Sympaťák na cestě ke dnu

Poslední film britského klasika Kena Loache Já, Daniel Blake ještě de facto ani nezačne, a už je jasné, že půjde o další z režisérových angažovaných sociálních dramat. Úvodní titulky na černém pozadí totiž doprovází dialog strojově upjaté úřednice s bezelstně lidovým klientem, který se odmítá vměstnat do uniformních škatulek. Karty jsou jasně rozdané, aniž bychom viděli, kdo konkrétně sedí na které straně barikády.

Socrealismus s lidskou tváří

Nejpozději od navázání úzké spolupráce s neúnavným bojovníkem za lidská práva, právníkem a scenáristou Paulem Lavertym má Loachova filmografie mnohdy až únavnou konzistenci. Tvůrčí dvojice se občas ohlédne do minulosti (Zvedá se vítr, The Wind That Shakes the Barley, 2006; Jimmyho tančírna, Jimmy’s Hall, 2014), ale často se vyjadřuje i k aktuálním otázkám (Sladkých šestnáct, Sweet Sixteen, 2002; Výhybkáři, The Navigators, 2001). V centru jednotlivých filmů většinou stojí silná mužská postava, která se musí v různých obměnách vypořádávat s něčím podobným jako bezdětný vdovec a vysloužilý truhlář Daniel Blake, který se v jejich novém filmu po prodělání infarktu stává obětí chyby byrokratické mašinérie na udílení sociálních dávek. Životy Loachových a Lavertyho hrdinů se od určitého okamžiku odvíjejí v prvé řadě od boje s mocnějším nepřítelem, ať už jde o jednotlivce, skupiny nebo rovnou celý státní aparát.

Ten tentokrát reprezentují především lidé v uhlazených košilích pevně usazení za svými pracovními stoly a otupěle slabikující striktně dané příkazy shora, bez náznaku empatie. Jinými slovy: neživotné figury traktované čítankově zjednodušujícím způsobem. Já, Daniel Blake tak na tom není o moc lépe než předchozí Jimmyho tančírna, která si v charakterizaci ústředních postav nezadala se šablonou socialistického realismu. Jak u Loache bývá zvykem, největší péče se dostává postavám, s nimiž nepokrytě sympatizuje. I ty ale postrádají hlubší rozměr a mají výhradně kladné vlastnosti. Autorovi se však po letech znovu podařilo jednotlivé party obsadit herci, kteří prostému příběhu zajišťují punc autentičnosti. Téměř ve všech případech se přitom jedná o nepříliš známé tváře. Největší pozornosti se pochopitelně těší stand­up komik Dave Johns v titulní roli. Vlídnější verze známého Petera Mullana svým, za všech okolností přirozeným projevem snímek vhodně odlehčuje, místy až do otevřené ironie. Scény, v nichž Daniel podstupuje opakované potíže s telefonními ústřednami a základy internetové gramotnosti, tak alespoň částečně zbavuje didaktičnosti a patosu. Hayley Squiresová to má s postavou svobodné matky Katie, se kterou se Daniel spřátelí, ještě složitější. Pohledná žena sama vychovává dvě děti, z nichž každé má jiného otce. O její zřejmě značně problematické minulosti se však o mnoho více nedozvíme, prostor totiž dostává pouze jako sympatická trpitelka, nesoucí na svých bedrech tíživost nedobré aktuální situace. Zda si za ni může částečně sama, je vedlejší.

Mistr setrvačnosti

Loachovo nadržování hrdinům řítícím se bezmocně ke dnu společnosti je možná ještě okatější než dřív. Divák, který je s touto skutečností předem obeznámený a smířený, si ale Loachovu novinku nejspíš užije a ocení například režisérův vytříbený smysl pro vyprávění dostatečně poutavého příběhu, který bez jakýchkoli „zbytečných“ odboček míří k závěrečnému apelu. Snad jen tvrdé finále a Katiino rozhodnutí podlehnout nahodilé příležitosti a vydělat chybějící peníze prodejem vlastního těla působí přece jen zbytečně vyhroceně.

Já, Daniel Blake bude možná posledním filmem Kena Loache. Získal za něj už svou druhou Zlatou palmu v Cannes, což jej podle některých měřítek definitivně řadí do panteonu nejvýznamnějších režisérů minimálně posledních desítek let. Přesto mu prestižní ocenění v očích mnoha potenciálních diváků spíše uškodilo. Už od slavné francouzské přehlídky mu totiž vyčítají, že uspěl především díky protekční pozici mezi ostatními soutěžícími tvůrci, potažmo že sbírá vavříny za zásluhy. A vezmeme­li v úvahu, že Danielu Blakeovi konkuroval opěvovaný snímek Toni Erdmann (2016) Maren Adeové nebo nejnovější thriller Paula Verhoevena Elle (2016), nutno uznat, že na nespokojených ohlasech něco bude. To však nic nemění na tom, že Loach už hodně dlouho nenatočil tak dobrý film. Jde­li o epitaf bezesporu výjimečného filmaře, mohl dopadnout mnohem hůř.

Autor je filmový publicista.