Zatímco se v poslední den roku sklánělo slunce k obzoru a tmavnoucí vzduch se stával mrazivějším, sestoupili jsme ze silnice na pole a zamířili k obnažené kaskádě rybníků v létě ukrytých v korunách vrb, bříz a osik. Šlapali jsme po křupajícím listí řepky, přičemž mi došlo, že se tato satanská plodina, kterou jsou z důvodu její choulostivosti schopny pěstovat jen ekonomicky silné zemědělské celky, které mají na náročný postřik a drahé pojištění úrody, nejspíš pěstuje jako ozimá. Z pole jsme vstoupili mezi kmeny spících stromů a pod nohama nám šustily zmrzlé nánosy spadaného listí. Nebýt mrazu, propadali bychom se tady do měkké půdy, podmáčené meandrujícími přítoky rybníků. „Jde nám o padlé vrby!“ zavelel náš průvodce a já se rozhlédl po nejbližším okolí, které ke mně promlouvalo úsporným jazykem několika potlumených valérů hnědi, šedi a lišejníkové zeleni. Padlé vrby tu byly všude, a jak jsem se rozkoukával, začal jsem na nich rozpoznávat i to, za čím jsme sem přišli. Zimní houby. Přelézali jsme ležící kmeny a zblízka obdivovali tupé hmoty chorošů, plátky penízovek, outkovek, krabatá Jidášova ucha, ploché plodnice lesklokorek a vertikální těla strmělek, připomínající klasy. Poslouchali jsme výklad průvodce o vlastnostech těchto hub, jejich sveřeposti, vzájemné nesmiřitelnosti, zlověstné parazitní síle a léčivých účincích, žasli nad jemnou ornamentální kresbou jejich povrchů, připomínající písmo, a nad ohnivými barvami ukrytými v útrobách některých z nich. Sluneční paprsky pozlacovaly už jen vrcholky holých korun vysoko nad našimi hlavami a soumračné šero slévalo těla stromů a jejich tichých požíračů v jeden přízračný a uhrančivý celek, který mi začal cosi naléhavě připomínat a naplňovat mě bezdůvodným steskem, kterému jsem v poslední době nucen přivykat. Potom, co jsme naplnili průvodcův košík mykologickými vzorky, přešli jsme pole zelené nafty zpět k silnici, po ní se dali vstříc silvestrovské noci a já na zvláštní pocit naléhavé připomínky zapomněl.
O několik dní později mi to došlo. Šlo o další v řadě varovných signálů. Naše výprava do zimního houbařského teritoria posloužila mému svědomí jako obraz mého ztraceného vnitřního světa. Nežli jsem z něho ze všech špatných důvodů – zahrnujících pýchu i nejpřihlouplejší ambici – vyšel do stupidní řepky, byla atmosféra mého tvůrčího východiska přesně takováhle. Zdánlivě mrtvá příroda, osídlená nenápadnými formami života parazitujícího na padlých a vysloužilých formách zdánlivě vyšších a ušlechtilejších. Ukotvení v chladu, tichu a přítmí, kterými se obnovují všechny věci. Moje práce vydávaly nepříjemný zápach pomalého zimního tlení, který nutil ke zvracení všechny ploché charaktery letních houbařů, se kterými jsem si později podával ruce. Zatímco se ve vzdálených městech zadkem bořili do fotelů a vědomím do médií, tady jsem neznal jejich jména ani nepříjemné a samolibé tváře, neznal jsem praxi jejich oborových svazů a vůli vysbírat všechno, co mohou sežrat, a ukopnout vše, co nemohou. V mrazem svírané mokřině se nebylo před kým naparovat a žvanit, protože zimní houbaři jsou opatřeni sekyrami a ne okázalou lhostejností k houbařskému mainstreamu, podpatky kožených bot ukopávají plodnice troudnatce kopytového, který se hodí snad jen k výrobě popelníků a klobouků, zmrzlí a posekaní pohrdají společenskou objednávkou na hřibovité houby a debilními kecy o houbařském umění. Upřednostňují totiž kombinaci destrukce a zániku před kombinací exploatace (posledních zbytků autenticity) a věčného růstu (ega).
Vrátit se zpět bude bolestné. „Jde nám o padlé vrby!“ Pořád to teď slyším. Nestačím se divit a stydět, že mi kdy šlo i o něco jiného.
