Kocovina ze zrození

Tohle je skutečnost (2016), syrový název souborného básnického a povídkového díla Jany Krejcarové­Černé, dcery Mileny Jesenské a milenky Egona Bondyho, v sobě s trpkou upřímností shrnuje témata jako bolest ze ztráty, z hledání lásky či vlastní minulosti, jež čtenář nalezne ve všech vrstvách jejích textů, a to od rané poezie a prózy až po rozsáhlou korespondenci převážně z šedesátých let minulého století. V publikaci najdeme množství povídek, novelu Clarissa, čistě publicistické texty i rané básně. Ty se zabývají převážně sexuálním aktem, stylisticky infantilním „mrdání[m] směrem do stratosféry“. Trauma ze ztráty matky a současně z jejího kulturního a politického aktivismu se jako červená nit táhne všemi útvary, které kniha nabízí. V korespondenční příloze se pak bolestné hledání matky mění v láskyplné vyprávění synu Janovi. Mít, či nemít matku, být, či nebýt matkou. Vyschlý prs matčin nahradila pražská avantgarda v čele s Karlem Teigem a Ferdinandem Peroutkou.

Poloha pohádky

Krejcarové stylisticky nekomplikované volné verše bez rýmu opěvují sex jako hru na mámu a tátu, na lékaře a pacienta, jako jízdu na koníčkovi nebo let aeroplánem. S ostrovtipem sobě vlastním autorka kouzlí dětskou pohádkovou říši, v níž úlohu ženského lůna hraje Popelčin střevíček a roli údu (humří) oko.

V básnickém sebezpytu Obhajoba eminentně právnická se autorka obnažuje jako infantilní milenka a filosofka s ambivalentním vztahem k matce. Uvažuje nad krásou a Bohem, činí z Boha latentní posttraumatický vzdor vůči vlastní existenci. Jakkoli tomu její jazyk odporuje, jedná se o upřímné vyznání dívky z vlastní nevinnosti. Krejcarová neváhá čtenáře uvádět do rozpaků tou nejotevřenější sprostotou a perverzí. Za touto okázalou lehkovážností lze však odhalit celou sféru křehkého mystična, nejčastěji skrze dětské oči vypravěče či hrdiny. Nekonečným mrdáním, masturbací a roztahováním nohou prosakuje vytříbený smysl pro metaforu. S roztomilou nevinností erotizuje Krejcarová poslech vážné hudby, dětskou hru, novinové články. Prostor pro vulgaritu a prostor pro něhu a dětskou hru jsou v neustálém napětí. Když sex, tak v rytmu smutečního pochodu, když psaní básní, tak na líc panenské blány, když masturbace, tak kvůli rozkoši z vysokého cis.

Básnická tvorba Jany Krejcarové není nikterak rozsáhlá. Filosofické rozpětí jednotlivých básní je však kosmické. A přestože je ústřední metaforou básní sex jako dětská hra, stojí za ní daleko metafyzičtější příměr, že totiž život je literární dílo.

Být, či nebýt hrdinou

Milena Jesenská byla v listopadu 1939 zatčena pro distribuci časopisu V boj a v roce 1944 zemřela v koncentračním táboře. Jana Krejcarová viděla matku naposledy ve svých dvanácti letech. Otec Jaromír Krejcar emigroval po únoru 1948. A tak začíná přísná samota, jíž se Krejcarová staví na odpor pokusy o budování rodiny, avšak není s to se o ni postarat. Novela Hrdinství je povinné (1964) vyrůstá z nepřítomnosti matky a mlčenlivého vztahu s otcem. Těžko soudit, nakolik je novela autobiografická. Podobně jako v Kafkových dílech má otec zvláštní postavení. Je jakýmsi divákem rozervaného života romantického hrdiny s malým h. Protagonista novely je parodií na hrdiny své doby. Selhává ve statečnosti a pevnosti. Postava otce se nad ním tyčí jako obrovská bota, jen došlápnout. Depresivní mužský vypravěč jako by byl dílem Kafkovým K a jeho vlastním autoportrétem, dílem fučíkovským reportérem. Nad hrdinovou zmatenou dětskou duší visí otázka, zda byla jeho matka hrdinkou. Otcova střízlivost jej činí stále nemocnějším. Žít ve stínu příliš existujícího otce a příliš neexistující matky. Snad má novela za cíl oběma odpustit, snad je jen nebezpečně vážnou fraškou náročného autorčina dětství.

Psaní reportáže se tedy stává skutečným psaním reportáže na oprátce. „Část viny – konečně to slovo bylo vysloveno. Konečně bylo jasně řečeno, že jsem se provinil, a ne­­ jsem tu, abych vyslechl jejich názor na svou reportáž, ale abych byl souzen.“ Absurdní proces, tentokrát s velkým P, a malý hrdina stojí tváří v tvář vině, kterou si nevybral a pro niž se hrdinou stát nechtěl. A vina není jen bezděčné slovo. Je to autorčina nejtemnější ozvěna. Připomíná jí její selhání v roli matky. Matka je hrdina. A Krejcarová se vyznává z toho, že ona jím není.

Chraňte mě zdravého rozumu

Většina povídek vykresluje poválečnou propast mezi těmi, kdo dýchali pach spálených těl, a těmi, kdo jej nikdy neucítili. Neporozumění a rezignace na život, na vykoupení smrtí. Kromě již zmiňovaného traumatu ze ztráty matky se v nich odrážejí i traumata (po)válečná. Dětští hrdinové často vidí skutečnost černobíle a tomu odpovídá i jednoduchá kompozice textů. Všechny povídky se rovněž vyznačují brilantně vypointovaným závěrem. S mrazivou strohostí a jednoduchou zápletkou, bez důrazu na obrazivost vykresluje Krejcarová nepochopitelnost válečné zkušenosti. Většinou jednoslovné názvy rezonují s lakonickými závěry povídek, často založených na obyčejném kontrastu slova, situace, postoje. Oběť neznamená položit život, ale zůstat naživu. Utrpení už není samota, ale blízkost bezpočtu druhých.

Krejcarová absolvovala odvykací kúru ze závislosti na fenmetrazinu v Bohnicích a posléze skončila v pardubickém vězení kvůli zanedbávání péče o děti. Přestože nebyla schopna se o děti postarat, milovala je. A zejména pohled dětí na svět, jejich iracionální vesmír. Egonu Bondymu napsala v jednom ze svých dopisů: „Chraňte mě moru, tyfu a zdravého rozumu (…), na zdravý rozum umřu do týdne tou nejsmutnější smrtí.“ Později píše Krejcarová dopisy také svému nejstaršímu synu Janovi či dlouhodobé přítelkyni Slávce Vondráčkové. Z dopisu Bondymu (pravděpodobně z roku 1962) čiší autentičnost otevírající ty nejskrytější kouty duše. Krejcarová píše o naději, o národní identitě, o tom, jak je pyšná na jeho lásku, nabádá ho, aby vytrval ve svém literárním díle a neohlížel se na akademiky. Vedle filosofických úvah pak Bondymu na papíře ochutnává úd a cele se mu otevírá ve své nahotě. Několikastránkové pasáže nepokryté sexuální vášně mohou vyvolat snad i pohrdání. Krejcarová se nebojí výrazu. Slova jí vytékají z úst jako sperma. Synovi píše o své matce. Poprvé tu čteme, jak je na ni hrdá. Píše i o svém otci. Nebo o tom, jak je hrdá na svého syna a jak je vděčná všem, kteří jí zachovávají přízeň. Navzdory své dřívější averzi k rozumu sděluje Krejcarová synovi v roce 1968: „Obávám se totiž, že situace, ve které se nalézá lidský rod, není nijak růžová a že její řešení bude muset být velmi racio­nální a velmi střízlivé, pokud nemá dojít ke katastrofě, která by už nebyla k napravení.“

Kniha Tohle je skutečnost představuje ženský protipól Bondyho poetiky. Ukazuje nekončící zápas něhy a dívčího až dětského ostychu s expresivním sexuálním rošťáctvím a obnažováním krutosti doby. Tohle je Honza Krejcarová: múza komunistického disentu, statečná žena a nepřehlédnutelná autorka.

Autorka studuje filosofii.