Soutěžní sekci letošního ročníku berlínského filmového festivalu dominovaly snímky pojednávající o silných ženských hrdinkách. Snaha o poskytnutí morální vzpruhy diskriminovaným členům společnosti v nich bohužel často převažovala nad kvalitou.
Zatímco loňské Berlinale vyhrálo Rosiho Fuocoammare (2016), ilustrující strastiplnou cestu uprchlíků k vysněné Evropě, favoritem letošního 67. ročníku byla melancholická pohádka Akiho Kaurismäkiho tom, jak se po vylodění začlenit do života. Zlatého medvěda ale oproti všem očekáváním získal maďarský titul O duši a tělu (Testről és lélekről), který v průběhu festivalu „dozrával“ především díky poměrně tristním kvalitám ostatních kandidátů. U předsedy poroty a tvůrce filmu Elle (2016) Paula Verhoevena výrazně uspěly také působivé, ač nedotažené příběhy silných ženských postav.
Proti genocidě brouků
Bezpochyby nejextravagantnějším snímkem letošní soutěže byl polský film Přes kosti mrtvých (Pokot), „anarchistickoekologickofeministický thriller s prvky černé komedie“, jak svůj počin charakterizovala sama režisérka Agnieszka Hollandová. Příběh penzionované inženýrky, nyní přesluhující učitelky angličtiny, je situován do zapadlého koutu polskočeského pohraničí. Zavilá ochránkyně práv zvířat, amatérská astroložka, která z pouhého data narození vyvozuje životní kolize i přesné datum smrti, žije osamělým životem, který jí zpestřují dvě uštěkané feny. Po jejich záhadném zmizení se v okolí začnou odehrávat podivné vraždy, které postupně vyhladí místní zkorumpovanou elitu. Ta mimo jiné holduje lovu, a tak se zdá, že se proti nespravedlnosti světa vzedmula sama příroda.
Načrtnutou dějovou linku Hollandová ověšuje bezpočtem dalších kolizí, které do příběhu vnášejí zejména zpětné pohledy vševědoucí divoženky do minulosti postav. Tak se dozvídáme o nefunkčních rodinách, domácím násilí, dětských traumatech a jiných kostlivcích ve skříni každého z hrdinů. Jedenáct verzí scénáře, vycházejícího z románové předlohy Olgy Tokarczukové, svědčí o snaze začlenit do filmu co nejvíce původních motivů, ale také kritické narážky na antidemokratické, xenofobní a agresivní směřování západního světa a současného Polska především. Nesmyslně rozpínavá multižánrová poloha a ostentativně anarchistická narace snímku nicméně zcela znemožňují smysluplné provázání jednotlivých linií. Režisérka od prvních záběrů, jejichž energii ubíjí návodná hudba, stylizuje svůj film do podivně přepjaté atmosféry. U rázovitých postav zveličuje dobré i záporné vlastnosti natolik, že vznikají jen těžko uvěřitelné, schematické obrazy. Karikaturní povahu tu získává zlo i dobro, Hollandová ovšem současně zcela vážně trvá na humanistickém poselství, jež ztělesňuje ústřední hrdinka brojící proti mužské dominanci, genocidě brouků a společenské dehonestaci epileptiků. Jsouli toto nové perspektivy, za něž byla filmu udělena Cena Alfreda Bauera, pak nezbývá než se před jeho zhlédnutím (snímek zahájí letošní Febiofest) dostat po podobně psychedelického stavu, v jakém přebývají jeho postavy.
Láska je včerejší novinka
Méně rozhárané, i když také nevyrovnané jsou další dva oceněné filmy. Ačkoli bylo nasnadě, že snímek Fantastická žena (Una mujer fantástica) argentinského režiséra Sebastiana Lelia, pojednávající o právu transgenderové barové zpěvačky Mariny rozhodnout se pro ženskou identitu, má na festivalu nakloněném menšinám velkou šanci uspět, není třeba na ocenění za scénář pohlížet jen jako na úlitbu festivalové politice. Zůstává nicméně otázkou, jestli právě scénář, jehož sevřenost posléze ustoupí hysterickým telenovelovým výstupům, je nejsilnější stránkou filmu.
S Marinou (ztvárněnou skutečně transsexuální herečkou Danielou Vega) se poprvé setkáváme v podniku, kde útlá sexy zpěvačka elektrizuje publikum a od mikrofonu flirtuje s šarmantním, ale o generaci starším mužem. S potměšilým úsměvem zpívá o tom, že jejich láska je čerstvá jak včerejší novinka. Romantická narozeninová večeře a následná vášnivá noc nenechávají na pochybách, že s láskou je tu vše v pořádku. Nečekaný srdeční záchvat, kterému muž podlehne, spustí řetězec událostí, v jejichž důsledku Marina přijde nejen o partnera a nový domov, ale i o možnost prožít svou bolest a důstojně se s milým rozloučit. Věkový rozdíl milenců, Marinina pohlavní neurčitost a milencův předsmrtný pád ze schodů vrhají na románek i úmrtí podezřelé světlo a celou věc začne vyšetřovat policie. Morální příkoří ze strany úřadů i exmanželky snáší Marina s neproniknutelným výrazem, za nímž jen tušíme skrytý emoční vulkán. Ten se začne projevovat ve druhé polovině filmu v reakci na agresivní výpady partnerovy rodiny a doposud zhuštěné drama vychýlí opačným směrem… Přes získané ocenění ovšem Lelio nedokázal svým posledním snímkem zopakovat úspěch Glorie (2012), jejíž realisticky spontánní podmanivost vyvolala na Berlinale jednoznačné nadšení. Excesivní peripetie Mariina žalu znevěrohodní její psychologický portrét a výsledné rozpaky nezahladí ani závěrečná symbolická scéna, v níž hrdinka umanutě vzdoruje uragánu, který pro ni – po prvotním genderovém omylu – představuje další nepřízeň přírody.
Také s titulní postavou snímku Félicité se poprvé setkáváme v baru, kde každý večer vystupuje se svou kapelou. Její přezíravě lhostejný pohled zaznamenává ožralecké a lascivní běsnění štamgastů. Syrový reportážní styl přeruší až domácí peripetie s lednicí, která předznamená neštěstí mnohem závažnější. Félicité se dozví o nehodě syna, kterého vychovává sama, a lékaři jí sdělí, že nezbytnou, ale nákladnou operaci zahájí až po jejím zaplacení. Tady začíná drsná odysea, která nutí zoufalou matku projít všemi stadii ponížení. Zastání se nakonec dočká jen v komunitě, z níž se vždy vědomě vydělovala.
Francouzský režisér afrického původu Alan Gomis situoval své drama, oceněné Velkou cenou poroty, do konžské Kinshasy, jejíž sociální rozpory demonstruje právě v martyriu hlavní hrdinky. Podivnou opozici k drásavě živelnému prostředí městské chudiny, kolorovanému autentickou uliční muzikou, jež je emočním ventilem hlavní hrdinky, tvoří scény nacvičování symfonií západní klasiky. Těžko říct, jaký kontrast či analogii k duševnímu rozpoložení ústřední postavy měl tento spíše umělý než umělecký postup vyvolat. Podobně kontraproduktivně navíc působí i komediálně laděná avantýra s lednicí, která snad měla tragické vyznění příběhu rozředit smířlivějšími tóny.
Utopická solidarita
Po několika dnech soutěžní přehlídky se začalo zdát, že dramaturgy spíš než kvalita vybraných titulů zajímalo jejich potenciální morální poselství. Ostře sociální filmy ustupovaly žánrově i kvalitativně rozkolísaným snímkům, jejichž vyzněním byla byť jen vratká naděje, že i v dobách migrační, morální a komunikační krize je možné nalézt cestu k bližnímu. Jak tuto myšlenku elegantně, stylově a podvratně zvěčnit a dostat za to cenu za režii, ukázal v druhé půlce festivalu zasmušilý optimista Aki Kaurismäki.
Téma solidarity a z ní plynoucí šance přežít je ústředním poselstvím jeho surreálné pohádky Druhá strana naděje (Toivon tuolla puolen). Stejně jako v případě Le Havre (2011), prvního dílu plánované přístavní trilogie, se zde objevuje zápletka záchrany uprchlíka, jemuž hrozí deportace. Nyní je jím Syřan, který na lodi s uhlím připluje do Helsinek. Hned po omytí sazí se Khalen, řádně oděný a jazykově vybavený, vydává na nejbližší okrsek žádat o azyl. Tam ho semele hladce odsýpající a především vrcholně civilizovaný proces imigrantské agendy. Rozverná expozice se prolíná s osudem tajného pokerového krále, v civilu staromódního obchodníka s textilem, který ve výmluvné scéně, zabírající strnule vyhlížející vyžilou bytost vedle rozbujelého kaktusu, opouští svou manželku. Cesty ústředních hrdinů se protnou v teritoriálním zápasu o prostor u popelnic obskurního baru Zlatá pinta, v němž se rozvine charismatický svět Kaurismäkiho dobromyslně ztroskotanecké poetiky. Ironicky naivní peripetie nepravděpodobných osudů, precizně komponované scény s nezbytnou vintage výpravou a dusivě humorné výjevy vyprávějí o romanticky nereálném světě, kde se problémy s identitou řeší na počkání. Škoda jen, že subtilní naléhavost Kaurismäkiho melancholické vize funkční pospolitosti ani tentokrát nezískala hlavní cenu, a v Berlíně se tak opakuje omyl loňského festivalu v Cannes.
Autorka je filmová publicistka.