Pozorovatel zvláštního druhu

Poslední čtyři roky vydávalo nakladatelství Argo v překladu Kateřiny Hilské esejistické dílo George Orwella. Loni vyšel poslední soubor Spisovatelé a leviatan, zahrnující eseje z let 1947 až 1949. Předcházely mu tři svazky: Lev a jednorožec (2013; recenze v A2 č. 14/2014), Ohlédnutí za španělskou válkou (2014; recenze v A2 č. 14/2016) a Úpadek anglické vraždy (2015; recenze v A2 č. 14/2016). Soubor dvou set čtyřiceti úvah, recenzí i kratších aktuálních zápisů se řídil vydáním, které v roce 2002 připravil literární kritik John Carey jakožto „takřka kompletní“ edici Or­­wellova časopiseckého a novinářského díla.

Kronikář každodennosti

Stati z let 1928 až 1949 – Orwell zemřel na tuberkulózu v lednu 1950, v nedožitých sedmačtyřiceti letech – lze v této velkorysé přehlídce číst s historickým zřetelem. Orwell je pozorovatelem zvláštního druhu: přestože jde o texty určené k veřejné prezentaci, v určitých ohledech je zde autor důvěrnější a detailnější než leckteré intimní svědectví podané v korespondenci či v deníku. Důležitou roli zde hraje Orwellova životní zkušenost: pamatoval si svět před první světovou válkou, plynule spojený s 19. stoletím; profesní kariéru zahájil ve službách impéria, jehož rozpad poté sledoval; od počátku třicátých let už nepochybně upínal svou pozornost k rozmachu totalitních mašinérií, i když jako spisovatel se jim začal souvisleji věnovat až od španělské občanské války, v níž bojoval. Všechny tyto vývojové etapy a linie Orwell zachycuje v konkrétních pozorováních – ochotu k rozmáchlejšímu líčení u něj najdeme až po roce 1948, kdy cítí zřetelnou hrozbu jaderné války a současně ví, že jeho život už nepotrvá dlouho.

Neznamená to, že by dnes nebyl významným zdrojem také jako kronikář a komentátor „velkých“ událostí, ať už v Anglii, Katalánsku či jinde, nejosobitější je ale tehdy, když zachycuje a hodnotí rozdíly v oblékání, mluvě, jídle, každodenním společenském kontaktu nebo třeba v sexu – tématu, jehož historický význam právem zdůrazňuje. Orwellovo psaní přitom stojí na průsečíku osobního vjemu a obecné tendence, empatie a kritického odstupu. To je vzácná schopnost a důležitá je mimo jiné i proto, že ji Orwell uplatňuje na Anglii (spíše než Británii, která tvoří širší pozadí), tedy na společnost vcelku stabilní, jež si po celé sledované období zachovává stabilní státní formu, a jak by se zdálo, i společenské konvence. A přece se pod touto návazností a jednotou, zdaleka ne jen iluzorní, skrývají zásadní změny v sebeprožívání, v rytmu života, v možnostech vyjádření, ve sdílených předpokladech. Kdo dnes dokáže – bez statistik, učebnicových mouder a rozvláčnosti – popsat, v čem jsme se změnili za posledních dvacet let?

Odstranit ponižování

Orwellovým pozitivním tématem, které alespoň v náznacích prochází takřka všemi jeho novinovými a časopiseckými texty, je socialis­mus. Obtíže s pochopením, jak tento výraz správně chápat, jistě jen vzrostly s ohledem na historii uplynulých sedmdesáti let, byly však značné už v době, kdy texty vznikaly. Orwell totiž socialismem nemíní vyhraněnou ideologičnost či stranickou příslušnost a nemíní ani pouhý kolektivismus, naopak se proslavil odhalením jeho rizik. Má na mysli společenskou rovnost – ale má vůbec nějakou představu, jak by se jí dalo dosáhnout, tuší, jak překonat rozpor mezi rovností a individualismem, věří v její reálné uskutečnění? Nejde vlastně jen o prázdnou nálepku, jejíž význam se Orwell nikde ani nepokusí upřesnit a závazně formulovat?

Autor, který prošel školním drilem v latině, patrně vnímal etymologický kmen slova: tím je socius – druh, bližní, spojenec. A spíše než o přesný mechanismus ekonomické redistribuce, ke kterému koneckonců neměl co originálního říct, mu šlo o možnost odstranit ponižování. Jeho soustavným zájmem a původním příspěvkem je analýza poníženosti a nadřazenosti jakožto rámců vnímání, chování a vyjadřování – a také slepoty a necitlivosti. Pravicové či konzervativní jsou postoje, jež tvrdí, že povýšenost vůči určitému druhu lidí je přirozená, a mohou si to ostatně myslet i ti vespod. Protipólem, k němuž se Orwell hlásí, je hledět na každou takovou nerovnost kriticky, vypátrat její kořen a hledat možnost, jak jej vytrhnout. Je­li obsahem Orwellovy publicistiky sociální nerovnost, její formou je intelektuální střízlivost. Slavná úvaha Politika a anglický jazyk z roku 1945 a s ní související stať Propaganda a lidová řeč, publikovaná o rok dřív, dodnes neztratily nic ze své platnosti. Orwellovo varování před nebezpečím fráze se netýká pouhého „obalu“ či „vnější prezentace“, kterou by bylo možné oddělit od politických cílů. Nabubřelost jazykového výrazu je totiž příznakem stavu, kdy se hesla o rovnosti stávají jen nástrojem k posílení vlastního pocitu jedinečnosti a informovanosti. Odhodlání vyjadřovat se k věci bez bombastu je tak jakousi neustálou zkouškou, v níž se stále znovu ověřuje, zda směřujeme k anarchickému Katalánsku, nebo k „farmě zvířat“.

Příčetnost a zdravý rozum

Politickým hlediskem je u Orwella zcela přiznaně vedena i literární kritika. Jejím cílem ale není jednoduše zjistit „autorův světonázor“ a připojit k němu pochvalu či pokárání. Příkladný je esej o Swiftovi z roku 1946 a zvláště jeho závěr: pro kvalitu knihy není rozhodující, zda autor stojí „na té správné straně“, nýbrž to, zda své hledisko zastává s přesvědčením a zda jsou jeho názory „slučitelné s příčetností v lékařském slova smys­lu“. Dobrou knihu může napsat i fašista, ne však spiritista. Odkud se tato kritéria berou? Reflektují z protichůdných stran roli umění ve veřejném prostoru: dílo vzniká ze soustředěné energie jednotlivce a uchází se, třeba neúspěšně, o široké porozumění publika. Literární dílo tak odkrývá možnosti vyjádření – a tedy i myšlení a cítění – v daném historickém kontextu.

Orwell se řadí k tradici common sense, je prost každé metafyziky a zcela cizí je mu lpění na sloganech. Národ a peníze, Evropa a válka, rovnost a umění pro něj nejsou ani sprostá, ani svatá slova, nepotřebuje se rozhodovat jednou provždy, v jakém tónu jich bude používat. Odtud pramení zvláštní nadčasovost jeho esejů. Aktualita pojednávaného tématu může kolísat, přetrvává ale nárok na intelektuální střízlivost. Asi nejkoncentrovanější ukázkou je recenze na Mein Kampf, publikovaná v roce 1940. Orwell začne upozorněním, že ještě před rokem byl Hitlerův spis v Británii publikován s cílem představit autora „v co možná nejlaskavějším světle“, události ale vzaly rychlý spád, nakladatel musel pro druhé vydání chvatně změnit obálku a výtěžek poputuje na charitu. Orwell ale na tyto zvraty nepoukazuje ve snaze předvést vlastní nadhled, naopak chce upozornit, že současné zatracování může být srovnatelným omylem jako dřívější smířlivost. „Rád bych za sebe otevřeně prohlásil, že jsem nikdy nedokázal Hitlera přímo nesnášet. Od chvíle, kdy přišel k moci (…) bych ho rozhodně zabil, kdybych se mu dokázal dostat na dosah, ale (…) necítím žádnou osobní nevraživost. Pravdou zůstává, že má cosi, co na člověka hluboce působí.“ Německý Vůdce podle Orwella vnímá společenskou realitu z hlediska, které si mnozí jeho pozorovatelé přelepili plakáty. „Téměř všechno západní myšlení od konce první světové války, tedy rozhodně veškeré ‚pokrokové‘ myšlení, mlčky předpokládá, že lidské bytosti si nepřejí o moc víc než klid, bezpečí a bezbolestný život (…) Socialistu, který zjistí, že si jeho děti hrají s vojáčky, obvykle něco takového vyvede z míry, ale nedokáže vymyslet za ty cínové vojáčky žádnou vhodnou náhradu – pacifisté z cínu jaksi nejsou. Hitler (…) ví, že lidské bytosti nechtějí pouze pohodlí, bezpečí, krátkou pracovní dobu, hygienické podmínky, kontrolu porodnosti a obecně zdravý rozum.“

Poukaz k tradici common sense se tím neruší, pouze upřesňuje: Orwell zdravý rozum nevzývá jako idol, pouze ho používá. A stejně tak není třeba uctívat Orwella, stačí ho číst a používat. Úkol se tím ovšem neusnadňuje, naopak.

Autor je překladatel.