Ne všem lidem zajímajícím se o veřejné záležitosti je známo, že se Česká republika zavázala k plnění takzvané Lisabonské strategie Evropské unie, přijaté v roce 2000. Jejím cílem je vytvořit z tohoto společenství do roku 2010 vysoce konkurenceschopnou ekonomiku, nabízející více – a lepších – pracovních míst, směřujících k sociálně soudržnější a ekologicky odpovědnější společnosti vědění. S nástupem nové Evropské komise pod vedením předsedy Barossa se ovšem tato strategie často zmiňuje jen v souvislosti s jejím cílem zvyšovat konkurenceschopnost ekonomiky, zaměstnanost a zaměstnatelnost. To, že důležitou součástí této strategie je také upevňování sociální soudržnosti, se pod tlakem hospodářských problémů a stále nepřiměřeně vysokého počtu nezaměstnaných buď nebere na vědomí, nebo je tato skutečnost představena takovým způsobem, který pouze skládá povinnou úlitbu rozjitřeným voličům. Ekonomika přece vydělává na sociálno, ne naopak!
Upevňování sociální soudržnosti je ovšem seriózně míněnou součástí klíčové strategie EU – a to plným právem. I když pro modernizující se společnosti je typické rozrůzňování životních stylů, voleb a šancí, nejúspěšnější jsou ty, jejichž vlády respektují – třebas nepsanou a nevyslovenou, ale tím reálnější – rousseauovskou sociální smlouvu s občany: každému z nich je umožněno vést život v podmínkách, které nesnižují jeho lidskou důstojnost a vytvářejí mu elementární prostor pro rozhodování o vlastním osudu. V takových společnostech si lidé více důvěřují a pomáhají si navzájem, země jsou politicky stabilnější (s nepřehlédnutelnými pozitivními efekty na ekonomiku), samotné transakční náklady v ekonomice jsou také významně nižší.
U nás vzaly komunismem konstruované podoby sociální soudržnosti fakticky za své už dávno před listopadem 1989. Do historie odešla i polistopadová soudržnost nesená obecnou vůlí ke změně poměrů. Organická sociální soudržnost, typická pro země s dlouhým demokratickým vývojem, se u nás zatím rodí jen komplikovaně a v bolestech. Nová diferenciace společnosti podle zaměstnání (či jeho absence), příjmů, bydliště vytváří dříve neznámé rozdíly, které tradičně rovnostářská česká společnost zatím nedokázala vstřebat. Tím spíše, když muži z ulice nikdo nevyvrátí, že bohatí lidé přišli ke svým novým majetkům stejně jen nějakým podfukem.
Příznaky tohoto sociálního rozkladu jsou však u nás přece jen mírnější než v jiných zemích střední a východní Evropy. Vděčíme za to především tomu, že do systému sociální ochrany byl velmi brzy po listopadu 1989 včleněn prvek zaručující všem občanům životní minimum, že byl ustaven systém úřadů práce, že se nerozpadl systém veřejného zdravotnictví a školství dostupného (s bolestnou výjimkou vysokých škol) v zásadě všem. Díky tomu je u nás hladina relativní i absolutní chudoby a frustrace ze změněných poměrů nižší než v sousedních transformujících se zemích. Instituce sociálního státu se ovšem jen pomalu přizpůsobují měnícím se podmínkám: stále převažuje pasivní pomoc v nouzi místo prevence vzniku ohrožujících situací a aktivizace, paušální přístup místo individuální sociální práce, hašení požárů místo řešení problémů, které se naplno přihlásí až v budoucích desetiletích (financování starobních důchodů). Teprve šestnáct let po listopadu nový český stát přijal koncepci rodinné politiky. A od koncepce k reálné změně atmosféry, která by jednoznačně přála rodině v rovině politické, právní i ekonomické, máme stále daleko.
Obnova a rozvíjení sociální soudržnosti patří podle mého názoru k nejvýznamnějším úlohám české politické reprezentace. Mohla by se přitom opřít o Sociální doktrínu ČR, vypracovanou skupinou odborníků, kteří ji – bez úspěchu – nabízeli už Špidlově vládě.
Mohli byste namítnout: vždyť vláda nedávno přijala a zveřejnila Národní akční plán sociálního začleňování. Tento dokument ovšem trpí neduhem tak typickým i pro mnohé jiné strategické a koncepční dokumenty české provenience: cíle jsou v něm – na rozdíl od většiny analogických plánů jiných členských zemí EU – formulovány vágně, nejsou například vyjádřeny měřitelnými indikátory, nejasná je odpovědnost za jejich plnění a dokument se kříží s řadou dalších vládních programů.
Novou podobu upevňování sociální soudržnosti mohou vláda, kraje, obce, odbory, zaměstnavatelské svazy, profesní komory, neziskové organizace nalézat v otevřeném, věcném a trvalém dialogu. Před sociální politikou vyvstává úloha aktivizovat lidi (tam, kde to jde) při řešení svých problémů, a to jak prostřednictvím uplatnění na trhu práce, tak i v jiných oblastech. Jejím dalším dluhem je zrovnoprávnění neziskových organizací poskytujících sociální služby se zařízeními státu a obcí v soutěži o peníze z veřejných rozpočtů.
Osvícená vláda by měla umět zvládnout i úlohu dlouhodobého investora do kvality lidského potenciálu země. Zde především prostřednictvím populační a již zmíněné rodinné politiky a podpory vzdělávání – řečeno slovy klasika sociálního pojištění Lorda Beveridge – „od kolébky až do hrobu“.
Úlohu upevňování sociální soudržnosti je ovšem možné pominout a zaměřit se slepě jen na zvyšování konkurenceschopnosti ekonomiky – recept, který Slovensku předepsal liberální ekonom a místopředseda její vlády Ivan Mikloš. Postačí trocha trpělivosti, abychom se nahlédnutím k našim sousedům dověděli, jaké plody tato volba přináší.
Autor je vedoucí Centra pro sociální a ekonomické strategie UK FSV.