otevírala prostor pro kritiku; nejprve a především v souvislosti s hospodářskými problémy, jenomže skrze ně, jak přesvědčivě ukázala kniha Michala Pullmanna Konec experimentu (recenze v A2 č. 18/2011), došlo k tematizaci dalších potíží a k prosakování kritiky do různých pater československé společnosti. Už v půli osmdesátých let a pak stále intenzivněji v letech následujících se na stránkách Rudého práva či Mladého světa, tedy v novinách „nejrežimnějších z režimních“, objevila slova, jež se mohou dnešnímu čtenáři, podléhajícímu představě o tehdejší totalitně ovládané nedějinné („nehybné“) společnosti, zdát překvapivá.

Míru proměny mezi sedmdesátými a osmdesátými lety zachytíme nejlépe na hodnocení výsledků probíhající přestavby (perestrojky), programu, který chtěl především zvýšit konkurenceschopnost Sovětského svazu a jeho spojenců s kapitalistickými státy: „Pokračuje významně přetváření vědomí lidí, jejich způsobu a stylu života… Veřejná informovanost a demokratizace si získaly velkou podporu. My se o ni opíráme a kráčíme kupředu… sílí víra v úspěch reforem, i když některé se povedou hned, jiné až časem… Možnosti pro hluboké přeměny existují.“ (Mladá fronta 2. 7. 1987) „Teorii přestavby přijme kde kdo, určitě většina, ale praxi přestavby se neobejde bez ostrých střetů, bez přelomu v člověku v návycích, v strachu o postavení a moc, ve strachu o degradaci výhod… nejnaléhavější úlohou je přestavba člověka… Nové podmínky musí především měnit i nás samotné.“ (Rudé právo 2. 7. 1987) Demokratizace, pokrok, střet, přelom, strach. Sémantické navazování starého a nového; nové je přitom jak výsledkem kontinuálního vývoje, tak přelomu. Podobných citací lze vybrat mnoho.

Kritiku normalizačního statu quo je nutné rozdělit do dvou směrů, na systémovou a proti-systémovou. Druhá z nich odhaluje „pravý význam“ slov o socialismu a rovnosti jako zástěrku, za níž jsou skryté zájmy režimu potlačujícího lidská práva. Na stránkách oficiálních deníků ji nenajdeme. Touto kritikou se profiloval disent, jenž vzhledem ke svým možnostem nemohl do rozložení sil zasáhnout a jeho symbolické akce se až do roku 1989 dařilo udržet celkem mimo pozornost. Systémová, či snad lépe řečeno normalizovaná kritika, k níž patří i uvedené citace, sloužila k odstraňování vad na kráse, a tak byla faktickou součástí konzervativního diskurzu. To ale neznamená, že neměla žádný reálný dopad. Kritika formulovaná jazykem perestrojky si vyžádala své oběti, i když pocházely většinou z nižších pater stranické byrokracie a managementu. Daná praxe měla především rituální rozměr společenské očisty; jedinci odcházeli, aby zůstala diktatura. Poučení z posrpnového vývoje by tedy znělo: síla určitého mocenského aparátu a jeho trvanlivost se neměří intenzitou uplatňované represe, ale schopností vstřebat kritiku a usměrnit její možné důsledky. Represi stačí uplatňovat na nepatrný počet nepřizpůsobivých, vyděděných a jiných extremistů, kteří nabourávají symbolické centrum moci – v daném případě budování socialismu jako zaklínací formuli pro jakékoliv konkrétní jednání a zároveň pro abstraktní celek.

Za život v pravdě

Jestliže budeme normalizované kritice rozumět jen jako kamufláži, jinotaji skrývajícímu nějakou pravou skutečnost, jak to po Listopadu „odhalili“ široké veřejnosti noví dějepisci, nepochopíme dynamiku, v níž se ocitalo perestrojkové Československo. Užitečnější je chápat ji jako součást jazyka moci, jenž (nakonec neúspěšně) maskoval sílící neschopnost „vlády jedné strany“ zajišťovat ekonomický chod země a požadovaný životní standard jejích obyvatel, mezi nimiž probleskovaly obrazy Západu (popových zpěváků, džínsů, plných výkladních skříní). Věty o „přetváření vědomí lidí“ a prosazování „hluboké přeměny“ obsahovaly v některých případech implicitní, jindy poměrně otevřenou kritiku tehdejšího stavu a měly pomoci posílit a dočasně také posilovaly relativní stabilitu, respektive klid a pořádek.

Sedmdesátá a osmdesátá léta obecně, a perestrojka zvláště, byla ovšem doprovázena postupným obratem pozornosti od společného budování socialismu k individuálnímu štěstí vyjadřovanému pomocí slovníku spotřeby; proto obrazy konzumního ráje za západními hranicemi posloužily jako důležitý faktor rozkladu legitimity panství komunistické strany. „Mnoho lidí,“ píše Pullmann,
„… přijalo nový přestavbový slovník nikoliv proto, aby se bezmyšlenkovitě přizpůsobili linii komunistické strany, nýbrž naopak vyjádřili své zájmy a požadavky, které s oficiálním příslibem nemusely mít nic společného – možnost nakupovat kvalitní potraviny a módní oblečení, vydělávat si peníze bez zbytečných administrativních omezení, poslouchat pop music, volně cestovat do zahraničí atd.“ Naprostá neschopnost zajistit alespoň základní požadavky formulované tímto jazykem vedla k sociální deprivaci, jež čekala na svůj 17. listopad, aby se přelila v hromadný projev hněvu ovládnutý lidskoprávním diskursem. Jedinou (morální) náhradou za vykradenou kolektivistickou symboliku „reálného socialismu“, která byla zrovna po ruce. Tolik k důležité úloze života v pravdě v našich dějinách.

Svoboda konzumovaná a zkonzumovaná

Normalizovaná kritika devadesátých let a naší současnosti má na první pohled odlišnou podobu. Základem legitimity transformace se stal morální étos dřívějšího disentu – ostrovu svědomí ve společnosti ovládané nemorálním režimem. Procesem privatizace neprošel pouze státní majetek, ale celý veřejný, politický prostor a s ním také kritika neúspěchů budování nové, kapitalistické společnosti. (Privatizace veřejného prostoru nicméně spíše navazovala na předchozí období a potvrzovala roli občana jako depolitizovaného objektu, nepřicházela s něčím skutečně kvalitativně odlišným). Fundamentem privatizované (normalizované) kritiky posledních dvou dekád je právě individuální (morální) selhání. Nejviditelnějším veřejným předmětem zájmu je korupce, výsledkem pak občasné potrestání nejzkorumpovanějších či spíše těch, kterým se nepovedlo korupci dostatečně utajit nebo ji včas přetavit po podoby legitimní součásti agendy příslušných institucí. Také dnes je nezbytné provádět katarzi. Očista, vrcholící v občasných výrocích slepé spravedlnosti, slouží jako rituál, který navrací společnost (politiku) do stavu blažené nevinnosti. Dobro, ve skutečnosti ovšem past liberální morálky, zvítězilo a opájí se s patřičnou vášní pozorností diváků – někdy pár dní, povede-li se, i pár týdnů. Staří korupčníci odcházejí, míra korupce ale kupodivu zůstává. Nikdy nedokončený a v principu nedokončitelný proces odstraňování korupce přináší zklamání, ale i budoucí příslib naplnění mobilizující každé čtyři roky značnou část voličů.

Pokud obrazy konzumu doprovázené představami o (individuálním) štěstí vedly v konečném důsledku ke zhroucení socialistické diktatury, jak se to s nimi má dnes? Paradoxně jim zůstala podobná funkce, zvyšují frustraci z nedostatku a přestávají stvrzovat kapitalistický řád, proto dochází k jejich postupné proměně.

Svoboda konzumní, kapitalistické společnosti je – jak tvrdí sociolog Zygmunt Bauman – tou nejuniverzálnější koncepcí svobody, která se kdy v praxi uplatnila. Nemá ale nic společného s rovností šancí a příležitostí, jak o sobě ráda tvrdí. Po roce 1989 byl z dnešního pohledu iluzorní pocit svobody (svobodné konzumace) dostupný každému, kdo se zúčastnil soutěže o získání společenského statusu skrze pořizování luxusního zboží. Ovšem nejen tomu, kdo skutečně mohl ve velkém nakupovat, ale i všem těm, kteří uhranuti úspěchy druhých snili o tom, že „to přeci jen jde, když se chce“.

Tento mýtus pomáhá udržovat jazyk dnešních liberálních moralistů, v němž kritika úspěšných není stále ničím víc než závistí, na jejímž odstranění pracují s patosem a za pomoci veškerého dostupného kýče. Co se v devadesátých letech mohlo zdát pro českou střední třídu příslibem blízké budoucnosti, se dnes mění na pouhé sci-fi. Příběhy rychlého pohádkového zbohatnutí jsou výjimečné a hlavně nevěrohodné, stále častěji je doplňují obrazy chudoby a zkázy (Řecko) spolu s varováním ekonomů, že jsme si žili nad poměry a musíme si utahovat opasky. My všichni jsme žili nad poměry? Svým způsobem mají pravdu, podlehnutí konzumní svobodě bylo skutečně masové.

Deprese se tedy vepsala do „obrazů vítězství“ – reprezentace luxusu sice doposud zaplavují veřejný prostor, ale jsou přeci jen poněkud nesmělejší než kdy dřív a někdy samy sebe omlouvají („šperky nejsou hřích“). Hned na vedlejším billboardu může být – a je to dokonce záhodno – fotografie podvyživeného afrického dítěte s číslem konta a telefonním číslem, na němž si lze zhojit svědomí za cenu poslané sms. Všichni se máme solidarizovat s (přesnější by asi byl výraz smilovat se nad) chudými celého světa, protože žijeme na úkor „třetího světa“, jenž se rozprostírá daleko za našimi hranicemi. Patrně až příliš daleko, takže jejich potenciál nestačí a je nutné doplňovat je obrazy bídy méně abstraktními, bližšími.

Vagabundi a slušní lidé

Takzvaný třetí svět totiž není vzdálen geograficky, to se zdá jen při pohledu zpoza vitrín obchodního domu. Jeho prostor se rozpíná, pokrývá stále hustší síť lokalit uvnitř světa, který známe zcela bezprostředně. Je to síť, která dosud nespojuje, nevytváří vlastní veřejnost. Vyloučené a nepřizpůsobivé lokality nejsou, alespoň prozatím, místem odporu. V danou chvíli skvěle fungují jednak jako symbol podřadnosti pro všechny poctivě pracující, „úspěšné občany“, jednak jako konkrétní, fyzický prostor, na němž sociálně a ekonomicky deprimovaní, žijící těsně za jeho okraji, ukájejí svůj hněv a snaží se mermomocí připodobnit – přizpůsobit úspěšným konzumentům. Bezvýsledně. Jak už kdysi za války říkali Max Horkheimer s Theodorem W. Adornem: „Jako slepě útočící a slepě se bránící náleží pronásledovatel a oběť ke stejnému okruhu neštěstí. (…) Vztek se vybíjí na tom, kdo není ničím chráněn. A jako oběti jsou podle dané konstelace vždy navzájem zaměnitelné: vagabundi, židé, protestanti, katolíci …“ Dodejme: Romové.

Pozitivním atributem české národní, ale také občanské společnosti, symbolicky přeznačující zvětšující se třídní rozdíly, je ale dosud více slušnost (slušný občan) než čistota (čistá rasa). To se může změnit, podaří­-li se vandasovcům a spol. přenést a rozšířit boj ze severu do zbytku republiky. I když se tomu tak nestane, což je v tuto chvíli pravděpodobnější, výsledek nebude tak odlišný, jak si mnozí představují. Zakopání válečné sekery, tedy „normalizace situace“ a dočasné opadnutí zájmu o vyloučené lokality, jež ve výsledku představuje smrt pro anděla.

Vládní reformátoři si při pohledu na zástupy deprivantů poslouchajících Vandasovy sliby o štěstí pro „bílou většinu“ mohou mnout ruce. Co lepšího než válku ras si lze v čase demontáže pozůstatků sociálního státu přát. Podle nich je lékem ještě víc po zuby ozbrojených policistů v ulicích, samozřejmě větší pracovní výkon a k němu směřující vzdělávání nepřizpůsobivých. „Takhle bych žít nechtěl, a proto celý život pracuji, abych tak žít nemusel. Řešení vidím ve vzdělání dětí. Primárně Romům musí záležet na jejich osudu, musí je posílat do školy.“ (premiér Petr Nečas, iDnes 20. 9. 2011). Za problémy tedy mohou sami Romové, pracovní nepřizpůsobivost a malý výkon neodpovídající požadavkům takzvaného svobodného trhu.

Národní sjednocení a kritika kritiky

Mírní a humanističtí kritici vlády, jimž se nechce svalovat zodpovědnost pouze na Romy, protože se hesla o posílání do plynu příčí jejich představě o (přirozeně slušné) občanské společnosti, se většinou zmohli na křik o rasistické lůze na severu a nutnosti vyměnit zodpovědné úředníky. Roma musí podle nich demokrat přijmout jako rovnoprávnou jinakost – tak zní krédo. Uznání jinakosti v této podobě ale pouze vyjevuje hranice liberální občanské společnosti, která chce hájit především „právo ohraničeného, na sebe omezeného individua“, jehož maximou společenského života je zajištěné bezpečí, „pojem vyjadřující fakt, že celá společnost existuje jen proto, aby každému ze svých členů zaručila nedotknutelnost jeho osoby, jeho práv a jeho vlastnictví“ (tolik mladý Marx z doby, k níž svou okázalou destrukcí sociálních práv odkazují dnešní neoliberální reformy, to jest čtyřicátá léta devatenáctého století). V zajišťování tohoto bezpečí, na jehož pozadí zuří sociální válka, se nakonec opět sjednotí slušní občané, vláda i normalizovaní kritici.

Závěrečná citace klasika nebyla bezúčelná. Poučení z polistopadového vývoje by mohlo znít: k překonání jazyka normalizace je zapotřebí následovat neoliberály a vrátit se ke kořenům – v první řadě k fundamentální kritice přerozdělování zbavené strachu ze slov o sociálním hnutí. K tomu nám dopomáhej očištění (ha, katarze) od fetišů, jakým je korupce coby pouhý symptom nerovnosti, a od pokrytecké lítosti vzedmuté obrazy cizího utrpení. Přesněji vzedmuté domnělou cizostí utrpení působící jako flastr na špatné svědomí. To vše je navíc nutné provést bez úliteb v podobě morálního kýče a estetizující politiky prosazující do čela laskavé pány s motýlkem a dýmkou, jež není dýmkou, ale nástrojem zkušeného režimu.

Autor je historik.