S dovolením ještě k Bobu Dylanovi. Zdá se, že vše kolem jeho Nobelovky nakonec dopadlo ke všeobecné spokojenosti. Po počátečních pochybách, zda Mistr vůbec na ocenění zareaguje, Dylan projevil pokoru, málem cudnost. Na ceremoniál za sebe vyslal Patti Smith, jíž, nebohé, při vystoupení vypadl text a musela se uprostřed písničky veleváženému publiku omlouvat. Byl z toho vzácně upřímný moment: jsme nakonec jen lidi, ať už rockové hvězdy či nobelovští laureáti.
Ani o patřičnosti volby snad netřeba pochybovat. Když člověk zhlédne živé provedení Dylanovy písně It’s All Right, Ma (I’m Only Bleeding), při němž tehdy ještě mladík jen s kytarou ze sebe sedm minut chrlí složitá, kypivá, zjitřená temná slova, je jasné, že Dylan vskutku celý život provozuje ústní slovesnost ve vrcholné podobě, tisíce let po Homérovi. I tohle je literatura, stejně jako tištěné romány či psaná poezie. Jistě, otázky se mohou vynořit, třeba: Když tedy Dylan, tak proč spíš on, a ne Joni Mitchell, písničkářka vycházející ze stejné tradice, se stejně širokým a podstatným dílem za sebou? V lecčem snad i původnější a subtilnější než Dylan. A samozřejmě žena: osobní, sálavě intimní. Jenže svět dá na ikony, a tou nakonec bude právě Dylan. Univerzální, přitom myticky zastřený a nejasný, svým rozeklaným chraplákem zosobňující věčné lidské vyvrhelství od kolébky po hrob.
Právě Joni Mitchell svého kolegu v nedávném rozhovoru pozoruhodně „sjela“. Ten Bob – vždyť je na něm všechno odvozné! Později svá slova všelijak mírnila. Trouba novinář je prý posunul jinam… Nicméně v jednom se trefila: Robert Zimmerman si opravdu vytvořil „umělou“ personu, skrze niž může nechat zaznít nejrůznější fragmenty myšlenek, postojů, obrazů, anebo zas osudů všelijakých figur z okraje, hledačů, padlých mesiášů, bůhvíkoho ještě. Samozřejmě včetně sebe sama, v mystickomytických převlecích. Na videu k písničce Duquesne Whistle ctihodný nositel Nobelovky táhne městem v čele pitoreskní tlupy jako nějaký pasák, seladon nebo šarlatán: je to on, není to on? Svět chce být „klamán“ a spíš se nechá okouzlit ikonickým hrdinou než zasněnou, a přitom jako čepel pronikavou ženou. Oproti ní je Dylan opravdu spíš Jokerman, o němž zpívá v jedné ze svých nejlepších a nejmnohoznačnějších písniček. Žertéř, žolík, divoká karta, schopná nést spásu i zatracení.
Tím nemá být řečeno, že Dylanovy písničky jsou cosi vykalkulovaného, umně, leč mlžně nahozeného, po všech koutech sebraného (i když Dylan je výpůjčkami proslulý). Nejedná se ovšem o autora, u něhož bychom se mohli příliš spoléhat na promyšlený autorský záměr. Mnoho jeho písní má naopak kryptický charakter a moc nechybí, abychom nad texty nelomili rukama v marné snaze rozkrýt zřetelnější obrysy. Jenže to je právě to: existenciální, jindy mesianistickou, naléhající či žalující „nahodilost“ dokáže strhujícím způsobem stmelit právě Dylanova persona. Neurvalá, naléhavá, zedraná – persona vandráka i cherubína, chlapíka s „jednou zákrutou ke svobodě“, přitom od pravdy nemožně vzdáleného.
Z nitra podobné dvojakosti a nejednoznačnosti mluví i zmíněný song Jokerman. Kdo je vlastně jeho hrdina? Může nás napadnout, že rovnou sám Ježíš: po vodě kráčí, láme chléb, naslouchá mučedníkům i děvkám… Anebo jde jen o záblesk, kdy se do nás samých vzdáleně otiskne cosi jako spása; nějaký „spasitel“ se letmo prolne naší identitou. Jsme i nejsme vyvolení, jsme i nejsme jako On. Naše zůstává váhání mezi dobrým a zlým, účastí a neúčastí, moudrostí slova a nahou němotou přírody. Píseň Jokerman, plná biblických i jiných náznaků, nemá jednoznačný klíč, identity tu kloužou, jednou je Jokerman ten druhý, Vyvolený, vzápětí jsme jím zase jen my sami. Tuto vrtkavost významů nakonec stmelí zpěvákův hlas v jeden imaginární lidský portrét. Postava žertéře a kouzelníka (ale i oběti vlastních triků a zlehčování) je věčný existenciální identikit, k němuž se člověk dorovnává ve své víře i pochybách.
Dylanovo kouzelnictví tkví i v tom, že v nás probouzí tendenci zpěváka přeceňovat. Možná je Jokerman zkrátka volně nahozený Dylanův autoportrét, v němž se nezachytitelnost a ambivalence vyjeví jako nejsilnější rysy umělce. Persona Mesiáše teskně i střídmě přiznává, že je „jen“ Jokerman, že nelze být nic víc než žertéř s vesmírem, slovem, řečí, lidskou komunikací. Ale i tohle je zase jen náš výklad – i nejistota ohledně významu patří k dílu Jokermana. On je ten, jenž rozechvívá nejistotu. Ten, kdo má – řečeno Dylanovou barokizující vizí – „tančit k písni slavíka/ pták letí střemhlav do svitu měsíce“. Žertéř ví, co po něm chce jeho alter ego Mesiáš, ale nenaznačí odpověď.
Jokerman. Berme ho tak. V Bobu Dylanovi dostala Nobelovku nejen „homérská básnická tradice“, ale i věčná lidská nejistota.
Autor je básník, literární kritik a hudebník.