Tak jsem koukal, že je zase všechno v pohodě. Krize, potvůrka, povolila a znovu si můžu vybrat z celé škály hodně blbě placených a hodně blbých pracovních nabídek a uvažovat seriózně o třetí práci, abych už konečně vyšel a mohl jet na vytoužené Broumovsko, aniž bych tam spal v lese. Když ze svého života odstraním život a spánek, tak by to mohlo časově vyjít a těch dvacet let do důchodu už vydržím. Pak si vyberu připojištění, koupím si novou pračku a půjdu už jen do jedné práce. Jediné, co mě trochu děsí, je pojem aktivní stáří. Představa nordic walkingu po pracovní době je poměrně nesnesitelná, zvlášť když produkujete v manuálním háku.
Ale to není všechno. Pro nás bílé heterosexuální středoškoláky před padesátkou, co si ještě naivně nadělali děcek, aniž tušili, že kroužky kreslení pastelkou budou stát jako ojeté auto, je skvělé, že na humanitních oborech prý zcela převládá levicový diskurs a pravicové názory jsou pokládány za zpátečnické a nesprávné. To, že za okny řádí trochu jinačí ovzduší, není na závadu, jeho vedlejším účinkem je totiž také vznik zajímavého jevu vzájemné prekarizace levicově zaměřené pracující inteligence z různých kulturněprovozních pozic (přežitý pravičák ti buďto nedá vydělat nic, nebo ti zaplatí dobře) a to zase vytváří zajímavý kontrast, kterým se diskurs v akademickém prostředí před okny napájí.
Posun v genderových otázkách je pro nás také důležitý, všem už se podařilo setřást patriarchální okovy, jen chlápkům s rodinami, jak jsem si všiml, to nějak nejde, pořád se tak nějak předpokládá, že s minimem statutárního prostoru zcela naplní prostor povinnosti, abych to řekl složitě a temně a nasral vás. Velmi slibný je v tomto smyslu také rozvoj studia předsudků na kulturologii, protože všechny moje předsudky se postupně vyjevují jako správné úsudky a tomu bych rád porozuměl.
Skvělé jsou také naše možnosti v umění, ze zkušeností jednoho filmaře vím, že dokud ještě nevyhlížíme jako úplné trosky (mám nejvyšší čas), podporu pro svou uměleckou práci můžeme najít i mimo oficiální cesty. Stačí se infiltrovat na ples pražského magistrátu, vyhlídnout si příslušnou úřednici od kultury s vlastními tvůrčími sklony (tito úředníci s přesahy přes své kompetence jsou hotovým požehnáním), hodit do ní nějaké panáky, zatrsat a nabídnout realizaci jejího uměleckého pokusu. A jak prý do jejího lesa zavoláte, tak se z něj ozve a do roka točíte i vlastní věc. To je, myslím, pěkné, nikoliv strašně hnusné.
Mám radost, že jsem se dočkal lepších časů, kdy bar už nesmí být sexuálním tržištěm, práce, kterou z nepochopitelných důvodů vykonávají jen muži, se nesmí nazývat mužská a označit se jako oběť diskriminace je výsadou, na kterou do smrti nedosáhnu. Raduji se, že mohu s pietou po špičkách obcházet všechny ty institucionalizované a renomované ubožáky, všechny ty nově objevené ponížené a uražené, a po třiceti letech pracovního nasazení v dynamizující se otevřené společnosti, jinými slovy nekonečné úzkosti ústící do nivelizovaných hoven, vnímat ty jemné nuance, díky čemuž se neprolomím do nekorektnosti.
Nechápu, proč se lidé v kině na Trainspottingu dvojce smějí, když hlavní hrdina, můj ročník, říká, že si dokáže svůj život představit maximálně v tříleté, a nikoliv třicetileté perspektivě. Cítím to stejně, a to jsem drogám propadl jen okrajově. Můj milý přítel říká, že když se ráno probudí, necítí se dobře a myslí jen na smrt a na peníze. Tady se projevuje, že je o půl generace mladší a romantičtější, za pár let bude se stejným pocitem pod psa myslet na totéž, ale v obráceném pořadí.
Je čas si ulevit: „Jsem stárnoucí macho, jasně, skočte mi na cara…“